Hundejahren /

Meditace o sekvenci z filmu

Malířův svět

1 ) autor nastiňuje situaci :

snad že poleví ta dlouhá hladová léta

jen hledáš ukojení

takřka k oněmění

nic nepřichází

spíš věci odcházejí

a to stále

tyhlety psí roky

odcházejí od tebe

byly doby kdy jsi

o nich četl v knížkách

teď je žiješ

a je to rozdíl

a přece je tolik důležité vidět

a všímat si

dokonalosti věcí

však ty slyšíš jen tu

pískající šťávu pohlaví

která ti klokotá v patřičných místech

a jiné věci

už nevidíš

ani křik nezabírá

psí roky zkrátka

příběhy které odnikud nepřichází

které nikam neodchází

chvíle kdy mlčí koupelny

za igelitovými závěsy

běsný křik

legendárního přízraku

s housenkou krve v zobáku

ale všechno mylně

jsem to pouze já

sprchuji se

v tomto městě

není možné odejít

večeři nikdo neopustí

mé příběhy

začínají v dobrém světle

když se břicho nasytí

když je už po odvetě

tak vyprávím dokola a dokonale

plynový rozbřesk

večerního světla

tlející kočky ve dvoře

myši z vedlejšího sklepa

psí roky a dny

je-li něco

pak žádné osvícení

jen život

2) autor objevuje obraz z Huszárika

zaseknutý v hlavě a mluví :

pohřben je modrý trabant s věncem kopretin

je čas ptát se na osud

zda ještě někdy dotkneme se kůže ženy pod šaty

zda ještě budeme navštíveni

nic

neproklouzne

z této banality

ke spáse

ženy s hnědou a rudou kůží

očima výheň večera chladí

ještě je spatříme naposled v Malířově světě

herec s houslemi poskakuje

a hraje

a kolem báseň

jsou města která v minulých životech

už dávno potratila žábry

co na tom že právě žijeme v jednom z nich

člověk se vrací z náruče do náruče

poslední skvrny na krku

od rozdychtěných zubů

ztratily už fialového lesku

pak vše je ztraceno

za hořkých nocí při otevřeném okně

po podlaze se válejí ponožky tepláky

zbytky teplých jídel

dost hloupé autobiografie

vypočítávat co již pominulo

co dobrý bože ještě pomine

ale nyní pojďme už a meditujeme sekvenci

z Csontváriho

herec s houslemi poskakuje

a hraje

a kolem báseň

dvě milenky k tomu přihlíží

nádherné slunce a jejich snědá prsa

šílenství

jestliže tato posvátná pavučina z lékořice

vyrostla na vlhkém kameni srdce

pak tato chvíle promine

je nám dovoleno vyjadřovat se nesrozumitelně

když mozek hoří

ženy jejichž černé ohanbí

za hřmění slunce hořelo jako krásná třešeň

chci se zalknout už jsem to zažil kdysi

a ve snech

ano život lze žít i s propíchnutým voletem

sekvence

herec hraje u stolu na dvoře chovanci ústavu

líbat a hořet

neb objevil jsem v tom svoji přirozenost

a přirozeně že už je pozdě

hledat

přirozené

kam až jsem zašel ve svém ubohém životě

mé tělo žije bez nich

kolik je událostí

ve skladišti vzpomínek

pohlaví o mne řízlo jak stéblo trávy

3 ) finis

ale mnoho mnoho nocí vyhaslo

mnoho žen bylo vyhašeno jak vápno

mnozí z nás spatřili peklo žen

tam dole

některé ženy byly vztaty na milost vlastními manžely

a není tedy možné kráčet jim znovu v patách

mnohé tzv. tajemné ženy ani neexistovaly

tak v prázdných prostorách

se nemohly nikdy ztratit

psí roky hladová léta

zkrátka

plynový rozbřesk

večerního světla

herec s houslemi poskakuje

a hraje

a kolem báseň

nemůže být přijata

vyvrhneme ji z úst jako rozinku