Ta, která čaruje z hvězd

Mágové utekli. Už bylo na čase. Zbyla sama, položená na oltáři, osvícena plameny svící a krvavá. Jak krásné je být ženou.

Rytíři s ohnivými meči minuli tu, která čaruje z hvězd. Chtěla být stromem a mlčenlivě přihlížet ve své majestátnosti krvavým bojům a pamatovat si historii několika tisíciletí zpátky. Chtěla o tom vyprávět poutníkům, kteří přijdou do jejího stínu spočinout.

Přála si být řekou a plynout krajinou, místy zuřivě řvát a pěnit, vzdýmat se. Nespočinout ani na chvíli, hnána vnitřní silou vpřed. Omývat nohy lidem, být domovem rybám, skrývat v sobě kameny tak tvrdé navenek a měkké uvnitř sebe samých.

Rytíři projeli a ona nepovšimnuta smutně koukala na hvězdy. Něco chybělo, něco co mělo teprve přijít, nebo co přišlo a ona si toho nevšimla? Diamanty na nebi mlčely. Zmatek, který prožívala ta, která čaruje z hvězd, byl nepopsatelný. Zmítala se v ledovém chladu a rudých plamenech citů a nevěděla jak z toho ven. Vnímala stíny, které ji v hloučcích pronásledovaly. Utíkala chodbou těla a myslela na černokněžníka a jeho samet posypaný démanty.

Vesnice byla chladně prázdná. Vyšla z chodeb těla a zvedla oči vzhůru. Hvězdy šeptaly vzkaz…

Pochopila, že všechno je jen hra duší. Ta, která čaruje z hvězd. Ta, která chce být řekou. Ta, která si přeje, aby v jejím stínu odpočívali poutníci.