Stranou

Brzy po ránu

opouštím město,

na zádech stezky od večera.

Včerejšek měsíc nastrouhal do salátu,

položil na parapet

a nechal zmrznout,

vláčná princezno

z plamenného hřadu.

Víra je souhlas věčnosti

s přítomností.

Kamenuji stezky,

po kterých odcházíš k prameni,

lehká jako večer nad Macochou.

Bylo to tenkrát plaché,

olšové ruce rybníkù

nás převážely na druhé břehy,

sluncí bylo nepočítaně.

Láska je dřevěná kobyla

na vrcholu vatry.

Ten kdo ji rychle polévá

se po třech letech brodí popelem

v touze po kořenech.

Za městem hledám

nové večery.