O okamžiku teď

Co je teď? Co je to, co bezprostředně prožívám? Jak nazvat okamžiky, které mne zasahují v čase, jenž nelze označit ani jako vzpomínku (minulost) ani jako sen či plán (budoucnost). O co je ochuzen ten, kdo neví, kdy prožívat teď? Kdy žít? Kdy snít? Kdy milovat?

Jak dlouhá je chvíle „teď“? Snad možná den, nebo setinku vteřiny – nebo snad tak dlouhá, jak jí dovolíme…

Ten kdo žije jen minulost a budoucnost, ale neprožívá teď, co vlastně dělá? Může říci  „Já jsem?“ – jaká troufalost!

Pro toho, kdo nezná okamžik teď není žádné „BÝT“ – pouze byl a bude.

To, co prožívá nyní – teď -, je snad prázdnota? Ztracení? Otroctví?

Minulost se léty ztrácí a budoucnost se časem okouká, jediné, kdy nám zbývá trocha „jistoty“ je TEĎ! Že je teď hezky, že louky kvetou a voní, že ulice jsou plný odpadků a aut, že sedíme u počítače a čteme si podivnou úvahu o okamžicích…

Koho zajímá první řádek, když čtu jeden z posledních, když čtu teď a mám nějaké pocity. Koho zajímá, co bude na další lince, když právě TEĎ čtu o tom, co je teď.

Proč o něčem číst, proč o tom přemýšlet, rozumovat, babrat se.

Teď se dá jenom žít – minulost a budoucnost je pouze iluze. Jedna je tou, kterou už nezměníme. Druhá je tou, kterou změnit chceme, ale bůhví jak to nakonec dopadne. Jediné, co skutečně můžeme ovlivnit, je nyní. Teď se můžeme rozhodnout, jen teď můžeme zažívat různé emoce a nechat proplouvat myšlenky, které něco zmůžou, které nás mohou někam posunout...

Copak je tak těžké pochopit, že teď je něco, co se musí žít???

Copak je těžké pochopit?

Nikoli, je pouze těžké vysvětlit něco, co se vysvětlit nedá.

Je těžké vysvětlovat těm, kteří netuší, těm, kteří jsou zaslepení nostalgií minulosti a iluzí budoucnosti.

Nelze vysvětlit délku okamžiku, nelze naučit prožívat.

Teď je tlukot srdce, teď je sladká vůně v nose, teď je dotyk dlaně, teď je touha, teď je čin, teď je slovo, teď je svoboda. Teď je vše, čemu se odevzdáme a co se dává nám. Teď je mnohým i ničím – teď je život.

A včerejší den je pasé J