Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vzpomínky na Nainu IX.

28. 06. 2004
4
0
2114
Autor
toyenka

 Vzpomínky na Nainu

(9. pokračování povídky)

 

Ten den se z něho stal pan doktor. Se zvláštní lehkostí a naprosto vygumovanou myslí opustil budovu. Nevěděl jak, najednou byl venku, svítilo slunce a v kalendáři byl nadepsán jeden z posledních dnů června roku 1997. Cítil, jak mu tělo prostupuje slastný pocit euforie.

Namířil si to na Horní náměstí, kde chvíli postával u Sloupu Nejsvětější Trojice. Minulost a dovednost dávných mužů sochajících do kamene na něj vždy působily. Bylo tomu tak i dnes. Tady vnímal svou sounáležitost se světem, když do něj kdosi drcnul:

„Zdárek, tak jak? Se štítem, nebo na štítě?“

Otočil se a stál tváří v tvář Vilmě. Blonďatý sen mužů všech věkových kategorií v nebezpečně krátké džínové sukni se na něj usmíval z bezprostřední blízkosti, v ruce kornoutek se zmrzlinou. Dívala se mu drze do očí, ve kterých hrály šibalské ohníčky.

„Ale jo, mam to,“ vysoukal po chvíli ze sebe. Působila na něj, uvědomoval si to, a ta potvora si toho byla také dobře vědoma. Proto ty šibalské ohníčky.

„Tak snad mě vezmeš na dvojku bílýho, ne? Za to ti kámoška eště stojí, hm? Pájo, tohle se fakt musí zapít. Ty si teda fakt pan doktor?? Hm.. To až k tobě přídu do ordinace, tak ti můžu tykat a říkat ti Pájo? I před sestřičkou?“ Mhouřila oči do sluníčka.

Rozesmál se. „Já tu dumám, proč se tady v Olomouci náměstí, co je položený níž, říká Horní a náměstí, co je evidentně vejš, zase Dolní, ještě jsem nestih ani zavolat domů a ty už mě máš takhle prokouknutýho, zmáknutýho a otočeného kolem prstu. No jasný, jdem na dvojku. Kam chceš, k Caesarovi? To je nejblíž a pro dnešek se to snad i hodí..“

 

 Den utekl neuvěřitelně rychle, odpoledne kulminovalo. Pavel se zbavil po společné skleničce s lehkou graciézností Vilminy společnosti. Netoužil trávit dnešní den s holkou, které se přezdívá Vendulka utěšitelka..

Prohodil sporadicky pár slov po telefonu s otcem, přičemž se ušklíbl jeho vlažnému  uznání svého výkonu. Byl zvyklý, že rodiče si žili již prakticky roky svým životem a v posledních letech se mu dost odcizili. Jeho studium brali jako samozřejmost a studijní úspěchy za jasnou věc. O neúspěších nechtěli nikdy vědět. Žádné starosti, když je možné se jim jednoduše a elegantně vyhnout.

Vlastně se domů vracíval již jen jako host na návštěvu, dřívější vřelost a tušení rodinného zázemí se někam vytratily. Míval pocit, že žádnou rodinu ani nemá. Ale považoval za svou povinnost, patřící ke slušnému vychování, zavolat jim.

Jeho skutečnou rodinou byli spolužáci a domovem malý pokojík na kolejích. Pár obrázků na zdi, pichlavý kaktus na psacím stole a přeplněná polička s knížkami. Ode dneška byl pan doktor, ale co bude dál, bylo v mlze.

Nechtěl si připustit, že brzy opustí to, co považoval roky za své útočiště. Spolužáci, to byla jeho skutečná rodina a dnes se s ní má rozloučit. Chystají velký závěrečný tah.

Nejdřív se sejde s Pepou a ostatními u Morgana a později večer zkusí třeba Varnu. Domlouvali se tak. Dnes se chce jen bavit a bavit, co bude zítra, to se uvidí. Má pár nabídek na místo lékaře v menších nemocnicích, třeba nějakou využije. Ostatně, nemůže si moc vybírat, práce prostě není. Nikde se nepřetahují o absolventy a neslibují nesplnitelné. Názvy měst, ze kterých se nabídky objevily, mu nic neříkaly. Jižní Čechy.. Sever… Všechno příliš daleko od místa, kde vyrostl, stejně tak i moc daleko od jeho studentských let.

Sám, po boku s nádherným psem, již převlečený do sepraných džínsů a volného trika, vešel před několika minutami do Captain Morgana a nyní seděl nad sklenicí piva. Díval se, jak pomalu opadá pěna a před očima se mu odvíjel celý dnešní den.

Znovu přemýšlel o otázkách, na které dopoledne odpovídal a vybavovala se mu další a další fakta, na která si v tu inkriminovanou chvíli nemohl vzpomenout. Zavrtěl bezděčně hlavou. Je to asi přirozené, ale jeho to rozčilovalo. I když nakonec vše dobře dopadlo, proč si nevzpomněl na všechny detaily tam, před komisí? Proč až teď?

Pod stolem se zavrtěl Art. Už roky byli ti dva stále spolu. I na kolejích si zařídil, že tam zvíře mohlo být s ním. Když se chce, tak jde všechno. Vlastně od toho léta, kdy potkal Nainu, byl jeho jediným skutečným přítelem pes se srstí zralých kaštanů. Nějak se mu trvalejší vztahy s lidmi nedařily.

Měl čas, nikam už dnes nespěchal a v té chvíli, kdy pomalu upíjel pivo a vychutnával jeho hořkost, se v myšlenkách opět vrátil na Svojanov. Často se tam pomyslně vracíval, něco jej do městečka neustále táhlo a když tam nemohl být, alespoň se vracel v duchu:

„Nemůžu najít dceru, prošla jsem to tu už všechno několikrát a Janička nikde, za chvíli se už určitě setmí,“ vzlykala ubrečená žena. Visela očima červenýma jako králík na mladém kastelánovi, v rozšířených zřítelnicích panickou hrůzu.

 „Musíte mi ji pomoct najít, zůstala jsem tu s ní sama, muž se synem odešli dolů do městečka, nikoho tu neznám. Nevím, kde ji ještě hledat, všechno jsem tolikrát prošla, volala.. A nic, vůbec nic, Janička nikde není..“ Působila víc než vyděšeným dojmem, začínala panikařit.

Měl už padla, těšil se na chvíli klidu ve svém pokoji s číslem 1, který si na hradě zabral, na horkou sprchu, na rozečtenou knížku. Teď aby na všechno zapomněl.

„Co se stalo, kde jste ji naposledy viděla? Kolik jí je let? Co má na sobě?“ Sypal ze sebe otázky, jak ho chaoticky napadaly jedna za druhou.

„Zastavila jsem se před hlavní bránou u krámku, byla tam fronta, že si koupím nějakou drobnost a Janička zůstala se mnou. Muž s klukem odjeli autem do Poličky a mají nás vyzvednout dole v městečku, chtěla jsem vzít Janičku ještě na zmrzlinu..

 Pak už to bylo na malou moc dlouhý a tak jsem jí dovolila jít pár kroků napřed.. Vyběhla ven z hradu, já nakupovala a když jsem se pak po ní sháněla, už nikde nebyla.. Je to poslušná holčička.. nikdy neutekla.. Nikdy se neztratila.. Je jí už sedum, taková drobná hnědovláska, vlásky má vyčesaný do ohonu.. V džínovejch kraťasech a v červeným tričku.. Jo, na zádech měla batůžek, jen takovej malej, tak akorát na svačinu.. Pořád ho tahá s sebou..“ Zkrabacené čelo mladé ženy dokládalo její úpornou snahu vybavit si kdejaký detail.

  „Už jsem doběhla až dolů do penzionu a zase zpátky, ale nikde ji nemůžu najít,“ vzlykala.

Víc informací z ní stejně nedostanu, pomyslel si. „Teď si tady sedněte a dejte si kafe, já se po ní půjdu podívat,“ ukázal rukou k hradní restauraci. „A třeba si dejte něco k jídlu, hlavně se snažte uklidnit.“

Odcházel rychlým krokem, po boku s nerozlučným Artem. Vyšel branou z hradu a rozběhl se lesní cestou dolů do městečka. „Arte, hledáme holčičku, malou, bude asi někde zatoulaná, musíme ji najít do tmy, není moc času, pospěš, psisko..“ Skákal z jednoho kluzkého kamene na druhý a rozhlížel se kolem mezi stromy, jestli nezahlédne děvčátko, nebo alespoň něco neobvyklého.

Doběhl až dolů do městečka a nic. Nikoho nepotkal, nic nezahlédl. Vyběhl nahoru po schodech k Pallům, Art tam vrazil ze zvyku jen o délku čumáku později. Tam taky nikdo, jen starý Janega tu zabíjel svůj důchodcovský čas.

„Pane Janega, nezahlídnul jste tu holčičku v červeným tričku? Nebyla tu? Taková s culíkem, ztratila se a máma ji nemůže už skoro hodinu najít..“ Sypal ze sebe přerývavě.

„Ztratila? Tady? Kdes to vzal, tady se nikdy nikdo neztratil.. Teda.. V poslední době. Ne, tady nikdo nebyl. Musíš zpátky a projít všechny dobytčí cesty, co vedou z hradu dolů. Určitě tam někde bude, spletla se a teď bloudí po lese.. Utíkej, já zatím obejdu chlapy a pošlu je nahoru na hrad ostatníma cestama, třeba tu malou najdou dřív, než ty..“

Janega zadumaně koukal na psa a promýšlel, kdo všechno by teď mohl jít hledat děcko. „Ten pes má divnej pohled, nemyslíš?“ Prohodil najednou z ničehož nic k Pavlovi. „Ten pes je doopravdy zvláštní, ale já na to přídu, čím to je, že je takovej zvláštní,“ brblal a už se hrabal od stolu, nečekaje na odpověď.

 Janega obcházel chlapy a kastelán se rychle vracel nahoru k hradu. Pes ho pojednou předběhl. Nahoře v předhradí chvíli opisoval kruhy s čumákem u země, pak se dlouze rozhlížel a čekal na svého pána. Slabiny se mu chvěly nervozitou a než stačil Artův pán dorazit k hradu, pes se rozeběhl k cestě vedoucí po vrstevnici do Starého Svojanova. Pavel nic nenamítal, pes za něj vyřešil otázku, kterým směrem se vydat.

Znal to tu dobře, těmito cestami se v dávné minulosti honil dobytek z hradu dolů na pastviny a zase zpátky, říkávalo se jim proto „dobytčí“. Ale dnes již to byly jen obyčejné lesní cesty, dlouhá století po nich žádné dobytče neprošlo. Lesáci je udržovali, lidé tudy chodívali, prostě běžné lesní cesty.

Asi po deseti minutách ostřejší chůze se Art zastavil a opět začal čenichat. Otočil hlavu ke svému pánovi a vydal se do houští.

Tady je přece jeskyňka, vzpomněl si Pavel. Jako kluk to tu měl všechno zmapované, o všem věděl a právě sem si chodili s kamarády hrát jako děti, dokud jim tu jeskyňku nezabednili fortelnými prkny. Byly to staré chodby, kopané ve svazích a co si pamatoval, měly být dost nebezpečné. Proto jim tenkrát rychle zarazili jejich hry. Děda, když přišel konečně na to, kde se mu toulá vnuk, sám zabednil vchod a ještě jej přizdil, aby prkna držela na svém místě.

Prodíral se houštinou a po chvíli objevil starý vchod do jeskyně. Letitá seschlá prkna již dávno nesloužila svému účelu, byla zetlelá a jen sporadicky držela, sesutá ke straně vchodu.

 Pes se před jeskyní zastavil a pozorně zkoumal vstup. Pavel si přidřepl k zvířeti a čekal, až jeho oči přivyknou šeru. Uvnitř bylo sesypané kamení. Nic, než hromada kamení a marastu. Chtěl odejít, tady ta malá určitě nemůže být, ale nemohl odtud dostat Arta. Ten se ani nehnul, packou se snažil podhrabávat sesypaný rum..

„Arte, neblázni, tam nemůže bejt! Jak by se tam dostala?“ Tahal zvíře odtud. Art skučel a vzpíral se.

„Arte, co se děje? Takovýho tě neznám, to přeci nejsi ty?“

 Skoro až na psa křičel. Právě nabíral dech k nekompromisnímu „Tak Arte jdeme, už dost..“, natahoval ruku po obojku, musel se shýbnout, aby psa z jeskyňky vytáhl a v tom uslyšel vzdálený dětský pláč. Strnul. Chvíli poslouchal a nemohl uvěřit. Ten pláč vycházel z hromady kamení.

Zaslechl hlasy. Po cestě od městečka se přibližovali dva muži, které Janega vyburcoval. Šli mírným tempem lesem, rozhlíželi se a občasně zavolali mezi stromy.

„Halo, tady jsem, kde jste kdo?? Potřebuju pomoc, sám to tu nezvládnu!“ Zavolal jejich směrem.

Během chvíle byli u něho. „Tam někdo je?“ Vytřeštili oči na hromadu kamení a suti.

„Pláče tam, je živá. Ale nechápu, co se tu stalo.. Našel jí pes,“ poplácal Arta po hřbetě.

Muži se domluvili a začali fortelně odhrnovat spadané kamení. Trvalo to asi hodinu, chvílemi pláč zcela utichal, ale zase se ozýval, děcko bylo určitě živé.

Sotva uvolnili úzkou průchodnou chodbičku, Pavel, nejštíhlejší a s nejpružnějším tělem, vlezl dovnitř. Tam, přitisknutá ke stěně, vyděšená a strachy bez sebe, byla uplakaná holčička v červeném tričku. Zdravá, jen s culíkem ke straně. Nic se jí nestalo, snad pár škrábanců a šmouh na tvářích, tak to na první pohled vypadalo. Svírala v ruce v pěst, nebyla schopná pohybu.

Pavel se k ní přiblížil, objal ji a vzal do náručí. Byla celá studená, chvěla se. Tiše a klidně k ní promlouval, odhrnoval vlásky spadlé do čela. Holčička se k němu přitulila a mezi vzlyky pláče ze sebe dostávala nesmyslné věty:

„Já budu bita, maminka se bude zlobit, že jsem nečekala.. Kamínky.. Našla jsem… červený kamínky…“

Teď malinko pozvedla ručičku, povolila křečovité sevření prstů a Pavel užasl. Na malé dlani zazářily tři rudé granáty, velké jako kuličky na hraní. Nikdy takové neviděl. Ano, tady se granáty nacházely, ale byly vrostlé do horniny, která tvoří zdejší podloží. Nikdy neviděl, že by někdo takhle čisté a velké kameny našel v přírodě.  

„Hodně krav.. Já šla za kamínky.. sbírala.. A najednou krávy.. Hodně krav se objevilo a všechny běžely rovnou na mně.. Za nima takoví divně oblečení lidi.. Moc špinaví.. A bez bot.. Křičeli.. Špatně jsem jim rozuměla.. Bála jsem se..“ Holčička se tiskla k Pavlovi a pomalu se zklidňovala. Evidentně jí dělalo dobře obyčejné lidské teplo, přítomnost člověka.

„Tak co, mladej, našels jí? Je tam?“ Starali se muži, kteří venku nepřestávali odklízet kamení.

„Ale ano, mám ji a zdá se, že je v pořádku. Jen je vylekaná. Bude to dobrý, jenom mi ji budete muset pomoct vyndat, sám bych to těžko zvládnul,“ křiknul Pavel.

„Kdes viděla ty kravičky?“ Divil se.

„Jak jsem sbírala ty kamínky. Vzala jsem je do ruky a když jsem se chtěla vrátit a ukázat je mamince, bylo všude spousta kraviček, taky tam byli ti divní lidi. Bála jsem se a utíkala, a když už ty kravičky byly blízko, tak jsem se schovala tady.. Do tý jeskyně. A kravičky běžely a dupaly a já si zacpávala ouška a zavírala očička.. A pak začaly padat všude kameny a… Dál už nic. Už nic nevím, jenom jsem chtěla maminku a plakala..“ Malá se zase rozvzlykala, až se její drobné tělíčko otřásalo.

Pohladil ji po hlavičce: „Pšššt, už to je dobrý, jsem s tebou a za chvíli budeš u maminky, slibuju.. Maminka mě sem poslala, už se na tebe moc těší, neboj se..“

Po další hodince dostali děcko ven a donesli je společně nahoru na hrad, kde stále čekala matka. Teď tam s ní už byl i její muž. Pavel jim předal holčičku, která měla stále v očích vyděšený výraz, ale již byla o poznání klidnější.

Rodiče odvezli děcko na vyšetření do nemocnice, ale později se dozvěděl, že malé skutečně nic nebylo, jen to vyděšení. Upil z druhé orosené sklenice lok piva a mimoděk pohladil ležícího Arta po hlavě. 

„Jo hochu, zachránils jí život, tenkrát, pamatuješ?“ Zašeptal. „Byl jsem na tebe moc pyšnej. A jsem pořád, protože ty jsi skutečně zvláštní pes. Jsi pes a ještě něco víc. Vždyť ti to taky ten den, cos našel Janičku zasypanou ve staré štole, říkal starej Janega. Dokodrcal se na hrad a znovu si tě tam dlouho prohlížel. Pamatuješ, Arte?“

 Ano, Janegovi to skutečně nedalo. Dlouho Arta tenkrát na hradě sledoval a pak se obrátil k Pavlovi: „Já už vím, co na tom psovi je. Poď stranou, mladej..“ Kývnul prstem, spiklenecky zamrkal a Pavel s ním poslušně poodešel k hradbám.

„Ty jsi vnuk svýho dědy. A krev není voda, vždyť víš, jak se to říká. Jenom se přiznej, ten tvůj pes, on se přiblížil k Naině, viď? Tobě přece nemusím vysvětlovat, kdo to je Naina,“ díval se spiklenecky Janega Pavlovi do očí.

„To ona za to může, že ten pes je zvláštní, viď? Dala mu ten dar, kterej by si přál každej, prostě to, co se nedá nikde koupit. A teď ty máš toho svýho zvláštního psa. A je ti to vůbec jasný, žes od ní dostal dar??“ Ptal se už skoro rozčileně děda, protože Pavel jen střídavě červenal a bledl, nebyl schopen ze sebe vydat souvislou větu a jen cosi koktal.

„To jsou pohádky pro malý děti.. Sám se jich tady navyprávím.. Pane Janega..“ Kroutil se jako had.

„Nech si toho pana Janegu, já vim, co řikám! A taky daleko jasnějc než ostatní tady vidim, co se stalo. Tu malou to tam taky nezasypalo jen tak. Viděl jsem její oči. Ona taky viděla něco, co by ostatní neviděli..“ Janega pokýval hlavou, otočil se a odešel do městečka. Už nepotřeboval nic dalšího vědět. Vše mu bylo jasné. Žil příliš dlouho a naučil se vidět, co ostatním unikalo.

Dnes to Pavel již chápal. Ale tenkrát ho Janega vyděsil. Přemýšlel pak dlouho o jeho slovech. Musel uznat, že měl pravdu. Přál si ještě jednou promluvit s holčičkou, aby si ujasnil, co se vlastně ten den stalo, ale již se s ní nikdy nesetkal.

Teď na ni myslel, upíjel pivo a její příběh se mu přímo skládal před očima. Ona se tenkrát propadla do Času. Nakročila do časového víru a našla v něm ty rubíny. Staré rubíny, z dávných časů, dosáhla na ně a přinesla je do svého dnešního příběhu. Proto se tam také přehnalo to stádo krav s divnými pasáky.

Četl jednou v knihovně článek, co všechno dokáže mysl dítěte. Dokáže přesunovat předměty, ohýbat  a tvarovat kov silou dětsky čisté emotivní myšlenky, proč by se tedy nedovedlo dítě posunout v čase nebo mezi světy? Myšlenku světů, jak o ní slýchával, již přijal za vlastní a ani trochu mu nepřipadala jako výplod fantazie.

Nezapochyboval ani na chvíli o tom, že existuje spousta nepoznaného. Přijímal s naprostou samozřejmostí to, nad čím jiní kroutili hlavami, co zatracovali a čemu se smáli. Pavel se dostal pomalu a jistě do vyšší dimenze poznání světa a začínal se dostávat stále dál.

(pokračování)


toyenka
29. 06. 2004
Dát tip
Dík všem. Mně v tom taky občas splývá skutečnost s tím zvláštním, co je okolo nás.. A dík za čas, kterej si na to "dlouhý" čtení děláte.. to není tady na netu běžný.. :-)) toy

idle
29. 06. 2004
Dát tip
začíná mě skoro lákat taky rozepsat něco na pokračování... ale jak se znám, tak bych to nikdy nedopsala

toyenka
29. 06. 2004
Dát tip
No, k tomu "dlouhýmu" psaní... On ti tenpříběh vznikne celý najednou, ale detaily a formu tomu (aspoň já) dávám až při psaní, i když ta "kostra" je daná už taky hned na začátku.. :-) Je to, jako když pleteš svetr.. :-))) toy

idle
29. 06. 2004
Dát tip
to je mi jasný.... takhle nějak bych to taky viděla.... ovšem to nic nemění na tom, co jsem napsala výše :)

idle
28. 06. 2004
Dát tip
super, už se těším na další *

gabio
28. 06. 2004
Dát tip
Hezky pěkně... Dokážeš mě vážně pohltit, resp. tvoje dílka a obzvlášť Naina... Občas mám pocit, že je to pravda...ujede mi rozdělovací čára mezi příběhem a realitou a já nad tím pak pořád přemýšlím... t

hajdam
28. 06. 2004
Dát tip
Výborně... Jen tak dál... Hlavně když tě to i baví... * Ano, kolem nás je toho spousta nepoznaného... :-)

fungus2
28. 06. 2004
Dát tip
Je to výborné. TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru