Krysař

Vysoká postava v plášti s kápí;

kdo jen ji spatří, zrak svůj sklápí

a rychle jej přepadne děs a hrůza,

ať je to pán anebo lůza.

Šaty zaprášeny z cesty dlouhé,

hůl jen v ruce – toť bohatství pouhé –

za pasem kostěná flétna se houpá,

co nezná žert či vztek, ni slova hloupá.

V kápi tma – jen oči zříš –

to Krysař přišel, vzpomeň kříž !

Slova mužů, žen i dětí

jak modlitba teď k nebi letí:

Kriste Pane, při nás stůj,

před Krysařem ochraňuj !

Když pak Krysař o jídlo žádá,

temnota se do myslí vkrádá.

Jak Měsíc když Slunce zakryje,

jen pes tu a tam zavyje.

Ten přízrak se srdcem prý bezcitným,

hlasem svým temným, děsivým,

jako by říkal :„ Já nezabil člověka…!“

V očích lidí však vina veliká;

dílo sic svěřil píšťale,

i tak v krvi smáčel ruce své !

A byla to krev lidí mnohých,

na tom se něco stěží změní,

a tak si můžeme jen zbožně přát :

Bože, ať Krysař nezačne hrát !

To ta píšťala má moc čarovnou,

Krysařovi Osudem půjčenou,

aby chodil širým světem

a naháněl tak strach všem dětem,

pravdu a víru lid učil znát.

Když odmítnou, tak začne hrát

melodii, nad kterou

se nebesa otevřou,

a Smrt s kosou pak rychle a tiše

vezme ty, co propadli pýše.

Krysař nezůstane chvíli stát,

dál krysy v světě půjde hnát.

Krysař sám však je jen člověk !

Ano, člověk, pouhý člověk,

jenž skrývá v kápi svoji tvář.

Kdo ji zhlédne, spatří zář

a cítí jeho srdce smutkem soužené,

co navenek jeví se kamenné.

Krysař tak dá své city v sázku

a ukáže, že hledá lásku.

Lásku, co zlomí to prokletí,

které jej trápí po staletí.

Krysař pak Osudu flétnu vrátí,

a uzavře účet – dal, má dáti.

Když nenajde zde, kráčí dál,

v jeho srdci jen roste žal.

A tak z lidí pozvolna mizí strach,

když Krysař zas mizí v černých tmách…