Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Milostný příběh

Výběr: G_B_Show
14. 07. 2004
21
1
10864
Autor
MeTB

Snaha o povídku v SEDu.

   

    Muž na posteli se zazmítal a jeho obličej se stáhl v křeči, lemován třpytivými krůpějemi potu na čele. Veronika neztrácela čas; pohledem se vpila do jeho tváře a s náruživostí pavoučí samičky požírající post-coitum svého milence uložila tu tvář do paměti (aby ji odtamtud příštího dne znovu vytáhla, stejně jako v stovkách předcházejících dní vytáhla stovky předcházejících obličejů).

    Zapamatovaný muž pod ní hlasitě vzdychl a jeho malá smrt, jak orgasmu říkají Francouzi, národ proslulý metodami, kterak ji zvětšit, dospěla k vyčerpanému konci. Veronika sledovala panenky, které krouživým pohybem opustily úkryt pod mužovým obočím, jeho chvějící se rty; s lehkým úsměvem pocítila nadskočení, když se do vyprázdněných plic vrátil vzduch.

    „Áhhh,“ rozlehlo se pokojem a ona spokojeně přikývla. Věci měly správný průběh. Pustila mužovy ruce, které dosud pevně svírala (a držela tak muže v pozici, která je v dětských hrách  vítězná a říká se jí na lopatkách) a se samolibým úsměvem položila zakončující otázku; stejným tónem, jakým šachista oznamuje soupeři kouzelné slůvko mat ukončující partii.

    „Miluješ mě?“

    Muž, nyní už se zavřenýma očima, jí nevěnoval jediný pohled. „Ano,“ vydechl a zabořil hlavu hluboko do zváleného polštáře. Přikývla (jen sama pro sebe – muž, bořící se skrze polštář do tenat spánku ji vidět nemohl) a vláčným pohybem sklouzla z muže i z postele. Věděla, jak to chodí. Dospěli k  vzájemné shodě – ona přestala zajímat jeho, neboť získal její tělo, on již nezajímal ji, neboť získala vzpomínku na jeho tvář. Pomalu se oblékla a přešla k tmavě fialové kabelce, položené na toaletním stolku z druhé strany postele. Byla větší než kabelky obvykle bývají; Veronika ji otevřela a vytáhla z jejich útrob jasně červenou růži, kterou divadelním gestem položila na stolek, tak, aby květina směřovala k hlavě nyní již středně silně probořeného a tudíž lehce chrápajícího muže. Obrátila se k vypínači na stěně a zhasla světlo. Pak sebrala z věšáku kabát a natáhla si jej přes ramena; venku byla noc a zima.

 

    Na odchodu z bytu se zastavila u dveří do obývacího pokoje a nahlédla dovnitř.

    Seděl v křesle a pohled ji s úsměvem vrátil. Zavrtěla hlavou.

    „Víš, nikdy jsem docela nepochopila, proč mi pokaždé odpovědí ano.“

     Pokrčil rameny. „Ani nevím.“

     „Ale proč lžou? Vidí mě poprvé a žádný z nich mě už neuvidí znovu.“

     Naklonil hlavu na stranu. „A proč myslíš, že lžou?“

     Veronika mlčela. „Láska je směšná,“ řekl muž v křesle.

     Lehce se zasmála. „Nejsi první, kdo to tvrdí, autore. Tohle řekla už spousta lidí.“

     Autor pokrčil rameny. „V tom případě je třeba ještě několikrát to zopakovat.“

 

     Vzala za kliku a otevřela dveře. Utrousila nadávku, když ji studený vítr udeřil do obličeje; zachumlala se do kabátu hlouběji a mávla rukou na projíždějící taxi.

 

 

____________________

 

 

     Přišla pozdě, jako obvykle. Autor seděl u stolku v rohu kavárny, usrkával nyní již jen teplý čaj z hrnku se dvěma namalovanými pavouky a pokyvoval si nohou do rytmu rádia, vyhrávajícího z reproduktoru na stropě. Zvedl se, aby jí dal polibek; uhnula.

     „Co se děje, Katko?“ zeptal se, aby nenarušil přirozený vývoj rozhovoru.

     Vrhla na něho nejistý pohled.

     „Potřebuji s tebou o něčem mluvit…,“ začala. „Ale nevím, jak to mám říci.“

     Šálek zacinkal o talířek, autor se jí podíval přímo do očí.

     „Ano? Totiž, ne?“

     Uhnula pohledem. Zdálo se, že ústa většího pavouka na autorově šálku se nepatrně rozšířila.

     „Já…byla to chyba. Neměla jsem to dělat. Neměli jsme to dělat.“

     Autor zamrkal. „Proč?“

     Pokrčila bezradně rameny. „Víš, já… já už někoho mám. A mám ho ráda.“

     „Ale ty jsi přece-“

     „Nikdy jsem ti neřekla, že tě miluju,“ skočila mu do řeči. Dívka byla rozhodnuta, jak už se někdy dívky (a také dřevorubci a amputující chirurgové) rozhodují; když už tnout, tak oddělit.

     Mlčky na ni zíral. Přesunula se blíže k němu a ve snaze cosi narovnat všechno pokroutila.

     „Víš, ty jsi prostě můj nejlepší kamarád,“ řekla tiše. Teplota u stolku o několik stupňů poklesla - je smutnou, nicméně prokázanou skutečností, že se ženy k této větě v podobných situacích často uchylují (dokonce navzdory faktu, že většina z nich čte a pravidelně sleduje televizi). Autor nepřestal zírat. Z rádia se v tu chvíli ozvaly první tóny písničky Fuck you (I don´t want you back) od umělce známého pod podivným pseudonymem Eamon a dívka se k autorovi naklonila a pohladila ho po zádech.

     „Nechci ti ublížit. Promiň,“ šeptla.

     Usrkl vlažný čaj. Musilo se to stát, byla to součást příběhu.

     „Prosím tě, běž pryč,“ řekl.

     „Já-“

     „Prosím tě, běž pryč.“

     Ruka opustila jeho záda. Dívka se zvedla a bez dalších slov odešla. Autor se podíval na téměř prázdný hrnek; na obrázku byl nyní jen jediný pavouk, ten větší. Věci měly správný průběh.

     Spokojeně se opřel o stěnu vyloženou dřevem a cítil se strašně.

 

____________________

 

 

     Namočila štětec do modré barvy a rychlým pohybem ruky udělala širokou čáru. Otočila se v piruetě a po dokonaných tři sta šedesáti stupních přidala pokračování. Rychle namočila štětec do fialové a vyplnila rýsujícímu se mužskému obličeji (dosud neexistujícímu než jako náčrt tužkou na plátně) několika krátkými tahy levou tvář. Roztouženě vzdychla a přidala trochu žluté pod nos, následovanou lehkým a takřka něžným dotekem černi na bradě. Pracovala hbitě a v naprosté tichosti, vyrušované jen doteky nohou na novinách, kterými byla pokryta zem, a svými občasnými vzdechy.

     Autor seděl opřený o stěnu asi čtyři metry za ní a zamyšleně ji pozoroval. V jejích pohybech bylo cosi fascinujícího – byly to pohyby zkušené profesionálky, která jako by (paradoxně) malovala svůj první obraz, tolik v ní bylo napětí (ne, pomyslil si autor, nikoli napětí, nýbrž vzrušení). Výskok a krátký črt žlutou nad levé oko a pod pravé ucho. Táhlé zaúpění. Veronika zrychlila a ponořila se do malby hlouběji, zatímco autor zavřel oči a poslouchal rytmus jejích tanečních kroků. Tohle byl Veroničin náhradní orgasmus, její substituovaná malá smrt; jinak to nedovedla.

     Ateliérem se ozval hlasitý vzdech; autor vzhlédl a uviděl Veroniku ležet na zádech (na lopatkách) na zemi. Obraz byl hotov. Pomalu vstal a přešel k ní; sklonil se, uviděl na její tváři spokojený úsměv. Zvedla ruku a chytila ho za zápěstí. Autor se ušklíbl – podobnost této situace se situací ze včerejší noci (a přece jejich naprostá protikladnost) ho pobavila. Veronika mu svírala zápěstí, avšak role muže a ženy se zaměnily.

     „Je to tam?“ sykla.

     Autor se podíval na obraz – různobarevnou tvář muže, zkřivenou v křeči, a pokrčil rameny. „Možná,“ odpověděl. „A možná ne.“

     Povzdechla si a s jistou námahou vstala. Upřela pohled na pomalované plátno a jala se je pečlivě prohlížet; po několika minutách však rezignovaně zavrtěla hlavou. „Neřekla bych.“ Smutně odhodila štětec, který dosud svírala v pravé ruce.

     „Možná to tam nebude nikdy.“

     Autor ji konejšivě pohladil po zádech. Objala ho a zabořila tvář do polštáře jeho hrudi.

     „Udělal jsi mě krásnou,“ zamumlala nezřetelně do svetru na jeho těle. „Ale proč jsi mě neudělal šťastnou?“

     Autor pokrčil rameny. „Je mi to líto,“ řekl. „Byl to okamžitý nápad.“

     Zabořila se hlouběji.

     „Promiň,“ pohladil ji po vlasech. Pak se znovu podíval na obraz.

     „Vždyť je to k smíchu,“ řekla Veronika  a rozplakala se.

 

____________________

 

 

     Hodiny na věži odbily šestou.

     Štíhlý muž v béžovém cestovním plášti zavřel kufřík a rozhlédl se po okolí. Uzavřel úspěšný obchod a teď měl chuť zajít si na něco malého k večeři, na kávu a, inu, snad i na nějakou tu skleničku, aby celé věci dodal zdání výjimečnosti. Obrátil se proto na muže, stojícího na rohu ulice.

     „Dobrý den,“ pravil. „Mohl byste mi ukázat cestu k nějaké kavárně či snad hospůdce tady poblíž, prosím vás?“

     Autor se otočil a pohlédl na něho.

     „Jistě. Vynikající kavárna je hned tady za rohem.“

     Obchodní cestující (neboť toto povolání muž s kufříkem vykonával) si odkašlal a přátelsky se usmál.

     „Á to jste vy, autore“ řekl. „Nepoznal jsem vás.“

     „Nic se neděje. Přeji vám hezký večer.“

     „Děkuji a vám také.“

     Přijela tramvaj, autor nastoupil a s lehkým zazvoněním odjel.

 

____________________

 

 

     Autor se posadil u otevřeného okénka, když jeho pozornost upoutala scéna vně vozu. Naklonil hlavu:

     Mladík, jistě mu nemohlo být více než sedmnáct let, držel kolem ramen odhadem stejně starou dívku a oba seděli na betonové podezdívce pod obrovským billboardem propagujícím limitovanou edici instantní polévky (což samotné by již vyvolalo na autorově tváři nevěřícný úsměv) a do rytmu hudby, hrající odkudsi z pozadí si oba do tváře zblízka šeptali slova linoucí se písničky Fuck you (I don´t want you back). Dívka se šťastně usmívala a hladila mladíka po zádech. Autor zamrkal, když přišel ke slovu refrén; teenager na jeho konci zavřel oči a s procítěným frázováním oddeklamoval: „Fuck you, you whore, I don´t want you back.“, načež se nahnul a dal dívce pusu. Dívka mu ji nadšeně oplatila.

     Tramvaj se rozjela a autor se opřel hlavou o skleněnou výplň okénka. K překvapení svých sousedů (neboť ty scéna ani v nejmenším nezaujala) se hlasitě rozesmál.

 

____________________

 

 

     Veronika se rozhlédla po kavárně a vyrazila ke stolku (v rohu), kde seděl obchodní cestující a usrkával vídeňskou kávu.

     Zářivě se usmála, neboť takto začínala každý svůj lov. „Mohu?“ zeptala se.

     Štíhlý muž přikývl. „Prosím, uvítal bych společnost.“

     Veronika se posadila a u číšníka, který se (jak bývá v dobrých kavárnách zvykem) jako kouzlem objevil po její pravici, objednala černý čaj. Reproduktor na stropě zněl táhlou a nasládlou melodií (album Protection skupiny Massive Attack), ideální pro rozhovor dvou cizích lidí. 

     Večer pomalu ubíhal; muž se rozhovořil.

     „Čím se vlastně živíte?“ dotázala se Veronika.

     „Jsem obchodní cestující,“ pokrčil rameny. „Jezdím po světě a prodávám zboží.“

     Podivila se. „A jakého druhu je vaše zboží?“

     Pohlédl jí do očí (byl na podobné otázky zvyklý odpovídat takto) a položil šálek, který dosud svíral v pravé ruce, zpět na talířek. „Prodávám hrůzu.“

     Veronika zaklonila hlavu dozadu a rozesmála se; muž však zůstal vážný. „Jsem obchodní cestující s hrůzou,“ zopakoval.

     Přestala se smát a zkoumavě si ho prohlédla. „Kdo by si kupoval hrůzu?“ zeptala se.

     Usmál se. „Zvědaví lidé. Lidé, kteří si myslí, že mají vše (a mají především až neuvěřitelně dlouhé a nudné chvíle).“ Poklepal hrdě na svůj kufřík vedle židle. „O zákazníky není nouze, věřte mi.“

     „A daří se vám klienty uspokojit?“

     „Jistě.“

     Veronika zavrtěla hlavou. „Se mnou byste měl těžkou práci. Nebojím se pavouků, myši mám ráda, netrpím na závratě…“

     Obchodní cestující s hrůzou usrkl kávu a naklonil hlavu na stranu. „A vy snad máte zájem?“

     Veronika se zasmála.

     „Uzavřel jsem dnes velmi uspokojivý obchod a jsem v dobrém rozmaru,“ řekl muž. „Pokud chcete, udělám vám znamenitou slevu.“ Zamíchal lžičkou v šálku. „Stačí, když zaplatíte zdejší útratu a budu považovat smlouvu za uzavřenou.“

     Vedle stolku se zjevil číšník a položil před Veroniku hrnek s horkou vodou; tentokrát byl na něm motiv šachovnice s rozehranou partií. Otevřela sáček s čajem a ponořila jej do dýmající tekutiny. Obchodní cestující ji se zájmem pozoroval.

     „Platí,“ řekla Veronika.

     Přikývl.

     „A čím se zabýváte vy?“ zeptal se.

     Zamyšleně si pohrála se sáčkem. „Jsem umělkyně.“

     „Skutečně?“

     „Ano. Maluji tváře mužů v okamžiku jejich vyvrcholení.“

     Muž vážně přikývl. „A máte k tomu nějaký zvláštní důvod?“

     Veronika vytáhla sáček z čaje a opatrně usrkla horký nápoj (nesladila). „Snažím se nalézt okamžik dokonalého štěstí.“

     Obchodní cestující neuspěchaným pohybem promíchal svou postupně vychládající kávu a poklepal lžičkou o okraj šálku. „Myslíte, že ho lze nalézt tam?“

     „Jsem o tom přesvědčena.“ Šachová partie na hrnku se (aniž by jí on či ona sledovali) posunula o něco blíže k rozuzlení. „Věřím, že v tom okamžiku,“ pravila Veronika, „je člověk zproštěn starostí. Smrt, dosud pečlivě ukrytá v jeho těle, vyrazí na povrch a přiblíží člověka k nebytí (které je už ze své podstaty stavem bezstarostným a tudíž šťastným); a věřím také, že tento stav (který je jedinečný a žádným jiným způsobem neopakovatelný) je možno zachytit a prodloužit jeho trvání na plátně; uzavřít jej do obrazu.“

     Muž usrkl další doušek kávy. „Jedinečný a žádným jiným způsobem neopakovatelný,“ přeříkal si pro sebe Veroničina slova.

     „Víte, mám při svém povolání takového koníčka,“ pravil. „Fotografuji si občas tváře svých zákazníků při… řekněme, procesu konání obsahu smlouvy.“

     Vytáhl kufřík na stůl a otevřel jej; když jej znovu zaklapl, svíral v ruce několik fotografií.

     „Myslím, že byste se na ně měla podívat,“ řekl a teprve nyní si všiml obrázku na hrnku, který Veronika svírala; partie skončila matem (a tedy prohrou) bílého.

     Položila šálek na talířek a napřáhla ruku.

 

____________________

 

 

     Autor zalil vroucí vodou limitovanou edici instantní polévky a pohodlně se usadil do křesla. V zámku zachrastily klíče a jemně zaskřípaly otevírané dveře.

     Veronika se postavila před něj (všiml si její nápadné bledosti) a zašeptala. „Byl to nesmysl, viď? Celou tu dobu.“

     Autor zamíchal polévku (neboť i její limitované vydání se ostudně muselo míchat) a opatrně upil. „V křeči jsme si všichni rovni. Nejsem první, kdo to tvrdí.“

     Veronika se vyčerpaně svezla k nohám křesla. „Ale proč to všechno?“

     „Protože láska je nejen směšná, ale,“ odložil autor šálek s polévkou, „a to především, je fascinující sérií šťastných okamžiků, dobře promíšených s dlouhými chvílemi krutého neštěstí.“

     Vstal a zvedl Veroniku ze země. „A na okamžik nám dává pocit, že jsme výjimeční; stejně jako reklamní trik téhle exkluzivní polévky.“

     Dovedl ji k posteli. Všimla si, že na stolku je položena růže; obrátila se k němu a otevřela ústa.

     „Ale-“

      „Koupil jsem ji dnes večer,“ přerušil ji. „Aby dala příběhu zdání výjimečnosti,“ usmál se a nahnul se k ní. Políbil ji.

 

____________________

 

 

     „Áhhh,“ ozvalo se pokojem. Veronika uvolnila sevření a sklonila hlavu až k autorovým uším.

     „Miluješ mě?“ zeptala se. Autor ji pohladil po vlasech.

     „Ne,“ řekl.

     A usnul.


1 názor

Pan Bukkake
28. 05. 2007
Dát tip
Sám se tomu divím, ale tohle se mi zatím asi líbilo nejvíc... ani nemám chuť hledat žádné chybičky... (stejně si uvědomovat, proč se mi to líbilo).. sry :-).

G_B_Show
22. 12. 2005
Dát tip
No s potěšením sleduju potvrzení svého výběru a gratuluju k úspěchu :-) * * * a tohle bylo k Vánocům.

MeTB
22. 12. 2005
Dát tip
Že by nějaká narážka na tu klatovskou soutěž? :-) Já na ni zapomněl, pak jsem si vzpomněl, podíval se, zjistil jsem, že jsem něco vyhrál, poplácal se po rameni, pochválil se a zase blaze zapomněl. A včera ti mi najednou přišla taková velká tajemná obálka, ve které byl (chvilka překvapení) diplom! A tak jsem se ještě jednou pochválil, strčil diplom do poličky a zase pozapomněl. :-) A teďs´ mi to připomněl ty, vrací se to ve vlnách. :-) Dík & šťastné a veselé & příjemné prožití & hodně dárků, lásky a zdraví a sněhu a ostatních důležitých věcí, Tom

pozorovatel
22. 12. 2005
Dát tip
chceš to ještě jednou připomenout?:)

MeTB
22. 12. 2005
Dát tip
Jsem slavný! :-) Ne, díky, zatím je to na pár desítek hodin uloženo v krátkodobé paměti. :-) (Hezké svátky, vinšuji T.)

pozorovatel
22. 12. 2005
Dát tip
díky a tobě taky:) hezký svátky...

MeTB
19. 09. 2005
Dát tip
Já mám pocit, že kdyby v téhle povídce bylo na konci "ano", nebylo by to "ono". Totiž - ten konec má kromě uzavření povídky do spirály za úkol (více či méně úspešně) navodit dojem, že je v podstatě jedno, co milenec odpoví - nic se tím nezmění, nestane se nic zázračného, když odpoví ano. K instantní polévce: já se snažím vysvětlit všechno, co v tom kterém textu použiju. Mám zásadu neplýtvat motivy. V mých příbězích lidé většinou vypadají neznámo jak, je jich jen pár, místa, kde jsou, nejsou podrobněji popsána...spíš jde o to, co postavy dělají a říkají. Dostávám se tak k určitému minimalismu a snažím se pracovat s málem, abych věci nerozmělňoval - aby bylo zřejmé, co je v povídce důležité. Tudíž, když tam něco zmíním, mám snahu to začlenit do děje a nějak (pokud možno smysluplně) to zaplést do děje, něco pomocí toho vysvětlit. Nevyhnutelné zálěžitosti (ne neodkladné, ale nevyhnutelné, protože tu kulku v příběhu můžeš odložit, ale nemůžeš se jí vyhnout (-:): jo, možná by mohl padnout jen jeden výstřel...ale ta povídka k tomu tak nejak poklidně směřuje, že padnou dva, kamera v závěru odjíždí nad střechy okolních domů... (Ale netvrdím, že jeden z nich nevystřelil dvakrát. (-:). Dík, T. P.S.: Práce na Lvech (nové minimalistické povídce) byly zahájeny; trochu trpím při psaní začátku, ale snad se to zlomí.

G_B_Show
19. 09. 2005
Dát tip
Ještě musím odpovědět:-) : Ale stane, autor klesne na úroveň svých postav kupříkladu, příběh dostane prostor k tomu, aby si čtenář vybral svoji odpověď z možností, které tím koncem nabídneš. Možná to řikám trochu hrbolatě... Viděl jsi Mechanický pomeranč a znáš jeho předlohu a ten hlavní rozdíl mezi knihou a filmem (chybějící poslední kapitola u filmu)? Mě film přijde lepší, protože nechává na divákovi, jestli se přikloní k hrdinovi jako oběti establishmentu nebo naopak. Kniha dává jasný závěr a je o to chudší. Nutí tě sympatizovat s něčím, co by sis předtím třeba nevybral.. Pardon - Neodkladné :-) To mě nenapadlo, docela jsi mě tou odpovědí pobavil, nemám na to co říct :-) Těším se na minimální lvy, měj se (a přeju spoustu entuziasmu do těžkých začátků :-)

G_B_Show
18. 09. 2005
Dát tip
Přijela tramvaj, autor nastoupil a s lehkým zazvoněním odjel. :-) Líbí se mi, že pouze nepopisuješ, ale vymýšlíš vlastní definice a zprostředkováváš své zkušenosti ústy hlavních postav. V tom je podle mého povídka hodně silná, stejně jako v tom, že ke konci se opravdu odkrývají nezodpovězené otázky (souvislost reklamy s instantní polévkou - nečekal jsem, že to na konci zmíníš a dovysvětlíš, moc mě potěšilo, že jsi to udělal). Co mě lehce zklamalo je konec. Je to v podstatě univerzální způsob jak zakončit povídku, čekal jsem něco originálnějšího. Já moc rád čtu tvoje povídky, ale občas mám pocit, že ten závěr by mohl být ještě lepší - otevřenější, ale přece konkrétní. Například kdyby autor řekl na konci "Ano"... Nebo jako příklad uvedu tvojí povídku Neodkladné záležitosti - na konci bych jásal, kdybys napsal "Ulicí se ozval JEDEN výstřel". Samozřejmě, máš své uvažování, styl....ale zdá se mi, že na to, jak je skvělý je děj i forma, konec to lehce strhává. K samotné myšlence povídky nemám co dodat, navíc - umíš to pojmout hodně originálně, to je skvělý. jinak na tom není co kritizovat, čtení tvých věcí je dobře strávenej čas Zas někdy brzy navštívim, *v

Perchta
09. 11. 2004
Dát tip
hezky napsaný ostudně míchaný :-)) *

Vespa
08. 10. 2004
Dát tip
No, tak nemám slov. Vždyť ty bys mohl rovnou vydávat! Je to přímo skvostný. Ale sakra, nesnášim takovýhle překotný vychvalování, není to nakonec k ničemu. Už kvůli svému svědomí bych měla něco vytknout, nějak to nejde. Jo, doporučil mi tě StvN, ale nic mu neříkej, asi by nevydejchal, kdyby se celej svět dozvěděl, že i on má pro nějakého autora slabost. (a trochu závidí, řekla bych) Jo, btw, Eamonův song je Fuck it, ne Fuck you. Ale to je jen detail.

angoisse
07. 10. 2004
Dát tip
Tip.

katugiro
29. 09. 2004
Dát tip
přehlušuje tím své neplánované ticho, třeba...

katugiro
28. 09. 2004
Dát tip
tuhle povídku jsem si užil * není k tomu víc co říct, seděl jsem s nohama na stole a čet a usmíval se, nic nechybělo, jsi dobrej to už se spíš víc zareaguju na jednu z těch kritik, kde Je to stejné, jako když někdo tvrdí, že zapomněl co chtěl říct. Ale dát najevo zoufalství, že mi právě vypadla ta hrozně k řečení důležitá věc, je přece přirozené, ne? :) a nemůžu si odpustit avi Andulce - nezlob se, ale takový pokrok bych Ti přál taky...

MeTB
28. 09. 2004
Dát tip
Dík. Ale co tím zapomněl jsem, co jsem chtěl... člověk vlastně zdůrazňuje - to, že opravdu , co říci, nebo že je sklerotik? :-)

crayfish
14. 09. 2004
Dát tip
Skvělý! TIP!

sidonia
05. 09. 2004
Dát tip
je to výborné, nemám moc času, takže s delší kritikou se vrátím, ale je to fakt skvělý *t

MeTB
05. 09. 2004
Dát tip
Já rád delší kritiky, já budu rád. :-)

MeTB
13. 08. 2004
Dát tip
Ve Francii je doposud moc fajn, prave se ulejvam od prace, abych se na Mairie mohl juknout na internet. Pocasi tu je aprilove, chvili prsi a za dvacet minut pere slunce, jako by se nechumelilo (coz se tedy pravda nechumeli, priznavam :-) ) Diky za jasavou kritiku. OK, jednoho dne pujdem na pivo. :-) Ad Eamon - z me strany naprosty souhlas; taky nechapu; proc to ta zenska zpiva - nekdo mi tvrdil, ze to ti dva zpivaji jeden o druhem, ale nevim nevim. Vse je jen hra, to je pravda a jsem skutecne rad, ze Ti tohle ma povidka privolala na mysl. OK, musim jit pracovat, dik a cau! Tom

MeTB
09. 08. 2004
Dát tip
Ahoj. Dekuju. Napsal bych to s vykricnikem, ale na francouzske klavesnici je tezke ho hledat. :-) Jsem zrovna v Servies, coz je malinka vesnicka a nemohu moc psat - musim jit varit obed pro hladove krky. Takze diky a hlubsi reakci necham, az se vratim, jo? Aloha a hezke leto! (uz jsem ho nasel :-) ) Tom

StvN
09. 08. 2004
Dát tip
Jsi lepší a lepší. Obchodní cestující s hrůzou usrkl kávu .... úžasnej vtip. Nic mě k tomu nenapadá. Mohl bych říct, že jsi to utnul moc brzy, ale to by za mne mluvil můj chtíč. Číst dál tuhle krásnou hru. Je to víc než dobré. (Jednou tě pozvu na pivo.) Jak bylo ve Francii?

StvN
09. 08. 2004
Dát tip
Dodatek: Proti Eamonovi nic nemám. Ten song je fajn. Akorát mě dostala jakási zpěvačka, která má stejný ve stejný čas akorát ve svém podání. Tomu moc nerozumim. Jestli mohu sám zapojit svůj pohled na literaturu a na život: mně to dílo říká, a tím je mi blízké, že vše je jen hra. A navíc veselá. Super, pane autore, málem jsem vás nepoznal.

sicco
07. 08. 2004
Dát tip
"Autor zalil vroucí vodou limitovanou edici instantní polévky..." nádherné větné spojení a je možná škoda, že jsi ho použil dvakrát. Povídka opravdu skvělá, máš prostě co říct a hlavně to umíš napsat.

Plopez
04. 08. 2004
Dát tip
Metb: Nedokážu spolehlivě odlišit obsah a formu, snad jen že bych na začátku provedl pár škrtů. Pár vět (slovních spojení) tam je přebytečných: samy o sobě jsou hezké, ale do proudu téhle povídky se nehodí, brzdí ho. Jednoznačnou odpověď nežádám, většina velkých děl ji nemá...

MeTB
24. 07. 2004
Dát tip
Už jsem tu. Zbyhoň: Děkuji. Já si nemůžu pomoct, ale (doufám, že) v každé mé povídce je něco takového ražení, jako je název Milostný příběh. Mám zkrátka poněkud zvrhlý smysl pro humor. :-) Jestli se Ti název nelíbí, promiň a mea maxima culpa, ale měnit ho nebudu. :-) Andulka: Název viz Zbyhoň. Ke druhému odstavci: snad máš pravdu. Proškrtávat bych asi měl; jenže když ono je to ale u hotového textu tak obtížné… Jako řezat do živého… Uvidím, co se dá dělat. Jestli Ti to připadá nedotažené, je mi to líto – já však řekl, co jsem měl na mozkových vlnách. Srovnání literární povídky s filmovou povídkou beru tak napůl; je to poměrně hodně jiný žánr – já se sice snažím psát filmově (tím myslím to, že dělím povídky na jednotlivé scény, ve kterých se snažím podívat se na jeden nosný motiv příběhu a prolnout jej s ostatními (a tím jej zasadit do *mozaiky* textu) ), nicméně nesnažím se napsat filmový scénář. Dobře napsané tata o ničem? :-) Co je to tata? Za sebe mohu říci, že ta povídka je o něčem; jak už tak proplétám motivy, jde s tím ruku v ruce i to, že se jimi snažím co nejméně plýtvat – jde mi o to, aby víceméně každá věta měla v povídce svůj smysl. Pravdou je, že třeba u odstavce s větou o nejlepším kamarádovi je pár vět, které by tam být vůbec nemusely… No, bude to předmětem mého budoucího vyšetřování. :-) Děkuju za kritiku! Matylda: To jsem rád. :-) Díky. Gabio: Už mám od medu zamazanou ale úplně celou pusu. ;-) Děkuju. Mimochodem, napadá Tě určitě spousta jiných a lepších věcí. Přeju Ti hezké prázdniny! Plopez: Zdál se Ti začátek těžkopádný obsahem, nebo sis nemohl zvyknout na formu? Uznávám, že některé pokusy o humor moc humoru nepobraly, viz má reakce na Andulku, bude předmětem šetření a případného proškrtávání. :-) Určitě jsem chtěl povídkou něco říci, to bude pravda. Já si myslím, že *moderní próza* (ať už je to cokoliv) nemusí dávat odpovědi, ale spíše by měla vyzývat k zamyšlení. Nad čím se zamyslet po přečtení MP… Snad nad relativitou výjimečnosti? Nebo nad tím, že téměř všechno je z určitého pohledu směšnou krutostí? Jednoznačnou odpověd Ti nedám, promiň. Experimentování? SED – Spolek Experimentálního Divadla (viz prolog). Děkuju za kritiku. Černá vílo: To jsem rád. Přeji Vám hezké léto! Tom

Andulka
24. 07. 2004
Dát tip
Ja jsem to myslela tak, ze mame veci, ktere napisem....a pak si je po case precteme.....a vymazeme. Pak mame veci, ktere se nam docela libi, jenze po delsim case uz je dokazeme videt s odstupem a proto dokazeme vychytat mouchy...:-) Me se ta povidka libila, videla jsem u tebe postup do predu...proto jsem ti do detailu naspala, co jsem citila....ze mozna nekdy pozdeji...kdyz si prectes tu povidku...tak se zamyslis, jestli to dava smysl nebo ne...:-)

Plopez
22. 07. 2004
Dát tip
Zezačátku jsem ohrnoval ret, ale nakonec mě to chytlo. Nejdřív (a vlastně celou dobu) mi vadily různé pokusy o humor neboco (většinou v závorkách), které mě rušily. Někde kolem poloviny jsi začal být ve vyjadřování a v rozletu nápadů trochu střidmější a to je jen dobře. Určitě jsi chtěl povídkou něco říci, nevím co, některé povídky nemají mít pointu, nebo poselství (whatever), ale u té tvojí mám podvědomý pocit hraničící s jistotou, že jsi něco říct chtěl, ale fakt nevím co. Možná TO bylo až moc. Nejvíc se mi líbí, že se snažíš experimentovat. Jo, jinak tohle dílo vyčnívá, ber moje připomínky jako pozitivní kritiku :)

MeTB
22. 07. 2004
Dát tip
Lidi, dekuju Vam! Nemam ted cas, musim za par chvil do Pysel, ale az se vratim, rozhodne Vam vsem odpovim. Zatim aloha! Tom

jo.. tohle mě zaujalo... *t*

gabio
18. 07. 2004
Dát tip
prostě a jednoduše dostalo... opravdu moc... je to tak zvláštně napsaný...žena stvořená k zachycení šťastné smrti... v životě by mě tohle nenapadlo... t+nej

Andulka
17. 07. 2004
Dát tip
Souhlas se Zbyhonem...povidka by si zaslouzila lepsi titulek....O proti tvym vecim z drivejska....mas tohle velmi dobre napsane, dobre pouzivani jazyka, ctive....vis jak to myslim....jako ze si udelal velky krok dopredu....:-) Co se tyce k povidce, prijde mi to tak tak nedodelane....takove nedotazene.......mozna proto, ze je to vic ukecane, nez by melo.....vis...kdyz si to hodim do obrazu...tak v tom vidim spis takovou filmovou povidku....myslim, ze se jmenovala Knoflikari...nebo nejak tak.....ale ve filmu se obraz hybe rychleji....takze z toho duvodu by to chtelo prostkrtat, aby hrany byly ostrejsi....aby to celkove vic vyznelo..... protoze obcas z toho slysim...dobre napsane tata o nicem...:-) Neber to zle, je to jen muj nazor.....a gratuluji k tomu pokroku....vazne si se nejak vypsal...:-)*

Matylda
17. 07. 2004
Dát tip
Je to opravdu tak dlouhé, tak moc dlouhé, že mne nebavilo to číst na obrazovce. Vytiskla jsem, odnesla do pohodlného křesla a přečetla černé na bílém. Udělala jsem dobře. Nadchlo !!! P.S. Líbí se mi i Andulčiny konstruktivní kritiky.

chicoria
15. 07. 2004
Dát tip
Tohle je moc dobré, tip

MeTB
15. 07. 2004
Dát tip
Wille: Vždycky mě nesmírně zajímala motivace lidí, kteří takovou reakci napíšou. :-) Je to stejné, jako když někdo tvrdí, že zapomněl co chtěl říct. Ještě před chvílí to věděl(!), ale teď si prostě nemůže vzpomenout. Proč něco takového světu sdělovat, k čemu?

Will
15. 07. 2004
Dát tip
No jo, dobře.. Měl jsem trhlou a hoooodně dobrou naladu. Kdyby jsi si precetl i jine prispevky z toho dne, zjistil by jsi, ze tenhle neni nejak extra ulitly.. Proste jsem mel takovou naladu. Jestli Te to nejak urazilo, ci pohorsilo, tak promin.

Will
15. 07. 2004
Dát tip
Jo a promin, ale na mne je to opravdu moc dlouheeeeee... Ale ten pit si myslim zaslouzis uz jen za to, ze jsi napsal/a neco tak dlouheho. Nedavam pit necemu, co se mi nelibi.

MeTB
15. 07. 2004
Dát tip
Ale kdeže urazilo či snad pohoršilo! Zkratka jen zaujalo. :-) Napsal jsem i delsi veci (minimalne dve); a v zadnem pripade si nemyslím, že napsat něco dlouhého je oceněníhodné (spise grafomanicke :-) ). Ja mam taky potize se čtením dlouhých textů, takže Tě chápu a s varovně pozdviženým ukazováčkem říkám aloha a hezké prázdniny. ;-) Tom

Will
15. 07. 2004
Dát tip
No, tak za co jsem Ti mel dat ten pit? Proste jsem Ti chtel dat pit, tak jsem si nasel duvod. :)

Zbyhoň
15. 07. 2004
Dát tip
Jistě, v tak dlouhém textu se drobounkým excesům nevyhne nikdo, s potěšením ale můžu říct, že tahle povídka má nápad a je o něčem. Jen bych jí dal trošku lepší název. Tip

Nicollette
14. 07. 2004
Dát tip
Enem, co na to říct.... do tak úžasnýho dílka dáš něco tak příšerně komerčního jako Eamon? Jediná to možná výtka, že to prostě... ne......... Je to zajímavý, Autor něco jako Váchalův Paseka, podobné věci se moc nepíšou......... můžu tě pochválit?...:-)) výborný ***

Abyss
14. 07. 2004
Dát tip
jeeee to byla ale zabavna povitka :) kdo je Eamon?.. jdu si pustit Massive Attack dlouho sem to neslysela!... teda k ty povitce... obcas sem se zanudila... a zavorky v prime reci sou docela jimave :) (kdyz si predstavuju jak to asi rika... jakoby trosku vedle sebe?) no.. jinak docela dobry... i kdyz moc dlooouheee.. dam ti tip*pac je to zajimavy

despro
14. 07. 2004
Dát tip
Velice zajímavé, netradiční a pěkně, poutavě napsané. Jen tak dál...

fungus2
14. 07. 2004
Dát tip
líbilo. TIP

Will
14. 07. 2004
Dát tip
No, nevim.. Asi to bude hezké, ale na mě je to moc dlouhé, takže to nebudu ani číst. Ale musim říci, že už teď se mi to líbí! :)))

Pisces
14. 07. 2004
Dát tip
Na to se dá řict jen UF. Moc povedené. TIP*****

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru