Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 466 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Filmy jsou místa, kde se herci setkávají
datum / id01.02.2004 / 123265Vytisknout |
autorMahoney
kategorieMIMODalší dílo autora
zobrazeno2901x
počet tipů2
v oblíbených0x
Filmy jsou místa, kde se herci setkávají

Ta věž ještě stála. Tři kamenné stěny s půdorysem ve tvaru U, otevřené do bývalého vnitřního okruhu hradeb. Cimbuří už dávno poztrácelo všechny zuby a zbyly jen dásně, sahající sotva po pás. A já, já jsem si poprvé, stejně jako už kdysi tisíckrát, stoupl do rohu a díval se na svahy kolem. To místo muselo být nedobytné...

Jako by mi někdo pustil film. Překvapeně a s obavou se rozhlížím, vpředu sleduje ohromný zástup těžkooděnců a v týlu - v týlu se past uzavírá; ještě je nevidím, a přece vím -cítím-, že útok přijde ze dvou stran. K čemu jsou nedobytné hradby, když není kdo by na nich stál. Vnějším hradebním okruhem se spořádaně leskne kovový potůček; první pěšáci se zvědavě zastavují pod věží. Když skočím, nezůstanu živý; ne dost živý pro cizí zvědavost. Jako by se zostřila přítomnost deseti mužů, mých nervózních obránců, mých -jak hloupě a triviálně to teď zní- mých věrných. Nebojte, neskočím nadarmo; zatímco oči odhadují balistickou křivku muže v brnění, prsty pevněji obtáčejí rukojeť meče a hrot, hrot trpělivě vyhlíží skulinku té helmy dole. Neskočím nadarmo, ten dole půjde se mnou... a náhle ostré uvědomění: když skočím, deset mužů hradní stráže zpanikaří konec scénáře.

Podivně rozšířené panenky, ještě zaostřené na místo dopadu, s překvapením zaregistrovaly nezměněnou výšku; a potom i zříceninu, les, kopec, současnost... A pochyby. Fantazie? Historie toho místa? Nebylo to jako dívat se na film; já jsem v tom filmu hrál, já jsem to prožil... A proč?

Zmatená a roztěkaná mysl se zastavila o pár minut později, u paty stromu, téměř na dosah věže. Seděl jsem vedle Vlaštovky a byl jsem rád, že jsem dole, že se nemusím o nic starat -o výšku ani o možný pád, o zakopnutí na rozpadajících se hradbách- že se mohu v klidu zastavit, utřídit se. Ale kdepak: cizí, poťouchlý okamžik odnesl všechna místa, závazky, předměty, paměť, osoby, slova, myšlenky, problémy; všechno se náhle a bez rozloučení vytratilo, aniž by si mysl, pozůstalá v malém bezejmenném tady, dokázala jejich absenci uvědomit. Teď se rozostřilo v obrovské, rozmazané neurčito, rozplihlé do šíře staletí... Okamžik vyprchal; tady počalo blednout, strhávajíc s sebou do dáli všeobjímající teď. Jako první se navrátila potřeba pojmenovat svou polohu v čase a prostoru, bloudíc v nedostatku pojmů a názvů; ty se, společně s minulými i přítomnými ději, místy a minutami pomalu trousily v těsném dvojstupu. Dosud neznámá část "já" se komíhala na vlnobytí zmatku, pobaveně sledujíc dezorientovanou mysl. Té se po chvíli podařilo nalézt kompas a nějaké plány. Dosud neznámá část "já" zmizela.

~  ¨  ~  ¨  ~  ¨  ~

Zůstal jsem v sedě, opřen o kmen stromu, a snažil se nalézt nějaká slova. Nastupující šero spojovalo stíny. Vedle sebe jsem ostře vnímal klidnou přítomnost Vlaštovky.

"To je zvláštní...", začal jsem a došla mi slova. Vlaštovka zpozorněla. Dlouhá, tichá pauza. Její přítomnost, stále ostrá, nabírala jiný odstín.

"Na chvíli... jsem se ztratil...", pousmál jsem se, "...zajímala by mě historie tohohle místa."

Odmlka.

"Půjdeme?", řekla, nepříliš hlasitě. Čišela z ní náhlá dychtivost být pryč; kdekoli, jen ne tady. Nerozuměl jsem. Odstín prozradil barvu -strach- a pokusil se mě obejmout.

Zeptal jsem se a - ne, nevěděla proč, nebyla si jistá kvůli komu. Nenechala mě nic vysvětlovat, "Až budeme pryč!".

"Pryč!", zopakoval odstín a postrčil mě na cestu.
 

Venku, u hradební zdi, mě zas jeden okamžik odvedl do ztracena; stejně krátký, stejně dezorientující. Zastavil jsem se; něco se po mně natahovalo a zvnitřku křičelo "Zůstaň, nech ji jít!". Nedala mi čas uvažovat. Utekla. Ne fyzicky; fyzicky stála a čekala.

Utekla a mě strhla s sebou.

Strach se zhmotnil asi půl kilometru od hradu: žádný obraz, jen zvuk. Napravo od cesty se něco velkého a těžkého rychle prodíralo mladým stromovím; náraz či pád; prasknutí lámajícího se stromku a pak už nic. Stáli jsme, ruku v ruce, po kolena v tichu.

Věděl jsem...

...zraněný člověk v brnění utíká lesem, zakopne zachytí se mladého stromku padne kmen se zlomí on už nevstane...

"To byl člověk...?", zašeptala příčetnější část mé mysli.

Vlaštovka neodpověděla a nenechala mě pokračovat. Těžko říct, kdo začal utíkat první.

Metaforicky, samozřejmě.

Potřetí a naposled se v malém tady rozostřilo teď. Ne na okamžik; trvalo to - vlastně nevím, nevím; jak se v nekonečnu měří čas? Bytí..., a pak mysl našla pojmy "já" a "tady". Pomalu, pracně získávala další pojmy a slova. Dlouho. Zpátky. Kde? Kde je zpátky? Vyhrabal jsem datum; datum a místo. Jenže - slova. Existuje jen malé, nekonečné tady. Svět, ze kterého jsou slova, tady neexistuje; jako vše, co z něj pochází. Představte si, že jste filmová postava, a najednou stanete uprostřed kinosálu. Okamžitě -nějak- víte, že nic z toho, co jste dosud byli a znali, neexistuje; ne tady, kde teď jste. Možná se chcete vrátit zpátky do filmu, ale jak? Datum a místo: neexistující slova, neexistující čas a neexistující hrad; jako jemná výtka: ne tak. (Vrátit iluzi? Proč?) (Vlaštovka je tam samotná...)

Hledal jsem něco, co existuje. Vlaštovka?  - Ne tak. -  Další jemná výtka... Pustil jsem prázdné, neexistující slovo; vybavil jsem si bytost a - ona existovala! Existovala v celém nekonečném teď; existovala v neovladatelném kdykoliv. Filmové postavy neexistují, existují jen herci; a herci hrají v mnoha filmech, v mnoha časech a místech, mnoho různých postav. Možná můžete najít cestu do filmu, když se vydáte za jedním z herců; ale víte, v kterém jeho filmu a v které jeho části se vynoříte? Já vím: Kdykoliv...

Tam, co hledám, ji držím za ruku... pouto a směr. Jako bych šplhal po tenké niti. Úsilí, Dlouho, Opatrně.

Slovům se pomalu vracel význam...

A pak cesta v lese, dotyk rukou a strach. Neporušil jsem ticho...

Ještě dlouho trvalo, než jsme přešli hranici. Překvapilo mě, že hrad sahá tak daleko. Hranice nebyla širší než dva metry; během pár kroků mě strach přestal škrtit, slezl ze zad a zmizel. Vlaštovka narovnala křídla a několika pírky ochutnala vánek. Voněl hlínou, jehličím, čistotou a radostí; k lesní svatyni nebylo daleko.

Minuli jsme ji bez zastávky.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.09.2004 00:00:00dát kritice tipCraerassy
prolínání se snu se skutečností? tak to na mě působí...
tip
07.08.2004 00:00:00dát kritice tipShammann
tohle jako dočítat nebuduuu:-)
19.07.2004 00:00:00dát kritice tipKačírek
... zvláštní, dýchá to nepopsatelnou atmosférou :o) ...


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor