Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ptáček

20. 09. 2000
11
0
8939
Autor
Carodej

Tato povídka vznikla před malou chvílí v jednom z auditorií na Mageu, jako okamžitá reakce na kratičký odstavec o zjevení rusalky, které napsala dívka se stejnojmenným ID. Ať se vám líbí.

Ptáček Prodíral jsem se mokrým mlázím a sám pro sebe si klel. Nadával jsem sám sobě, co mne to napadlo přistoupit na takovou hloupou sázku. Svou roli v tom jistě sehrála i má ješitnost a to, že mne Pagan tak dobře zná. Můj bratr prostě ví, čím mne vyvést z míry. Po klasické slovní přestřelce jsem se nechal unést a po jeho vyzývavé větě: "Vsadím se, že bys nedokázal získat vodu z Ďáblova jezera bez té své "pitomé" magie!" odpověděl: "O co?". Takže nyní jsem už půl dne a část noci na cestě, unavený, potrhaný ostny ostružiní a šípků, naštvaný na celý svět, na Pagana a hlavně na sebe. Ale čím víc se vztekám, tím víc ve mně stoupá umíněnost, že to prostě dokážu. Ani špetka magie, ani jiskřička ohně na zahřátí, ani magické oko na určení směru, ani deštník z many proti dotírajícím kapkám...... nic. Není to jen otázka mé vlastní cti, každé stvořené kouzlo se dá najít v manosféře, nelze utajit když víte, jak se dívat a Pagan to ví a zná mou auru stejně dobře, jako já jeho. Musím, musím, musím. Znovu jsem zaklel, když jsem přehlédl prohnilý pařez, zakopl a natáhl se jak široký tak dlouhý do vodou nacucaného mechu. Únava mi jako těžká deka ležela na všech údech a v tu chvíli se mi na té mokré a studené zemi nechtělo nic jiného, než zavřít oči a spát. Také jsem to zkusmo udělal, jen tak, na chviličku, čas nebyl můj nepřítel, naše sázka neměla omezení tohoto druhu. A v tu chvíli jsem to uslyšel. Nejdřív to vypadalo jako když se vlhký vítr prohání škvírami staré stodoly, ale bylo to mnohem jemnější, jemnější než pláč meluzíny v komíně u staré čarodějky Margit... ale pláč...pláč to byl. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe. V celém lese bylo naprosté ticho - před tím jsem si to vůbec neuvědomil....jen pláč tichý a přitom naléhavě rezonující v mé hlavě..... naskočila mi husí kůže, ne chladem ale tím pocitem neznáma..... nebál jsem se, ještě pořád jsem měl na obranu svou magii, i když to bylo to poslední, co bych chtěl obětovat...ne, ne, Pagan tohle prostě NEVYHRAJE! Zvedl jsem se na pravé koleno a připadal si jako tak trochu hloupě. Ten pocit byl usazený po celou mou cestu někde hluboko a vytrvale mi našeptával, že jsem pošetilý, pošetilý a HLOUPÝ, že riskuji zdraví, život a bůhvíco ještě pro sázku se svým mladším a vychytralým bratrem. Noc, kdy nebylo na krok vidět, jsem prožil přikrytý pláštěm v jakémsi polorozpadlém brlohu, který možná pamatoval ještě černé medvědy, dokud si král Isoden jejich kůžemi nevytapetoval svou ložnici, a zima mne v časném ránu znovu vytáhla na nohy a na cestu.... připadal jsem si hloupě a přitom jsem slyšel pláč. Přišlo mi to trochu absurdní, ale krom toho jsem si uvědomil, že se cítím potěšeně. Potěšeně proto, že někde blízko tu je lidská bytost... nebo alespoň nějaká bytost, což jednoduše znamená, že tu nejsem sám. Pokud někdo pláče, nebude zlý a nebezpečný - to navíc, dodalo mé opatrnější já. Vyhrabal jsem se konečně na nohy a vydal se směrem, z kterého jsem předpokládal zdroj oněch stále stejně modulovaných, velice smutných zvuků. Čím jsem byl blíže, tím více se mi do duše nepozorovaně vkrádala tíha a cizí neštěstí bylo takřka hmatatelně ve vzduchu. K mému ulehčenému údivu náhle končilo ono příšerné pásmo křovin a ostnatých trapičů, stoleté smrky ustoupily a já vklopýtal do březového háje, který, jak jsem si snad dobře pamatoval z dřívějška, obklopoval Ďáblovo jezero. Dýchalo se zde volněji a dívčí pláč (ano, znělo to stále více jako dívčí pláč) se jakoby odrážel od bílo černé kůry, šuměl ve světlezelenožlutém listí a svou naléhavostí se mi zavrtával do srdce jako zavilý červotoč. Spěchal jsem za tím nářkem, zvědavý nejen na původce, ale i na příčinu onoho žalu. Zrychloval jsem a takřka běžel, jednou rukou přidržuje kožený měch na vodu u svého pasu, ve kterém jsem měl přinést vodu z jezera. Voda z Ďáblova jezera se nedala nijak zaměnit. Do rozsáhlé vodní plochy, temně zlaté jako oko zelené ropuchy, prýštil podzemní horný sirný pramen, který dával vodě naprosto jedinečnou vůni i chuť. Dorazil jsem k okraji hájku. Zastavil jsem tam, zrychleně oddechuje, opřel jsem se znaveně o nejbližší strom pokrytý kůrou jako z mnohovrstvého jemného pergamenu. A tam jsem ji spatřil. Její dlouhé rudé vlasy podivně kontrastovaly nejen s rozsáhlou temnou plochou jezera, ale i s její bílou a jakoby mírně průsvitnou kůží. Byla to víla. Bezpečně jsem ji poznal, nadarmo mne starý Olbrin netrápil nad knihami plnými obrázků divoženek, harpyjí, hejkalů, strakoší, vampýrů a vlkodlaků. Tak tedy rusalka. Klečela na břehu jezera a v dlaních svých drobných rukou, opřených hřbetem o písčitý břeh, měla malého mrtvého ptáčka. Jeho hlavinka jí bezvládně visela přes okraj dlaně a ze zobáčku mu kapala voda. Došel jsem až k ní. Překvapeně otočila hlavu, velké zelené oči jí doslova plavaly v slzách, kterými do té chvíle zkrápěla bezduché tělíčko. Podívala se na mne pohledem plným bolesti, jakoby mne prosila o pomoc. Neslučovala se s obecně známou představou o rusalkách..... ten tam byl její vábivý smích, netančila na odrazu měsíčního paprsku, klečela tu v písku a ze všeho nejvíc připomínala malou holčičku, které umřel její milovaný kanárek. Jen bohové vědí, co se tomu zpěváčkovi stalo, jestli ho do zrádné vlny Ďáblova jezera přivedl hon na zpozdilou noční můru či jen obyčejná žízeň...... teď tu ležel v jejích drobných ručkách a a její oči, tvář i slov neschopná ústa mne němě, ale o to úpěnlivě ji prosily o pomoc...o jakoukoliv pomoc, protože ona byla bezmocná. A nejhorší na tom všem bylo, že já měl tu moc. Ano, mohl jsem jí pomoci. Přivřel jsem oči a zapátral svými citlivými smysly..... duše onoho opeřenečka ještě poletovala zmateně kdesi kolem..... nebylo to rozhodně dlouho, co jeho srdíčko dotlouklo, snad s prvním ranním rozbřeskem si přivstal ten malý ptáček a smrt ho pozvala do své náruče velmi nedávno..... a já měl tu moc, dosud zcela neodpoutanou duši vrátit, dokázal jsem dosud nevychladlé tílko propátrat magickou energií a přinutit znovu dýchat, srdce znovu bít a křídla znovu mávat.... u takového drobečka to nebylo těžké..... ale musel bych použít magii. Použít magii..... použít magii a tak porušit své slovo, prohrát sázku, a to ne ledajakou. To, oč jsem se vsadil s Paganem, svým drahým bratrem, mělo pro mne velkou cenu. Takovou cenu, pro kterou jsem se byl já, JÁ ochoten dva dny vláčet Elsiorským lesem tam a dva dny zpátky pro pitomou čutoru s vodou, pro kterou jsem mohl poslat démona nebo se tam přepravit pěti různými magickými způsoby.... a to vše bez své magie, bez které jsem si takřka ani nenamazal krajíc máslem. Byla to absurdní situace, už druhá za krátkou chvíli. Byl jsem u jezera, stačilo jen nabrat vodu a vyrazit nazpátek, den začínal a cesta zpátky už měla být jednodušší. V celém kontextu této situace, do které jsem se dostal díky své prchlivé povaze, byl život jednoho z desetitisíců ptáků, žijících v tomto lese, opravdu banální záležitost. Ale byly tu ty její oči. Čistá zeleň, měnící v tom kalném ránu odstín od mechově sametové tmavé až po jasný zářivý smaragd, jiskřící se v slaných slzách... ty oči hovořily jasnou upřímností, žal a neštěstí se v jejích očích zrcadlilo s takovou zoufalou naléhavostí, která by nechala skálu puknout a odhalit nejskrytější poklady Derhannských draků. Kdo ví, možná to byla vílina škádlivá hra na vlnách probouzejícího se jezera, co přivedlo toho maličkého lesního obyvatele k záhubě. Žádná magie, tak zněla dohoda mezi dvěma čaroději, tak zněla přísaha a podmínka sázky. Pocítil jsem cosi, jako nával temného uspokojení. Zavřel jsem oči a náhle jsem se začal hlasitě smát. Tahle má cesta k Ďáblovu jezeru nebyla náhoda, vyplynuvší ze sázky s mým bratrem. Nebyla to daň za mou ješitnost a unáhlenost. Byla to cesta, o které jsem nevěděl, a která se mi náhle zjevila, jako když smuteční vrby zvednou své hlavy odkryjí vchod do tajné zahrady. Stál jsem před nejsvobodnější volbou svého života a cítil jsem se zatraceně mocně a...... nespoutaně. Otevřel jsem oči a setkal se s vyplašeným pohledem rusalky. Tiskla si nyní mrtvého ptáčka k drobným ňadrům, jako by ho chránila před mým podivným smíchem. Usmál jsem se, jak nejmileji jsem to dokázal a natáhl k ní svou otevřenou dlaň. Přestala v tu chvíli překvapením i plakat a její pohled se změnil na mírně nedůvěřivý. Udělal jsem rukou vyzývavé gesto a pohledem jí naznačil, ať mi ptáčka položí na dlaň. Vrhla svůj tmavozelený pohled na to tuhnoucí tělíčko a pak se jím opřela do mých očí. Viděl jsem v nich náhlé rozhodnutí a bezmeznou důvěru. Vložila tu drobnou mrtvolku do mé ruky jak robátko do peřinky a v roztomilé zvědavosti si stále v kleče podepřela kulatou bradičku dlaněmi. Slzy jí už přestali téci po tvářích, ale oči měla pořád mokré a smutné. Trochu násilím jsem od nich odtrhl pohled a soustředil se na svůj úkol. Začal jsem svou myslí a vůlí sbírat magický potenciál ze svého okolí, což nebylo těžké, protože toto v hluboké přírodě ukryté místo bylo přímo studnicí many. Má mysl se laskala s onou fantastickou energií, zkušeně ji krotila jak pouštní šaman divoké lvy, tvarovala ji a směrovala. Utkal jsem z ní jemnou, přejemnou přízi a z té stvořil magickou síť......lapil do ní již takřka unikají stín na pozadí manosféry, ptačí duši, vložil ji do opalizujicí koule, připomínající duhovou mýdlovou bublinu, která však byla stvořena s čisté přírodní many a tuto pevným a jistým pohybem své mysli vyslal do ptačího těla. Proud energie se rozlétl všemi buňkami, rozkolotal krev, probudil nervy, nastartoval srdce a doslova vměstnal dosud uvězněnou dušičku zpátky na její vychládající místo. Cítil jsem na dlani ten nával tepla a síly, odstředivé magické kapky ještě pročísly drobná pírka a chmíří a prozářily je všemi barvami. Ptáček na mé dlani ožil. Podivně zpěvavě se zakuckal a vyprskl mi na palec několik kapek vody z plic, naprosto sebevědomě se mi zadíval do očí, hrdinně zapípal, dvakrát protřepal křídly, pak prudce zamával a .... byl pryč. Díval jsem se za ním, jak mizí v koruně břízy a nemohl popadnout dech z toho zázraku života. V duši mne nesmírně pobavil ten nevděčný zpěvák, který možná ani nevěděl, co se s ním stalo a který si už nyní někde na své větvi čechrá peří, jako by se nic nestalo... a možná to tak bylo i dobře. Teprve dlouhý hluboký výdech za mnou mne přinutil otočit hlavu. Má rusalka tam stála a bylo na ní vidět, že měla celou dobu zatajený dech, který ji teprve nyní unikl z hrdla společně s výrazem naprostého překvapení, který ale nyní střídala nefalšovaná radost a její oči se znovu zalily slzami..... tentokráte však štěstí. Zatočila se na místě v divoké piruetě, od zlatozelených lístků bříz se odrazil její veselý zvonivý smích, rozpřáhla štíhlé ruce, dotančila ke mně, vzala mi hlavu do dlaní a dlouze mne políbila. Její oči se na vteřinu setkaly s jejími pak mrkla dlouhými řasami jako křídly nočního motýla, její prsty se mi svezly po tváři v krátkém pohlazení.....a pak se proměnila ve stříbřitou mlhu, která se rychle rozplynula v korunách břízek a několika smutečních vrb na břehu....právě včas, protože na nebe se v tu chvíli vyhouplo slunce a jeho první hřejivé paprsky mne pohladily na tváři přesně tam, kde jsem ještě cítil vděčný a hebký dotyk rusalčiných prstů.... jen její šťastný smích ještě šuměl ve větvích a splétal se se sílícími trylky ptáků, vítajících nový den. Usmál jsem se, v duši nezvyklý mír a klid, odvázal jsem od pasu měch a nabral do něj vodu a sám se pořádně napil. Poté jsem ho znovu upevnil na místo, naposledy se rozhlédl po jezeře a korunách okolních stromů a pak se vydal nazpět. Měl jsem před sebou ještě dlouhou cestu.
Snaky
22. 02. 2004
Dát tip
Je to moc krásný. Vážně. Skoro by to mohlo vypadat, že si tam vážně žil, jakou máš slovní zásobu. To je neskutečný, že ještě pořád existují takový lidé, kteří dokážou něco tak pěknýho vymyslet. Nejdřív sem si říkala,že si přečtu tak půlku, ale nemohla sem od toho odtrhnout oči, asi byly přikouzleny k té povídce silou autora:-) Rozhodně si zasloužíš tip, škoda, že jich nemůžu dát víc...

Arien
17. 02. 2004
Dát tip
Moc milé, máš pěkný styl a.. ano, souhlas s Meggie, krásná pohádka:))

Meggie
09. 08. 2002
Dát tip
už se těším až budu mít děti, bude tahle pohádka(vídka) denně na programu.........byla by jí škoda neyužít, kam se hrabou jiný!!! :o) *

finarfin
08. 12. 2001
Dát tip
... jen posílám avízo...

Carodej
08. 12. 2001
Dát tip
díky:-)

finarfin
01. 07. 2001
Dát tip
Naprosto úžasné ... *

Anonym
09. 12. 2000
Dát tip
...

Requo
09. 12. 2000
Dát tip
Tady maji vsichni tak vznosne reakce, proc ne. To odemne ovsem necekejte, kdyz uz me sem Carodej nahnal... :) Sve hodnoceni vicemene opisu z jednoho webzinu, ktery se muze pochlubit tim, ze Carodej na nej tento pribeh poslal. "No, měl bych pár připomínek. Vyskytuje se v příběhu pár překlepů, nějaké ty čárky ve větách ap. Potom nějaké výrazy mi nepřijdou typicke pro fantasy příběh: nevytapetoval, modulováno. Ale to je pouze můj osobní pocit, taky se mi zdá, že v některých okamžicích je až příliš přídavných jmen a vedlejších vět přívlastkových. Ovšem rozhodně musím pochválit originalitu a celkové spracování příběhu, škoda jen, že nevím, o co se bratři vsadili. Že by o ženskou?" no a jak bych hodnotil? Asi tak 80-90%.

šroubek
24. 10. 2000
Dát tip
Jednou jsem šla ke kamarádce a uviděla jsem malého mrtvého ptáčka, bylo mi hrozně smutno, jako kdyby někdo zabil stěstí dobře, ze umíš čarovat

Merle
11. 10. 2000
Dát tip
Bibší: city (emoce) jsou jen zdrojem energie, a nejčastěji pomáhají spíš se magii bránit (láska překoná všechny kouzla :). Ale svojí nevypočitatelností, prudkostí a opojnou silou se magii hodně podobají

Bibša
10. 10. 2000
Dát tip
Připadám si jako bych dočetla nějakou knihu, co se mi moooc libila. Proste jen sedim premyslim a vstrebavam a jedine, co citim je smutek, ze uz jsem ji docetla do konce. Jo fantasy taky muzu ... (otazka pod carou: a neni cit taky druh magie?)

Carodej
10. 10. 2000
Dát tip
Ten pocit Bibšo moc dobře znám. A právě protože ho znám, tak ti za tvá slova hrozně moc děkuju...

x
05. 10. 2000
Dát tip
no jo no zase se budu opakovat a budu muset tipnou. je to jazykově bohaté nechybí tomu fantazie

Falka
05. 10. 2000
Dát tip
Krásně napsané. Obyčejný příběh, řeklo by se, ale... už vím, proč si říkáš čaroděj - umíš čarovat se slovy :o))) tip

Yeziiinka
26. 09. 2000
Dát tip
Mmmňam! Milý mágu, to co jsi namaloval tentokrát mi zůstane asi ještě nějakou dobu zpívat, šumět, cvrlikat i plakat někde tam uvnitř, kde se to rozprostřelo. Všude kolem mě se to teď hemží skřítky, Elfy i paprsky ranního slunce probleskujícími mezi šťavnatým listovím bříz...aach jo, ty pohádky! Qůli tomu mi vystydla káva!!! ;o)

Carodej
26. 09. 2000
Dát tip
Díky, jestli jsem ve vás probudil tyto pocity, je to pro mne maximální odměna......:-***

jahudka
25. 09. 2000
Dát tip
Krásná a poetická pohádka. Oceňuji bohatou slovní zásobu, s kterou umíš pracovat. Člověk si to zrovna představuje. Taky se mi moc líbí. TIP

zirafka
21. 09. 2000
Dát tip
Teeda, ty seš :-) co bych řekla? radši snad nic, moc se mi to líbí. Většinou takove dlouhé texty nečtu, ale... mě se to prostě líbí :-)

Klárka
20. 09. 2000
Dát tip
... právě ti přes cestu přeběhla veverka. Vítej, ráda tě tu vidím a ... mile jsem si početla :-)

Merle
20. 09. 2000
Dát tip
zbytečně dobré... takovýhle já mám rád (asi by bylo co vytknout, ale já nechci)

Carodej
20. 09. 2000
Dát tip
Díky moc, potěšili jste mne. Zdravím Veverku:o)

Stínovlas
20. 09. 2000
Dát tip
Máš tam sice dva drobné překlepy, ale je to plné, květnaté vyprávění. Je vidět, že hodně čteš. :o) Moc pěkné, povedlo se Ti to.

Stínovlas
20. 09. 2000
Dát tip
Máš tam sice dva drobné překlepy, ale je to plné, květnaté vyprávění. Je vidět, že hodně čteš. :o) Moc pěkné.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru