Je den

"Je den, je den. No tak vstávej! Vzbuď se!"

Přišlo nové ráno a s prvními společnými paprsky spadly

temné závoje z lidských hlav.

Jak krásné a čisté, bylo by žít ve světě bez temných závojů,

které neustále jsou nasáklé naší temnou, bolestnou a

ulhanou minulostí.

Drží se na těch závojích jako pach cigaret, kterého

se zbavíme pouze tehdy, přiznáme-li si o sobě

celou pravdu.

Teprve tehdy přestanou nás honit šelmy, hladové,

co šermují s námi svými tesáky, ty před kterými jsme

zcela bezmocní.

Můj život je jako napnutá struna, po které tančí dešťové kapky.

Je jako večerní svítání, polední půlnoc.

Srdce tluče rychleji a rychleji, žízní po poznání

všech lidských vlastností a tváří, i když ví

že za celý svůj život se se vším asi nesetká. A pokud ano

bude omotané ostnatým drátem, rozdrásané,

pokud z něj vůbec něco ještě zbyde.

Starý slepý Afričan zpívá na ulici své písně o zašlých civilizacích.

Zpívá a sní, navštěvuje přitom své vzdušné zámky, od nichž

mezi lidmi nalezl univerzální klíč.

To ale nevadí. Dnes je den, je čas, kdy je potřeba jít dál.

Život není fér a zároveň v něm je ta jediná, největší a

pravdivá rovnováha.

Žádné války, žádné lži ... všechno, co se děje je jen proto, že

naše srdce nejsou dost silná. Nedokážou jít nikam dál,

stojí, netlučou, lízají své rány, ale to nejde ...

Sleduju toho muže a říkám si, kolik toho z života má,

ačkoliv nemá zrak ... Vidí víc, než my všichni ostatní.

"Je den, neposlouchej, nenaříkej na má slova,

vždyť nikdo není bez viny."