mimo_domov

Pluji mimo domov ve vyznačených cestách.

„Kde je naše mapa?“ ptáš se a prohrabáváš mi kapsy, ze kterých vypadávají bledé nehybné tváře upomínkových předmětů.

„Jsme ztraceni!“ křičím do špinavé vody a lomím zlomenýma rukama.

Pokládáš se na záda na příď lodi a díváš se zavřenýma očima někam do prázdna. Mraky se snášejí čím dál níž a neklidná hladina se nadouvá jako nezdravé břicho budoucí rodičky. Proplétáš si prsty s železnými dráty a omotáváš mi nohy.

„Svážeme se a nikdy mě už neopustíš.“

Ležíme tak vedle sebe a slaná voda nám šplíchá do tváře. Kolem se snáší přítmí, ale nevím, jestli se rozednívá nebo stmívá.

Vzduch se rozechvívá velice vzdáleným tichým zpěvem, ale my se nehýbeme. Možná, že jsme už mrtví, nemáme sílu na ohledání těla.

Za chvíli rozeznáme i melodii písně, je to takový ten známý lidový popěvek. Většinou se hraje na pohřbu nebo na křtinách. Zaposlouchávám se. Slyším tlumené zakašlání a na ruce mi přistane tmavě červená krev.

„Máš rybí nemoc,“ otočím se na tebe, ale neposloucháš mě.

Chráníš si oči dlaněmi, domýšlím si spár zvířete, jehož představa se ti překrývá se skutečností.

„K večeři si uděláme angreštový krém,“ snažím se odvést tvé myšlenky od zvířete. „Je tu spoustu kořenů, do rána z nich jistě neco vyroste.“

Alenka nad našimi hlavami se směje, její obličej je samá vráska ale má tvář novorozeněte. Prstýnkově blonďaté vlasy se jí pohupují kolem čelistí a vyplazuje na nás růžový jazyk. Nenávidíme ji, ale je to naše dítě.

„Viděla jsem tě, když jsi jí upustil květináč na ruku,“ vzpomínám a směju se nad představou brečící Kristýnky.

Lulkou s voňavým tabákem jsi jí na Vánoce propíchnul oko. Ale i tak je krásná, dívá se na nás bíle, je vlastně roztomilá, to jí nemůžeme upřít. Říkali to i lidé na ulici. Zastavovali se a otáčeli se za námi. Měla jsem místo sukně šátky, které se nadouvaly ve vzduchu jako křídla. Kristýnka si vzala na procházku svého malého králíčka, kterého jsi jí potom zakázal, protože sis myslel, že se na tebe dívá očima tvé matky.

„Když se společně vyfotíme, budeme mít památku,“ řekla jsem na náměstí s kulatým kanálem, který jsme museli všichni třikrát obejít, aby nám nepřinesl smůlu.

Nechtěl jsi, protože to prý krade duši (po kouskách) a tvé stále dychtivé ruce znásilnily naši dceru přímo za plentou fotografické budky. Dali jsme ty fotografie do alba, ale Kristýnka vždycky brečela, když jsme je ukazovali návštěvám.

Mlčím a poslouchám.

Nic neříkáš, jen vydáváš chraplavé zvuky a z úst ti vytékají drobné potůčky červených slin.

„Máš rybí nemoc,“ opakuji spíš pro sebe a usmívám se nad další vzpomínkou.

Slyším tiché klepání a usínám. Zdá se mi o obrovských dveřích bez kliky, na které někdo z druhé strany tlumeně vybubnovává kotníkem prstu kádrový pochod na rozloučenou. Připomíná mi to dny, kdy jsme se seznámili.

Byl to takový sychravý podzim, letos přišel opravdu brzy, přinesl zimu a déšť, přestože ze stromů až do prosince nespadl jediný lísteček. Byla jsem ještě malá a dědeček mě vzal do cirkusu. Pamatuji si, jak mi říkal: „Tento cirkus je velkolepý.“ A vyjmenovával všechna zvířata, která tu vystupovala. Ve skutečnosti to byl jen starý seschlý slon a kůň. Na barevných plakátech s klaunem slibovali i krotitele lvů, ale nevzpomínám si, že bych ho tam ve skutečnosti spatřila. Kolem maringotek bylo plno koček, které mňoukaly a otíraly se divákům o nohy. Můj dědeček na ně byl alergický a když jsme se vrátili domů, nemohl dýchat a babička volala ambulanci, aby ho odvezli do špitálu. Ale oni ho neodvezli do špitálu, ale do hrobu, protože měl srdeční záchvat a umřel. Babička z toho byla moc smutná, ale nevím jestli také umřela, protože jsem odjela s tebou a s cirkusem do jiného města. Byla jsem ještě malá a neměla jsem rozum, slyšíš!

Loď se nebezpečně naklání, s leknutím se zvednu a spatřím tebe vykloněného nad vodu, jak zvracíš svojí rybí nemoc. Je mi z tebe špatně a snažím se odvrátit na druhou stranu, ale škobrtnu o železný drát, kterým jsi mě omotal a přepadávám přes palubu přímo do výměšků tvé choroby, asi jsem nakažená a ještě k tomu se topím, protože visím hlavou dolů.

Nevěděla jsem, že ticho ve vodě tak šumí, vlastně tu ani žádné ticho není. Snažím se mávat rukama, abych se nějak dostala nad hladinu, ale nejde to, čekám až mě vytáhneš. Ale asi už mě nezachráníš, proplouváš kolem mé hlavy a klesáš ke dnu, ještě jsem zahlédla tvé pevně zavřené oko.