dlouhé

 

další dny běží, nepočítané, ve sladké nečinnosti, kdy ta tenká nit mezi snem a skutečností, jde jen sotva okem postřehnout.

Mezi odpolední kávou a noční pramenitou vodou ve sklenici fouká vítr, ale nazelenalá oblaka na hladině rybníka se nehnou.

A někde v zadu pořád jezdí vlak.

Pak zas někdy v ranní otupělosti, po noční bouřce, poslouchám jak se na desce točí Marek Grechuta, a mizí někde v čase minulých nocí zapomenutých dní. Další běží, jeden střídá druhý, nevim kolik jich bylo, těžko odhadnout.

Ve městě, jak se říká, stoupá horký vzduch z betonů a černý asfalt teče. Na pěšině vrtají bagry a všichni břeclavští cikánci se čvachtají v Dyji. Asi jim je horko, to je celkem snadno pochopitelné.

Další dny plynou ve sladké nečinnosti mezi odpolední kávou a čuměním do zahrady přes kuchyňské okno, a každé ráno, noc, horký zbytek dne, sen; mizí, a na jeho místě se objeví zas něco jiného. Až dočista zapomeneš škrtat čísla v kalendáři.

učím se rychle definice všeho, i když jsou přízemní, abych mohl komunikovat se světem, abychom si rozuměli.

Stejně jsou lidi pořád akorát nasraný, hned ochotní se rvát pro blbosti.

Lidi jsou akorát nasraný a psi s vyplazeným jazykem se nám smějou.

A z toho na kost logického uvažování ti akorát tak jednou vyplyne, že bude konec světa, a to někdy v příštích pár dnech.

No nic. Ještě zbývá tak pět položek. Netrvalo to moc dlouho.

Nebylo daleko k slzám, ani ke smíchu a tak se smáli a plakali a den se děl.

Už jenom tak nějak čekám na pošťáka, teda pokud si vzpomenu, když už v noci neteče teplá voda.

Hleděli jsme dlouho na hvězdy a na obzor, zářící fleky, shluky souhvězdí a světla měst.

Pak u svíčky, zase u trochu jiného ohně, počítali jsem ty lepší věci, co nás v životě potkaly.

Nebylo moc daleko k slzám, ani ke smíchu moc nechybělo.

Příliš dlouhé dva dny, ale krátký rok.

A na stěnách se hýbaly stíny, nebyly nám vůbec podobné, ale přesto jsme to my.

Šest hodonínských sebevrahů jde v nočním rychlíku, a znovu se nějak vrací, v souvislostech, „vím co chci a to je jedna věta.“

To se pak na nic nemusí spěchat.

Pak mě napadá barevná představa, toho člověka hromadu masa a kostí, vedle, nožem na chleba, probodat, aby pak už nebyl a nemohl se tvářit.

Nakonec přimhouřím oči a jdu jinam, u všeho být zas nemusím, jednou to bude jinak.

A odpověď na pozdrav: celý den! S příchutí chcíplé ryby a podobným afektem, jaký lze postřehnout u přebytečného státního zaměstnance.

Dny běží nepočítané ve sladké nečinnosti a učím se rychle definice všeho, i když jsou přízemní, abych mohl komunikovat se světem, abychom si rozuměli.

A někde v zadu pořád jezdí vlak. A psi s vyplazeným jazykem se nám smějou.

---