Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ostrov zakletého prince, část 8.

04. 08. 2004
1
0
2494
Autor
chicoria

Byla připravená dřív než vyšlo slunce.

"Jedu na výlet," oznámila přátelům včera večer.

Přáli jí to, ale jen do chvíle, než se dozvěděli, kdo ji na ten výlet pozval.

"Aby ses nespálila," řekla jí Andrea a odešla co nejdál od Patrika. Jako kdyby měl lepru. Ještě předtím však po něm nenávistně loupla očima. Jana neřekla nic víc, než jen "Užij si to"a přitiskla se co nejvíc k Patrikovi. Tomu nebylo příliž

do řeči. Zdál se celý nesvůj z Janiny blízkosti a stále se ohlížel po Andrei. Popřál Kláře hezkou zábavu a připojil pozdravy pro Ricka.

Lucie Svobodová zůstala stát s pusou dokořán.

"Ty jsi ale mrcha," řekla nakonec.

Zřejmě nabyla dojmu, že jí chce Klára Ricka přebrat a považovala ji za sokyni. No ať. Teď se tím zabývat nebude.

V noci Klára slyšela tiché vzlyky. Ozývaly se z levého konce stanu. Tam, kde měla spacák Andrea. Klára se vztyčila

a naslouchala. Co se jí stalo, že tolik pláče. Už druhý den chodila jako tělo bez duše.V tom bude jistě Patrik a možná

i Jana. Nějaký trojúhelníkový zašmodrchanec.

Klára nechtěla býr dotěrná, ale mrzelo ji, že ta hodná a hezká holka je tolik smutná. Připlížila se k jejímu spacáku

a zašeptala:

"Nechceš se jít se mnou projít?"

Andrea se bez odpovědi začala škrábat ze spacáku a pak se obě dívky tiše, aby nevzbudili Patrika vyplížily ze stanu.

"Opravdu si nechceš promluvit, ráda bych ti pomohla. Nemusíš se bát. Nechám si to pro sebe," ujistila Klára Andreu.

Ta kývla a začala vyprávět. Zanedlouho Klára věděla vše.

"A proto se trápíš? zasmála se.

"Patrik o tebe evidentně stojí. I slepý by si toho všiml. A ty o něj taky, tak v čem je problém?"

"Vyspala jsem se s ním. Copak jsi neposlouchala?" málem se rozčílila Andrea.

"A co? Můžete spolu přece začít chodit, nebo ne?"

"Právě že ne. Já už totiž přes rok chodím s někým jiným."

"Jo, tak to je horší," připustila Klára.

"Nechápu, jak jsem to mohla udělat," fňukala Andrea.

"Nesmíš si to dávat za vinu. Patrik se taky nezachoval správně, když ví, že máš závazky vůči někomu jinýmu."

"Jenže on to právě neví. Nic jsem mu neřekla. Vůbec netuší, že mám doma kluka. Jak ti říkám, všechno je to moje chyba.

On za to nemůže."

"Mám dojem, Ájo, že ses nám bezhlavě zamilovala do Patrika," pravila Klára a kamarádku objala.

"Máš pravdu, ale přece nemůžu zradit Petra kvůli někomu, koho znám čtyři dny. To je absurdní. A kdo mi dá jistotu,

že mi to bude s Patrikem klapat?"

"Nikdo," ozvala se odpověď od vchodu do stanu.

Stál tam Patrik. Bylo jasné, že všechno slyšel. Popošel blíž k ohni a požádal Kláru, aby je omluvila. Ráda vyhověla.

Ti dva si konečně promluví a ona se ještě stihne řádně vyspat. Na ten výlet s Rickem musí být fit.

Když odešla do stanu, Andrea si rychle otřela slzy. Zůstal jí po pláči jen červený nos. Bezmyšlenkovitě kreslila prstem

do písku a prosívala jej mezi prsty. Čekal, že jí Patrik začne vyčítat. Měl by na to plné právo a ona byla připravená výčitky přijmout. Ticho se zdálo být přímo vražedné, ale ona ho nechtěla porušit jako první.

"I kdybych věděl, že máš kluka, Áji, nic by to nezměnilo na tom, že tě miluju," uslyšela konečně.

Pokusila se něco říct, ale hlas jí selhal. Patrik jí vyznal lásku. To je vážná věc.

"Chci tím říct, že v žádným případě nelituju toho, co se v tom lese stalo. Bylo to nádherný. Moc o tebe stojím a rozhodně

to nepovažuju za epizodu na jednu noc. Chci s tebou chodit, ale ty se musíš rozhodnout."

"No já......," pokusila se Andrea o další větu, ale opět marně.

Nebyla schopná zformulovat jedinou kloudnou myšlenku. Srdce jí bušilo jako zvon. Patrik ji velice přitahoval,

takže se nechala políbit. O víc se tentokrát nepokusil a ona mu byla za to vděčná.

"Budu respektovat každý tvoje rozhodnutí," slíbil.

"Já nevím, Patriku. Potřebuju tě líp poznat. Pochop, že se nemůžu rozhodnout hned teď."

"To po tobě ani nechci. Jen mi dej šanci, nic víc. Nehodlám předstírat, že jsem někdo jinej, jen abych se ti zavděčil,

takže budeš mít možnost poznat mě takovýho, jakej jsem. Jen mi dej šanci, nic víc."

"Jo, to bych mohla," souhlasila a schoulila se do Patrikovy náruče.

_

Bylo ještě poměrně chladno, když ukládal zásoby do malé chladničky. Vše už bylo připraveno. Stačilo jen zvednout kotvy

a vyplout směrem k pláži.

Když obeplul útes, viděl ji tam stát. Zelenkavé šaty, vlasy tradičně rozevláté. Víla jménem Claire. Dobrá víla.

Včera ho rozesmála tak, že ho ještě teď bolí čelist. Nepamatoval si, kdy se naaposledy tak moc smál.

Docela se na ni těšil. Přestala mu vadit a považoval to za dobré znamení. Třeba bude někdy shopen vidět svět a lidi na něm pozitivněji.

Zatím byl schopen milovat jen přírodu. Claire mu nabídla přátelství, ale bude vůbec schopen ho opětovat? Snad ano.

Pokusí se. Ta holka je fakt milá.

Přivítala ho roztomilým úsměvem, čilá jako rybička. I on se cítil svěží, neboť si odpustil po ránu skleničku.

Ranní opar se brzy rozplynul. Počasí vypadalo velmi slibně.

Ricardo Valdez pomohl rusovlasé dívce na palubu.

"Než vyplujeme, co bys řekla šálku kávy?" otázal se.

Souhlasila. Měl pro ni připravené její oblíbené čokoládové bonbóny. Pamatoval si, že má nejraději ty plněné banánovým krémem. Nezapomněl ani na sušenky. Chtěl, aby se cítila spokojená. A ona byla. Pojídala cukroví a mnoho nemluvila.

A když, tak jen velmi málo o sobě. To mu vyhovovalo, neboť on o sobě nemusel mluvit vůbec. Claire byla diskrétní.

Velmi diskrétní. Nepoložila mu jedinou zvědavou otázku. On sám měl přitom čím dál naléhavější pocit se jí se vším svěřit. Udivovala ho tím, že se ničemu nedivila. Ani jeho výstřednostem. Sem tam pochválila nějaký jeho nápad, co se týkalo výbavy jachty. Ale dokázala úchvatně vyprávět o věcech, které se netýkaly nikoho.

"Po poledni bychom měli být na místě," oznámil jí, když snídaně skončila.

Odešel na můstek a za chvíli se loď dala do pohybu.

"Ta plavba se mi moc líbí. Ani nemám mořskou nemoc," smála se spokojeně.

"Moře je úplně klidné," podotkl Rick.

Claire držela ještě v ruce prázdnou misku od čokolády a chystala se ji uklidit. Ricardo nevycházel z úžasu, jak mohla sníst tolik bonbónů najednou. Na její postavě to přitom nebylo vůbec znát. On sám miloval ryby a mexickou kuchyni, jak jinak.

Možná by si mohli nějakou tu rybu chytit a urožnit k večeři.

Teď ale bylo třeba dávat pozor na cestu. Zadal správný kurz. Tak, a o ostatní se postará autopilot.

Byli zhruba ve čtvrtině cesty, když Claire projevila velmi nesměle přání zkusit řídit jachtu. Proč ne. Vypnul autopilota

a sám se postavil k řízení. Rád říkal ke kormidlu. Měl moře rád. Mnohem raději, než pevninu, i když bylo nevypočitatelné. Zatím spolu muž a živel vycházeli dobře a Rick neviděl důvod, proč by tomu dnes mělo být jinak. Pověrám o tom, že žena na palubě přináší neštěstí se smál. Claire se ukázala být zdatnou námořnicí. Ihned pochopila, jak se jachta řídí a měla z toho dětinskou radost. Nejvíc ho ovšem udivovalo, že má radost i on sám.

_

Měla pocit, že prožívá ten nejvzrušující okamžik ve svém životě. Docela sama řídí jachtu a jde jí to. Byla nadšená.

A nejen z lodi. Zatím ze všeho, co se tu dělo. Ricardo Valdez se k ní choval skvěle. Byl milý, pozorný, opravdový džentlmen. Jediné čemu nerozuměla bylo, proč ta náhlá změna chování. Z jeho tváře chvílemi úplně zmizel ten zakaboněný výraz a jeho oči už také nebyly tak chladné. Právě teď, když sleduje, jak ona poskakuje radostí, má oči laskavé

jako štěňátko. Od rána se bála, že mu půjde na nervy a že ji ve zlosti vysadí někde na korálovém útesu, jen aby se jí zbavil.

Ale zatím se nezdálo, že by to měl v úmyslu. Stál těsně za ní a radil při řízení.

"Vidíš tamhle ten výběžek?" ukazoval jí na obzoru.

"To je ten ostrov, kam plujeme?" zeptala se a snažila se nevnímat jeho kolínskou. Ve chvíli, kdy se k ní Ricardo začal chovat hezky ji napadlo, že by se mohla pokusit vidět ho jinýma očima. A docela se jí to dařilo. Tak například zjistila,

že je to velmi pohledný muž. Klára nebyla zvyklá prohlašovat to o každém muži. Vlastně se ještě nenašel žádný,

o kterém to řekla.

Ale Rick, přestože byl o dost starší, se jí opravdu líbil.

Také si všimla, že má vkus co se týká oblékání i všeho ostatního, byť poněkud oxtravagantní a netradiční. V podstatě byla nadšená vším, co vlastnil a co dělal a zcela upřimně si to přiznala. Tady na jeho jachtě, poblíž korálového ostrova.

Měla příležitost líp poznat člověka, který jí zachránil život. O jeho soukromí, či minulosti nevěděla nic, ale nečekala,

že by jí o sobě vyprávěl. Ptala se sama sebe, jestli je Ricardo Valdez součástí jejího splněného snu. Zatím se stalo vše,

co si od báječných prázdnin slibovala, samozřejmě s vyjímkou toho, že se málem utopila.Teď už jen zbývá, potkat tu lásku svého života. Zatím se tu setkala jen se dvěma muži. Ricardem a taxikářem, když nepočítala zaměstnance letiště.

Také taxikář nepřipadal v úvahu. A Rick asi také ne. To by se musela zamilovat na první pohled a nic takového se nestalo. Nepřeskočila žádná jiskra, ani se jí netajil dech tak, jak si to vždycky představovala. Ale ještě neodjíždí. Pořád může někoho zajímavého potkat v průběhu několika následujících týdnů. Byla by bláhovost si myslet, že se sny plní beze zbytku.

Už tak se jí splnilo víc, než se odvážila doufat.

Nedaleko břehu Rick opět převzal řízení a vedl jachtu ještě několik set metrů podél břehu. Nakonec zakotvil poblíž nádherné zátoky.

"Jsme tady. Pojď, představím ti krásný neoprénový obleček," zažertoval.

"Ricku, já myslím, že to není dobrý nápad."

"Je to skvělý nápad. Půjde ti to, uvidíš."

Než se Klára vzpamatovala, měla potápěčský skafandr na sobě. Byl velmi nepohodlný. Připadalo jí, že je navlečená do těsné gumové rukavice.

"Necítím se v tom," ztěžovala si.

"Zvykneš si. Ve vodě tě nebude oblek tak tísnit."

Byla to vlastně poslední věta, kterou slyšela. Pak už jí Rick uvěznil hlavu do neoprénové kapuce a zapnul zip.

Jsem hlemýžď v ulitě, která je mi malá, pomyslela si Klára, ale to už měla na zádech kyslíkovou bombu. Následoval šnorchl do úst a brýle. Příšerný pocit. Ricardo, rovněž v potápěčském ji vzal za ruku a vedl na záď. Zbývalo jen skočit. Klára měla šílený strach. Co když nebude moct dýchat, co když se utopí?

Ale když se potopila zjistila, že je to snadné. Dýchala bez problémů a naučila se správně pohybovat. Stačilo jen sledovat Ricka, který plaval pár metrů před ní. Povzbudivě jí zamával a ukázal před sebe. Klára zavzdychala úžasem.

Před nimi se rozprostíral nádherný korálový útes. Slunce prosvětlovalo vodu a všechno bylo vidět jasně a zřetelně. Vodní říše Kláře učarovala. Nevěděla, kam se dívat dřív. Všude se proháněla hejna větších, či menších ryb. Viděla mořské sasanky, medůzy a rostliny, ale především korály různých tvarů i barev.

Ricardo se zastavil u jednoho červeného a vytáhl něco jako motyčku. Ukořistil krásný korál a plaval s ním ke Kláře. Pochopila, že ho má chvíli podržet. Pak zase odplul a o kousek dál se zmocnil dalšího korálu. Potom pluli dál podél útesu,

teď už vedle sebe a Rick jí upozorňoval na zajímavosti mořského dna.

Nikdy neviděla tak úžasné rostliny a živočichy, snad jen v dokumentárních filmech a cestopisech. Její sen byl překonán.

Ještě doma by se ani neodvážila pomyslet, že podnikne podmořský výlet. Ten se teď chýlil ke konci. Rick jí naznačil, že mají málo kyslíku a musí se vrátit. Pluli tedy zpět ke Šťastné hvězdě.

"Tak jak. Líbilo se ti to?"

Klára nemohla ani promluvit, jak byla unešená.

"Bylo to prostě neuvěřitelné. A ty korály jsou opravdu nádherné," řekla nakonec.

"Vyber si, který se ti líbí. Dám ti ho na památku."

Zmínka o památce připoměla Kláře návrat domu, takže zvadla. Její nadšení pohaslo. Náhle pocítila potřebu popovídat si

s někým o svém nezajímavém osamělém životě, který doma vede, ale nebyla si jistá, zda by ji právě Rick chtěl poslouchat.

A tak řekla jen:

"Kéž bych se tak nikdy vracet nemusela."

Nezaslechl ji, protože právě ukládal výstroj zpět na své místo.

Klára se rozhodla pro růžový korál a uložila ho i s červeným do podpalubí. Ricardo přišel za ní.

"Nedáme si něco k jídlu?" navrhl a otevřel chladničku.

"Docela mi vyhládlo," přiznala se a vzala Rickovi potraviny z rukou.

Bylo to nějaké maso. Usoudila, že telecí, neboť vypadalo velice kvalitně. U nich doma vídala na talíři jen vepřové,

ale většinou drůbež.

"Oběd připravím já," pravila odvážně.

"To ne, jsi můj host," odporoval Rick a snažil se jí syrový kus masa vyrvat z ruky. Nedala se.

"Není správné, aby muži připravovali jídlo a ženy se nechaly obsluhovat. Vaření je přece ženská zíležitost."

"A to jsi četla kde?" zeptal se a zvedl pórek, který mu předtím upadl.

Jedna cibule skončila pod lavicí v rohu. Klára se trochu divila, jak je to zvláštní, že některé druhy ovoce a zeleniny vypadají ve všech zemích stejně.

"Co?" nechápala Rickovu otázku.

"No že jsou ženské odsouzeny k tomu, aby trávily svůj život u plotny. Maria taky někdy........," zarazil se a zmlkl.

Pochopila, že řekl něco co nechtěl a předstírala, že zmínku o ženě jménem Maria neslyšela.

"Myslím, že to záleží na dohodě. Když některý muž rád vaří, proč by mu v tom žena měla bránit. Mohou se v přípravě jídla střídat, samozřejmě pokud umí oba vařit," pravila uvážlivě a v očích jí zajiskřilo.

Právě totiž přišla na to, co připraví k obědu.

Rick se otočil a užasle se na ni zahleděl.

"Řekla jsem snad něco špatně?" polekala se a trochu zčervenala, což bylo u ní vzácností.

"Jsem trochu v šoku. Na tak mladou dívku máš docela rozumné názory. Asi se dobře vyznáš v mužích a mezilidských vztazích."

Klára se rozesmála, až se zalykala.

"Mám spoustu názorů a pohledů na věci a jeden z nich je ten, že muži většinou nechtějí názory žen vůbec poslouchat.

Snad je to tím, že by mohly mít někdy pravdu a to se mužům příčí."

"Nestuduješ psychologii?"

"Ani ne," řekla po pravdě. "Ani nemám takové zkušenosti s muži, jak si myslíš."

Klára si vzala velkou pánev a postavila ji na vařič. Cibuli a sladkou papriku už měla připravenou a oči plné slz.

"Vlastně nemám vůbec žádné zkušenosti. Jen pozoruji chování lidí. Ve škole je to snadné."

Ricardo už nic neříkal. Nejspíš o něčem přemýšlel, zatímco na Klářino přání krájel maso na menší kousky. O chvíli později

se už dusilo na paprice a cibuli.

Klára jaktěživ guláš nevařila, nicméně doufala, že bude k jídlu.

"Vypadá to skvěle," pochválil Rick pokrm, aniž by vlastně věděl jaký a pak vyšel ven na palubu.

_

Klára. Ta se asi má. Potvora jedna. Tichá voda a mouchy snězte si mě. Takový bývají nejhorší. No jo, kamarádka.

Vyfoukla ji chlapa přímo před nosem a ten ji vzal na výlet, na který chtěla jet ona. Co na ní asi vidí?

Lucie Svobodová si samým rozčilením začala okusovat nehty. Byla velice uražená a cítila se ponížená od holky,

která se jí vzhledem ani z poloviny nevyrovnala. Od samého začátku brala Kláru Berkovou jako kámošku a ona se jí odvděčila tím, že jela na výlet s mužem, o kterém věděla, že se Lucii líbí. Prostě podraz.

Lucie se už půl hodiny prohlížela v zrcadélku, většinou zavěšeném pod stropem stanu. Znovu a znovu se ze všech sil snažila přijít na to, proč muž jako je Ricardo Valdez, dal přednost Kláře před ní. Možná, že ho panny přitahují.

Stejně tak nenápadnost a skromnost.

To byly vlastnosti, kterými Lucie právě neoplývala. Byla přesvědčená, že s ní by si Rick užil víc zábavy, než s putičkou Klárou, která na sebe jistě nenechá ani sáhnout. Lucka umírala touhou skončit v Ricardově náruči a nemohla se smířit s tím, že dostala košem.

Jediné, co si byla ochotná přiznat bylo to, že to s tím nájezdem na Ricka trochu přehnala a že měla být zdrženlivější.

A především se naměla tolik opít. Na druhou stranu se jí ještě nikdy nestalo, že by ji nějaký muž odmítl, ať už měla popito, nebo ne. Naopak. Chlapi všeho věku i druhu se za ní táhli, jako parfém. A teď taková potupa. Ale snad ještě není všechno ztraceno. Pokusí se, znovu si Ricka získat. Stačí jen změnit taktiku a ten pohledný Mexičan bude její. A s ním i všechno ostatní. Dům, jachta i peníze.

Bude bohatá. Vezme si Ricarda a nebude se už vracet domů. Musí se jí to podařit.

"Uhni kousek," drcla do ní znenadání Jana. Málem se svalila.

"Co je?"ptala se vyšší dívky, která byla očividně ve špatné náladě.

"Co by bylo. Nic. Jen že ji hrozně nenávidím."

"Ty taky?" žasla Lucie.

Neměla tušení, proč má Jana na Kláru pifku, ale potěšilo ji, že má spojenkyni. Ve dvou se vždy všechno lépe táhne.

"Je to mrcha. Snaží se mi Patrika přebrat."

Lucie zalapala po dechu a ještě víc vyvalila oči.

"Moment, Klára ti chce přebrat Patrika?" ujišťovala se.

"Kdo mluví o Kláře. Myslím Andreu."

"Hele neuraž se, ale já si nějak nevšimla, že s Patrikem chodíš."

"Jasně, protože ho chce panenka Barbie pro sebe. Už bychom spolu dávno chodili, kdyby nebylo jí."

Lucie se na kamarádku podívala, jako kdyby pochybovala o jejím zdravém rozumu.

"Jseš si jistá? Pokud já vím, tak od samýho začátku pokukuje po Andrei."

"Kecy."

Jana se na svém spacáku pohodlně natáhla a pokrčila čelo.

"Hele, vybodni se na to," radila jí Lucie.

"Se ti řekne, ale když mě se děsně líbí," vzdychala Jana.

"Jenže já je včera večer slyšela."

"Co jsi slyšela?"

"Slyšela jsem, jak Patrik říká Andrei, že s ní chce chodit. A nejspíš spolu něco měli. Mluvili o něčem, co se stalo v lese."

Janin obličej v tu chvíli vypadal, jakoby spolkla švába.

"Nic si z toho nedělej, já mám úplně stejnej pech s Rickem a Klárou. Nezbývá nám, než držet spolu a utěšovat se navzájem. Anebo bojovat o přízeň našich vyvolených. Já osobně jsem pro tu druhou možnost. Aty?"

"Co já vím. Asi je to zbytečný, ale zkusím ještě Patrika získat," rozhodla se Jana po chvilce váhání.

Lucie se zatvářila náramně spokojeně.

"Víš co, něco už vymyslíme. Já budu pomáhat tobě, ty mně a společně určitě dosáhneme svýho."

Jana se zamyslela. Znělo to dobře.

"Fajn," souhlasila nakonec a plácla do Lucčiny nastavené dlaně.

_

Dvojice procházející se kousek dál při břehu neměla ani tušení, jaký rozhovor se odehrává ve stanu.

Byla to Andrea, která měla potřebu vyhledávat samotu a proto podnikala dlouhé procházky. Odcházela z tábora každou chvíli, aby si mohla srovnat myšlenky v hlavě. Dařilo se jí to čím dál méně. Zmítaly s ní pochybnosti a nevyřešila je ani krásná příroda, ani zelený papoušek, který na ni pokřikoval ze stromu.

Že je zamilovaná do Patrika, to je jisté, že on do ní, je rovněž jisté. Ale byl tu ještě Petr a ten na ni doma čekal, aby ji požádal o ruku. Řekl, že to udělá. Hned jak se vrátí z exotických prázdnin. Měl všechno do detailu naplánované. Vezmou se,

pak dostudují, načež si pořídí jedno, nebo raději dvě děti.

Jak by se asi Petr tvářil, kdyby mu po návratu domů oznámila, že mu byla nevěrná, ale že ji to moc mrzí. Nejspíš stejně,

jako kdyby mu řekla, že ji to nemrzí. Odpustil by jí? Těžko a navíc, ona té noci s Patrikem vůbec nelituje. Neustále oba chlapce srovnávala.

Petr je seriozní, velmi inteligentní a společenský. Zvyklý pohybovat se ve vyšších kruzích. Jenže na Andrein vkus příliž namyšlený a sobecký. A často měl potřebu rozhodovat za ni. Neměla to ráda, ale soudila, že si časem zvykne. Kluci z vyšších vrstev jsou prostě takoví. Zvyklí prosadit si svoje za každou cenu. S Petrem byla poslední dobou dost nuda. Chtěl chodit jen na tenis, nebo do kina, ale především na honosné večírky a párty, kde sklízel spoustu obdivu, že chodí s tak hezkou dívkou. Jenže Andrei to nebylo příliž po chuti. Připadala si vždy jako cvičená opička. Chápala však, že jsou tyto akce mezi snoby oblíbené, tudíž nutné.

Vztah s Patrikem je tak jiný. Tak nový a svěží. A hlavně zábavný. Patrik nemá vybraný slovník, ani chování, ale aspoň neřadí sám sebe na první místo. Je ohleduplný a pozorný.

Jenže už slíbila Petrovi, že si ho vezme. Nemůže přece zrušit slib, který mu dala. Nebo snad může? Byla příliš zásadová

a slušná na to, aby něco takového provedla. Navíc někomu, koho dřív milovala. Ano dřív. Nemilovala Petra už dlouho,

ale musela nejdřív poznat Patrika, aby na to přišla. Zalíbil se jí na první pohled. Tehdy si to nepřiznala, ale dnes už musela. Všechno zašlo moc daleko. Bylo třeba se rozhodnout a to co nejrychleji, nebo se oba zblázní ona i Patrik. Dobře si všimla,

jak k ní vysílá toužebné pohledy a očima říká, že ji miluje. Jak hledá sebemenší příležitost, aby se jí mohl alespoň letmo dotknout. Pohladit ji. Udělal to dnes ráno. Když ještě všichni spali, přikradl se k jejímu spacáku a pohladil ji po tváři. Vzbudilo ji to a bylo to moc milé. Chtěla ho také pohladit, ale už byl pryč. S někým mluvil před stanem. S Janou. Pak odešli

a když Andrea vystrčila hlavu ze stanu, visela Jana Patrikovi na krku a on ji líbal. Viděla to na vlastní oči. Takže Jana má taky zájem a Patrik možná zase o ni. Anebo chce prostě jen naznačit, že jsou i jiné holky.

Sktečnost však byla docela jiná. Andrea netušila, že byl Patrik Janiným polibkem tak vyvedený z míry, že se ani nebránil. Jana ho pozvala na krátkou procházku s tím, že s ním musí nutně mluvit. Rozhodně nepočítal s tím, že půjde o vyznání lásky a líbání. Faktem je, že ji nechal stát a beze slova odešel, protože to považoval za podraz. Takhle se vztahy přece neutvářejí. Měl Janu rád, ale jen jako kamarádku. Zamiloval se do Andrei, která nešťastnou shodou okolností vylezla ze stanu právě

ve chvíli, kdy ho Jana políbila. Utekla mu do lesa a dalo mu hezkou práci ji najít. A i tak se mu to podařilo jen díky tomu,

že zde končil les a začínal útes.

Jinak by mu utekla ještě dál.

"Tak počkej, přece. Musíme si promluvit. Tohle nemá smysl," řekl jí, když se mu podařilo popadnout dech po té dlouhé honičce.

"Myslím, že jsem viděla dost na to, aby mi to bylo jasný."

"Tak to jsi zcela jistě viděla, že mě políbila Jana a ne já ji."

"Viděla jsem, jak se líbáte," trvala na svém Andrea.

"Ale podstatný je, že já to nechtěl. Překvapila mě. Víš, že miluju tebe, tak proč bych ji asi líbal."

"To nevím. Chlapi mívají různý nápady."

Andrea se stále tvářila uraženě, ale jen naoko, protože si byla moc dobře vědoma toho, že jí do toho nic není, i kdyby Janu opravdu líbal. To ona se přece nemůže rozhodnout, přesto ji žárlivost přímo spalovala. Jana je velmi hezká a přitažlivá, důstojná konkurence.

"Promiň, asi žárlím," zašeptala. "Ale rozhodnutá nejsem. Totiž.... chci být s tebou, ale nedokážu zradit Petra,

i když ho už nemiluju."

"Není správný být s někým jen z povinnosti, nebo lítosti. Myslel jsem, že chceš být šťastná."

"Ano, ale ne za cenu, že někomu ublížím."

Patrik ji objal.

"Nesmíš...nesmíš být prostě tak hodná. Někdy je dobrý, myslet chvíli jen na sebe. Jestli ho nemiluješ, jdi od toho.

Musela by ses přetvařovat a on by to jistě poznal. A po zbytek života byste na sebe jen vrčeli. A já tě chci udělat šťastnou,

i když nemám v plánu svadbu, děti a dovolenou na Tahiti. Mám rád dobrodružství, jistě by ses se mnou nenudila."

"To já vím."

Andrea byla dojatá. Kluků jako je Patrik opravdu moc není a ona měla to štěstí, že ho potkala, jenže......špatné svědomí vůči Petrovi tu bylo stále. Nemohla se ho zbavit.

"Jestli to nevyřeším, tak se z toho zblázním," stěžovala si.

"A co kdybys na to na chvíli nemyslela. Mohl bych tě třeba líbat tak dlouho, až bys nedokázala myslet na nic jinýho,

než jen na to, že jsi šťastná," navrhl Patrik.

"Udělej to," požádala a padla mu do náruče.

_

 


S tím Petrem pohybujícím se ve vyšších kruzích je to trochu moc strojené, ale jinak se mi děj líbí.

Barman
04. 08. 2004
Dát tip
takže já si hezky počkám na poslední díl, potom si to všechno vytisknu a po večeři přečtu:)

chicoria
04. 08. 2004
Dát tip
mno to se načekáš:-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru