Ostrov zakletého prince, část 14.

"Hned toho nechte! Kdo vám dovolil sem vpadnout a útočit na našeho kamaráda?"

ale nelíbil se jí ani trochu.

"Nepleť se do roho," řekl jí výhružně, ale pak se na jeho tváři objevil úšklebek.

"Patrik není žádnej ubožák. Ubožák jsi ty, protože se tak chováš," vložila se do toho Andrea.

Zatímco Patrik, kterého předtím měla za naprostého cvoka se zachoval jako opravdový chlap a džentlmen.

O kolik je cennější než zhýčkaný synek, myslící jen na sebe, s majetnickými sklony. Petr se choval jako hrubián,

zatímco Patrik se jen bránil. A co víc, bránil i ji.

K celé záležitosti by zcela jistě nedošlo, kdyby se Petr nerozhodl užít si s ní, skoro před zraky ostatních.

Byl náramně sexuálně založen a často vymýšlel různé praktiky, při kterých se dělalo zle i jí, ač nebyla žádná puritánka.

Petr má chuť se pobavit a čeká že ona, jeho poslušná hračka mu vyhoví.

Nedbal na pokročilou noční hodinu, ani tenké stěny stanu, přes které je slyšet každý hlasitější povzdech.

Řekla mu, že nepůjde, ať ji pustí a omluvila se, že je unavená. Poukázala i na fakt, že nejsou sami.

"Ale kotě, oni se otočí, nebo půjdou na procházku, že jo?" obrátil se na Lucii a Patrika.

V tu chvíli začala Andrea za Petrovými zády zoufale vrtět hlavou a spínat ruce. Naznačovala tak svým přátelům,

aby odsud v žádném případě neodcházeli. Lucie se na ni nedívala, ale Patrik pochopil. Ostatně ani ho nenapadlo,

aby někam chodil.

"Promiň. Rádi bychom vyhověli, ale v noci není v lese zrovna bezpečno."

"No, každej nemůže bejt hrdina. Co naplat, lásko. Budeme si tedy myslet, že tu nejsou," prohodil Petr bezstarostně

a uchopil Andreu ještě pevněji.

"Ne. Pusť mě," vzepřela se.

"Proč?" vyštěkl na ni.

Andrea sbírala odvahu k větě, která by tuto trapnou šarádu ukončila.

"Nepovídej a co?"

"Chci se s tebou rozejít, Petře a to hned teď."

"Prosím?"

Mladík zalapal po dechu a náhle byl v obličeji křídově bílý. Něco takového nečekal. Byl zvyklý děvčata pouštět k vodě sám. Nevěřil, že to Andrea myslí vážně.

"To se moc pleteš. Teprve tady jsem si uvědomila, že už s tebou být nechci," odpověděla chladně.

Petr Bauer byl bez sebe vzteky. Jeho Andrea. Holka, kterou považoval za ideální partnerku pro život. Byla mírná a poslušná, jako ovečka. Souhlasila se vším, co navrhoval. Vytáhl ji z bahna spodních deseti tisíc. Koupil jí šaty, boty,

dokonce kožich a zlaté náušnice. Sám to všechno vybral a najednou takový nevděk.

To nemůže být jen tak samo sebou. Někdo jí musel navykládat nějaký nesmysli o feminismu, nebo tak něco.

Když odjížděla, všechno bylo v pořádku a po týdnu tady otočila o stoosmdesát stupňů. Za tím někdo vězí.

Nějakej jinej chlap. Nějakej pitomej domorodec, nebo........ v neblahé předtuše se obrátil na Patrika.

Stál u ohně a díval se na Andreu tak, že prostě nemohlo být pochyb. Otočil se zpět na Andreu. Její vyděšený výraz mluvil

za vše.

Už neměl pochybnosti o správnosti své verze. Ti dva to tady spolu celou dobu táhnou.

"Děvko," řekl prostě a udeřil Andreu do obličeje. Pak se s válečným pokřikem vrhl na Patrika.

_

Ráno bylo nevlídné, i když svítilo slunce a rosa se nádherně třpytila.

Ale chlad a vlhkost způsobili, že se Klára třásla zimou.

Usnula a zapomněla udržovat oheň, který samozřejmě vyhasl. Bylo to velmi nezodpovědné. Mohlo je napadnout nějaké zvíře, které se jinak ohně bojí. Měla by děkovat bohu, že jsou ještě naživu.

Rick spal. Vzpomněla si, jak ho včera večer líbala a zastyděla se do hloubi duše. Raději ho vzbudila a dala mu narychlo připravenou snídani.

"Jak ses vyspala?" zeptal se Kláry, když vypil horký čaj.

"Myslím, že dobře a ty. Bolí tě to ještě moc?"

"Jen ta noha, ale spal jsem dobře. Cha cha, nebudeš věřit, co se mi zdálo," rozesmál se.

"Představ si, že jsi ke mně přišla a začala mě líbat."

"Cože?" vyjekla a upustila pochoutku na zem.

"Jo. Přesně to se mi zdálo. Byl to jen sen. Nemusíš se tolik děsit."

"To spíš ty musíš být vyděšený k smrti."

"Vůbec ne. Proč by mě měla děsit pusa od sympatické holky, navíc to pokládám za dobrý znamení."

"Fakt?"

"Jo. Poprvé po deseti letech se mi zdálo o někom jiným, než o Marii."

"No......," víc ze sebe Klára nedostala.

Poznala, že líbat Ricka ve spánku není dobrý nápad. Ale bylo to tak hezké a příjemné.

Vzápětí se pokárala, jak je hloupá. Když to takhle půjde dál, mohla by se do Ricarda zamilovat a to by bylo nebezpečné.

Ale snažil se. Dnes musí dojít na pobřeží. Nemají už ani jídlo, ani vodu.

V poledne, nebo možná o něco později si s Rickem rozdělili posledníc pár hltů vody. A před nimi bylo ještě dobrých deset kilometrů.

Klára lapala po dechu. Nebyla zvyklá na zdejší vlhké klima.

"Je ti něco?" staral se Ricardo.

Klářin stav se mu nezamlouval. Vypadala, jakoby se měla každou chvíli zhroutit. Nedávala pozor na cestu a několikrát málem šlápla na hada. Když zakopla o kořen a bolestivě se uhodila, rozhodl se Ricardo k odpočinku. Riskoval sice,

že na pobřeží nedorazí do setmění, ale namohl si dovolit ohrozit Klářino zdraví. Nikdy by ji odtud nedostal.

"Potřebuju si jen pět minut odpočinout," uklidňovala ho.

Pořád se ještě statečně usmívala. Ale i to ji stálo hodně sil.

Ricardo Valdez se neusmíval. Dělal si o ni starosti. Ošklivá rudá vyrážka pokrývala cešlé její tělo, v obličeji byla celá červená a špinavá. Vlasy zcuchané a slepené potem. Jistě se nemohla cítit dobře ani v nejmenším.

Upřimně řečeno Kláru ani ve snu nenapadlo, že pozná také odvrácenou stranu tohoto ráje. Nezbylo jí, než tvrdou realitu přijmout, ale to ji netrápilo. S nečekanými situacemi se vždy dokázala vyrovnat velice rychle. Ale teď byla na konci svých sil a nemohla ani o krok dál. Trápila ji žízeň. Pět minut dávno uplynulo, ale nebyla schopna postavit se na nohy.

"Ponesu tě," řekl Ricardo znenadání.

"Nemám sílu ani na to, abych se ti udržela na zádech."

"Zůstaneme tedy zde. Musíš si odpočinout. Zkusím zatím najít něco k jídlu. Snad tu roste nějaké ovoce," rozhodl Rick

a odbelhal se do houští. O chvíli později se vrátil, kapsy napěchované žlutooranžovým ovocem.

"Měl jsem štěstí. Kousek odtud roste mangovník. Na, vem si," podával jí.

Klára se s chutí zakousla do šťavnatého plodu. Snědla celkem tři a cítila se osvěžená.

"Myslím, že už bych mohla jít dál."

"Opravdu?" zapochyboval Rick.

Trvala na tom, že musí vyrazit. Nakonec Ricarda přesvědčila.

Hned jak vyrazili, poručila si, že na svou únavu nesmí myslet a tak začala docela vážně uvažovat nad tím,

_

Nebeský klid a mír se snesl na malý tábor až kolem třetí hodiny ranní a to jen díky Andrei.

Když už měla dost všech slovních potyček a urážek, jednoduše odešla do stanu. Ještě předtím jim ale oznámila:

"Víte co? Je mi z vás na nic. Z obou. Raději si najdu nějakou ženskou, než abych strávila zbytek života s jedním z vás.

A teď jsu spát."

Zalezla do stanu a naslouchala. Čekala, že se kluci do sebe zase pustí, ale už bylo ticho.

"Páni, ty máš teda rušnej život," vzdychla Lucie spíš obdivně, než pohoršeně.

Jana už extempore nekomentovala a uvelebila se na spaní.

Za pár hodin už budila ostatní. Slunce teprve začínalo svou každodenní pouť po obloze.

Už připlouvá, musíme jít hned," oznámila stroze ostatním.

Andrea zívla a vypotácela se ze stanu. Lucie vztekle zavrčela, ale vstala taky. Bože, spali jen čtyři hodiny.

Na pláži už přešlapovali Petr s Patrikem a člověk, kterého Andrea neznala. Lucie mu věnovala pohrdavý pohled.

Byl to černoch něco ke třiceti, vysoký a svalnatý.

Připlul lodí, která kotvila v zátoce. Záchranné výpravy se účastnili všichni a Andreu i Patrika zajímalo, co přimělo Petra, aby jel taky. Nejspíš se domníval, že se mu ještě podaří Andreu získat zpět.

"Můžeme vyrazit?" otázal se Tonny.

Všichni téměř naráz kývli a loď odrazila od břehu. Poměrně slušnou rychlostí se sunula kupředu.

V poledne byli na místě. Jachtu jménem Lucky star viděli už zdaleka.

"Nikdo tam není," hlásil Patrik, když prohlédl i podpalubí.

"Jsou na ostrově. Možná, že zabloudili." hádala Jana.

"Tomu nevěřím. Ricardo ten ostrov dobře zná. Spíš to vypadá, že měli nějakou nehodu."

"Ale co budeme dělat? V té džungli je nikdy nenajdeme."

"To ne, ale můžeme plout kolem ostrova. Snad budou někde na pláži," navrhl Anthony.

ale přece jen trvalo několik hodin, než se dostali k výchozímu místu.

"Nemá to cenu, jistě jsou v lese," podotkla Andrea, polomrtvá žízní.

Vody bylo dost, ale před vedrem se nedalo nikam utéct.

Rozhodnutí padlo.

Po celou následující plavbu se mužská část posádky střídala u kormidla, zatímco ženská byla schoulena pod malým přístřeškem, který vrhal alespoň nepatrný kousek stínu. Nikomu nebylo do řeči, natož do hádky.

Petr se přestal vnucovat Andrei, Patrika přešla nesmírná chuť Petra vykostit, nebo mu alespoň pořádně zmalovat obličej

na modro. Lucie přestala přemýšlet o Ricardovi. Zdála se dokonce nadmíru spokojená. Jak by ne, když našla nový objev. Učaroval ji totiž Petr Bauer. Přesně její typ. Vysoký, opálený v solárku, svaly vypracované z posilovny a pak ta jeho sebejistota a suverénost. Měl chování lidí z vyšší společnosti. Z Andreina vyprávění věděla, že bydlí v přepychové vile

a vlastní bílý mercedes.

Prostě skvělá partie. Podle Lucie musela být Andrea strašlivě hloupá, když takový terno vyměnila za obyčejnýho kluka, který nemá vlastní byt, ani auto.

Láska si prý nevybírá, ale to Lucie nemohla vědět, protože nebyla nikdy doopravdy a nezištně zamilovaná.

Ale že je chladná, to se o ní v žádném případě říct nedalo. Vášně v sobě měla na rozdávání. Například vášnivě milovala krásu, styl, přepych a peníze, tedy i muže, kteří jí tohle všechno mohli nabídnout. A Petr byl jedním z nich.

Lucie Svobodová v mžiku pustila z hlavy Ricarda Valdeze, i ohnivého Španěla Armanda a soustředila se na dostupnější objekt, stojící u kormidla vedle Tonnyho.

Počítala s tím, že může být těžké Petra Bauera zaujmout, když je pořád ještě zblázněný do pananky Barbie. Věřila ale,

že ho to brzy přejde, až na něj vybalí všechen svůj půvab a šarm. Patřila do té kategorie žen, které se říká "wamp"

a byla si toho dobře vědoma. Petr byl pro ni výzvou, která se jen těžko odmítá. Hned jak najdou tu bláznivou holku,

vrhne se do útoku na jisté mužské srdce.

"Měli jsme se rozdělit," bručela Andrea rozmrzele.

"Jo. Můžou se klidně objevit tady."

"Tak se rozdělíme teď. My s Andreou se utáboříme tady a vy se můžete vrátit ke Šťastné hvězdě," organizoval Petr

jako divý.

Andrea ho zdrtila chladným pohledem a zavrtěla odmítavě hlavou.

Ostatní se podřídili.

Snad se pohřešovaní někde objeví. Na těchto dvou místech je to nejpravděpodobnější.

Andrea si oddechla a Petr smířil se situací.

Plážička, na které je Anthony vysadil byla maličká, ale stezka tu byla, i když hodně zarostlá trávou.

"Půjdu se podívat, jestli nejsou někde poblíž," prohodil Patrik a zmizel v houští.

"Nechoď daleko, ať nezabloudíš," volala za ním Andrea.

Sklidila za to Petrův vražedný pohled.

"Máš o něj nějakej strach," ušklíbl se a nakopl kámen, který mu ležel v cestě.

"Je to tak," přiznala bez obalu.

"Css. Jen tě pustím z očí, už se vrháš cizím chlapům kolem krku."

Neodpověděla. Bylo jí jedno, co Petr říká.

"Hele. Jsem ochotnej na tu tvou avantýru s tím ubožákem zapomenout. Prostě se spolu vrátíme domů a budeme dělat,

že se nic nestalo. Prostě na to zapomeneme, ano?"

Andrea se na něj užasle podívala. Netušila, že to bude tak těžké.

"Ty to asi nechápeš, Petře, ale jedinej na koho chci zapomenout jsi ty. Byla jsem s tebou chvíli šťastná, ale jen než jsem

si uvědomila, že mě nebereš vážně. Vždycky musí být po tvém a to se mi nelíbí."

"O.k, o.k. Tak já se polepším. Odteďka s tebou budu všechno konzultovat, spokojená?"

"Ne. Nejsem spokojená. Už dlouho ne a kdyby ti na mě aspoň trochu záleželo, tak by sis toho všiml."

"Co? Vždycky jsi se mnou ve všem souhlasila. Myslel jsem, že si skvěle rozumíme."

"Jasně že rozumíme, ale jen když dělám, co chceš ty. Když se mi něco nelíbí, nebo mám jinej názor, prostě mi dáváš

"Á, chudinko. Měla ses se mnou tak špatně, že už jsi to nemohla vydržet."

"Ale když jsem ti kupoval všechny možný věci, to sis nestěžovala," popíchl ji.

"Kašlu ti na ně. Všechno ti vrátím, můžeš být klidnej," snažila se Andrea zachovat klid.

Petr se jen zlomyslně zasmál.

"To bys musela děvenko rok šlapat chodník, abys vydělala tolik, kolik jsem do tebe vrazil."

"Nechcete už toho nechat?" ozvala se otráveně Lucie.

Andrea se chystala něco odseknout, ale to už se vracel Patrik. Vylezl z houští, ve vlasech měl listí a suchou trávu.

Záporně vrtěl hlavou.

"Klárooo!" zavolala Andrea hodně hlasitě. Všichni ztichli a naslouchali. Žádná ospověď.

"Kdoví, kde je jim konec," mávl Petr znechuceně rukou.

Proklínal sám sebe, že se na tuhle bláznivou pátrací akci vypravil. Mohl teď sedět v hotelu, dát si dobrou večeři, dobrý pití

a určitě by neměl úpal a nežrali by ho komáři. Hlava ho bolela k prasknutí. A to všechno kvůli té káči pitomé.Uvažoval, jestli mu vůbec tohle všechno stojí za to. Na světě je tolik holek, stačí si vybrat.

Když si to Petr Bauer uvědomil, jeho tvář se opět rozjasnila. K Andrei se otočil zády. Ať si toho svýho Páťu pěkně užije.

"Měli bychom se utábořit a postavit stan. Za chvíli bude tma."

"Jo. Ve stanu se budu cítit rozhodně bezpečněji," souhlasila Lucie, "protože tu pořád něco divně šustí a praská. Mám z toho husí kůži."

"To praskání a šelestění se mi nelíbí. Je čím dál hlasitější," vztyčila se Lucie ve svém spacáku.

"To jsou jen zvířata. K ohni se neodváží," uklidňovala ji Andrea v polospánku.

"A ty ho už opravdu nechceš?" zeptala se Lucie zcela nesmyslně.

"Koho?"

"Ne. Opravdu ne. Je celej tvůj. Dokonce ti budu vděčná, když mě ho zbavíš."

Andrei bylo jasné, že ji Lucka nenechá spát. A že bude následovat smršť otázek, týkajících se Petra Bauera.

Ale Lucie už klečela u vchodu stanu a vyhlížela ven.

"Co je?"

"Zase to harašení. Zešílím z toho," úpěla. "A ještě ke všemu tady někdo funí."

"Asi kluci. Pusť to už z hlavy," radila jí Andrea, ale pro jistotu se chtěla přesvědčit a vystrčila hlavu taky.

U ohniště leželi ve spacích pytlech Petr s Patrikem a jeden přes druhého hlasitě oddechovali.

Ale byl tu ještě jiný zvuk. Lucie měla pravdu. Z lesa s ozývalo jakési tlumené sténání. Praskání zesílilo a nakonec se začalo hýbat i křoví.

"Aáááááá," zakřičely obě dívky současně, když se z lesa vypotácely dvě postavy.

_