Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ostrov zakletého prince, část 16.

12. 08. 2004
3
0
2640
Autor
chicoria

U mola už hezkou chvíli postávala skupinka lidí. Střídavě se rozhlíželi do všech stran, až se nakonec jedna dívka oddělila

od ostatních a kráčela pryč.

"Jdu se podívat na konec přístaviště. Snad bude tam," řekla.

Ostatní jen pokrčili rameny.

Považovali Andrein nápad za zbytečný.

Patrik Veselý přemýšlel nad tím, jestli je možné, že by jim Klára tohle dělala naschvál. Lucie zase nad tím, že Klára

je učiněná pohroma a postrach všech, co o ni mají starost.

"Lituju toho, kdo si ji jednou vezme," poznamenal suše Petr Bauer a už po několikáté se dnes ujišťoval, že se mu to nezdá.

Že Lucie Svobodová je opravdu bezva holka, a že byl idiot, když si toho nevšiml už dřív. Bude se líbit i tátovi.

Mohl by jí nabídnou pokoj v hotelu, aby nemusela spát pod stanem na pláži. Pozvat ji na večeři a na skleničku. Předem věděl, že neodmítne.

Ne tak jistý si byl další mužský člen skupinky.

Anthony Ling shlížel dolů na temeno Janiny hlavy. Věděl co riskuje, když ji nechá odjet do Evropy a neřekne jí to.

Ještě má čas. Může si všechno v klidu rozmyslet, ale musí dát čas na rozmyšlenou i jí.

Nevěděl jak moc pro ni znamená noc, kterou spolu ztrávili, ale doufal že hodně.

Blondýnka Andrea se vrátila a záporně vrtěla hlavou. Všichni pochopili, že Kláru nenašla.

"Měli bychom ji tu nechat, ať si poradí, jak chce. Třeba jí dojde, že nemá dělat schválnosti," prohlásil Petr.

"Klára taková není. Třeba jen zabloudila," zastala se nepřítomné dívky Jana.

"Hele, není tamhleto ona?" zaostřil Patrik a ukázal opačným směrwm, než se prve vydala Andrea.

Dívka s rozevlátými rezavými vlasy utíkala od tržiště směrem k nim. Klára Berková se zřejmě snažila ze všech sil dohnat zpoždění, které už měla. Ocenili to všichni, kromě Petra. Neměl Kláru rád. Jednak se mu nelíbila, jednak s ní byly potíže,

a to byly dvě věci, které mu u holek vždycky vadily nejvíc.

Skupinka sedmi lidí se rozdělila do dvojic, jako školáci a kráčeli k molu kde kotvila jak Tonnyho loď, tak jejich člun.

"Vážně s námi nechceš zůstat na pláži?" zeptala se Lucie Svobodová svého nového objevu. Petr Bauer se na ni lítostivě usmál.

"Stanování není zrovna můj koníček. Ale musím přiznat, že budu postrádat společnost jisté pohledné mladé dámy.

A Andrea to tentokrát není."

Lucie se v rozpacích zachichotala.

"Tak to jsme na tom úplně stejně. Náhodou jsem poznala kluka, se kterým bych chtěla asi trávit hodně času."

"A co ti v tom brání?"

"Mám zábrany. Nevím, jestli ten kluk chce to samý, co já."

"A kdyby ano?"

"Pak by to měl dát nějak najevo."

"A kdyby tě ten dotyčný pozval na večeři a pak na skleničku do svýho hotelovýho pokoje?"

"To by záleželo na tom, co by následovalo po té skleničce."

Petr Bauer přimhouřil oči a uchopil Lucii za ruku.

"Následovat bude jen to, co si bude krásná dáma přát. Nic víc a nic míň," pravil neutrálně s nádechem tajemna.

Konverzace ho vzrušovala. Večer s Lucií si představoval jako něco naprosto skvělého a co teprve noc. Že je vášnivá poznal na první pohled. Dalo se tak soudit podle určitých rysů v obličeji, držení těla i pohybů. Doufal, že ona si myslí totéž o něm.

"To pozvání vypadá lákavě. Asi se nachám přesvědčit," řekla nakonec.

Měl ji. Jen tak tak potlačil radost.

"Takže s námi nejedeš?" ozvala se Klára, která kráčela jako poslední hned za nimi.

Lucie se otočila.

"Alespoň budete mít víc místa ve stanu, no ne?"

"Asi jo."

Petr Bauer objal Lucii ještě o něco pevněji, aby si Andrea všimla, že je nahraditelná. Bylo by pěkné vidět ji žárlit.

Toho se ale nedočkal. Andrea šla s Patrikem několik kroků před ním a něco mu důvěrně sdělovala. Teprve u Tonnyho lodi si všimla, že se chystá odejít spolu s Lucií.

"Sluší jim to, nemyslíš?" obrátila se na Patrika.

"Myslím, že se k sobě skvěle hodí,"konstatoval a hned přistoupil k loučící se dvojici.

"Tak si to hezky užijte, děti."

"Dík, brácho," poplácal ho Petr smířlivě po ramenou a obrátil se na Andreu.

"A ty nám nepopřeješ?"

"Proč by ne. Jsem ráda, že jste si tak porozumněli."

"Opravdu?"

"Jistě. Vypadá to, že jsme na tomhle výletě každý našli toho pravýho."

"Ovšem kromě mě," ozvala se Klára.

"A co Rick?"

"Co je s ním?"

"Myslela jsem, že jsi ho navštívila v nemocnici."

"Jenže on už tam není. Prostě zmizel."

"Nejspíš bude doma, tak proč za ním poboha nejdeš?" začínala se rozčilovat Lucie.

Dopalovala ji Klářina neschopnost poprat se o nějakýho hezkýho chlapa a dát mu najevo, že o něj stojí.

"Nechci se mu vnucovat. Evidentně o mou společnost už nemá zájem."

"Jak to můžeš vědět?"

"Nenechal mi ani vzkaz."

"Třeba zapoměl."

"Lucko, tomu přece sama nevěříš."

"No a bylo něco?"

"Ne," pravila Klára důrazně a pro jistotu poodešla o několik kroků dál.

Nechtěla, aby se jí Lucie vyptávala, proč se spolu nevyspali. Neměla chuť vysvětlovat, že Ricardo Valdez stále miluje svou mrtvou ženu.

Ale domnívala se, že i kdyby ji už nemiloval, nebo na ni zapoměl, určitě by si za svou novou životní partnerku nevybral nevzhlednou zrzku.

"Přiznej se, že ho miluješ?" dolehl Lucčin hlas až do jejích myšlenek.

Otázka ji zarazila. Zjistila totiž, že na ni není schopná jednoznačně odpovědět.

"Ne. Myslím, že nejsem," řekla nakonec,"protože nešílím chtíčem kdykoli ho vidím a nezdá se mi o něm každou noc," dodala trochu uštěpačně.

Lucie Svobodová se na ni líbezně usmála.

"Ale stýská se ti, nebo ne?"

"Jo."

"A myslíš na něj často?"

"Pořád, dělám si starosti o jeho zdraví, to je snad pochopitelný.

"A proč se teda tak rozčiluješ, když je to pochopitelný. Úplně ti zčervenaly uši,"posmívala se Lucie.

Kdyby tak věděla, že Ricka líbala tajně když spal, to by bylo něco na ni. Klára zrozpačitěla ještě víc. Přece nebude vyprávět nějaké přelétavé brunetce o svých citech. Sama se v nich nevyznala. Kdykoliv si vybavila Ricardovu tvář, nejprve vážnou

a pak usměvavou, a když si připoměla, jak vášnivě ji ve spánku políbil, točila se jí hlava. No jak by ne, když ji předtím ještě žádnej kluk nepolíbil. Natož tak hezký dospělý a zralý muž. A přitažlivý. Pro pána o čm to uvažuje? O Rickově přitažlivosti.

Doopravdy ji přitahuje? Asi ano.

Jenže ona jeho asi nepřitahuje ani v nejmenším. Kdyby ano, neutekl by bez rozloučení z nemocnice. Už ji nechce vidět.

Při té představě se málem rozbrečela. Ale Lucčin škleb ji varoval, aby to nedělala.

A tak se místo toho usmála a tvářila se, že je jí Ricardo Valdez úplně, ale úplně fuk.

_

Muž, ležící bezmocně na gauči se netvářil o nic líp. Spíš o hodně hůř. Mladík který stál nad ním měl ve tváři výraz naprostého nesouhlasu.

"Co vás to Ricardo napadlo, nechat se odvézt sem. Když mi Vanessa telefonovala, myslel jsem, že si dělá legraci."

Ricardo Valdez se ztěžka posadil.

"Žádám tě jen o pomoc. Abys mě nechal bydlet ve svém domě."

"Ale ten váš je přece o moc lepší. Tady nebudete mít žádné pohodlí."

"Nepotřebuji pohodlí. Jen chci mít klid. A ten budu mít jedině tady Harolde, rozumíš?

Mladík s čokoládovou pletí váhavě přikývl a vycouval ze dveří malého pokojíku. Ocitl se na ulici. Ten pokojík byl totiž jedinou místností v domě. A dům stál v nejšpinavější čtvrti ve městě.

Harold Stern došel až na samý konec ulice, ale místo aby zabočil doprava ke svému obchodu se zbraněmi, otočil se

a vracel se zpět k domu. Uvnitř ležel muž, který mu pomohl v nejhorších chvílích jeho života. Nebýt Ricarda Valdeze utopil by se v dluzích a jeho sestra by ještě dnes šlapala chodník v jedné z nejhorších čtvrtí města. Dlužil mu hhodně.

Víc než poskytnutí útočiště v jeho domku.

Co na tom, že nechápe, proč se Ricardo rozhodl opustit svoje přepychové sídlo. Je to jeho věc a Haroldova zbytečná starost.

"Hej, bráško," ozvalo se mu za zády.

"Dneska nejdeš do práce?"

Dívka v přiléhavých šatech přidala do kroku, aby Harolda dohnala.

"Ricardo je u nás," oznámil jí.

"Jak to, u nás?"

"Chce u nás bydlet. Nevím proč, ale trvá na tom."

"Zdá se, že nechce aby někdo věděl, kde je," usoudila Vanessa,"e mi ho chudáka moc líto. Takové neštěstí."

"Co to říkáš, je to s ním vážné?"

"Ta jeho zlomená noha. Možná, že už nebude nikdy normálně chodit."

"Myslíš berle, vozík a tak?" zděsil se Harold.

"Jo. Přesně tak to myslím a doktor King nedal na moje rady a řekl to i Ricardovi. Musí z toho být úplně na dně."

Harold se udeřil pěstí do hlavy.

"Jsem idiot. Měl jsem to tušit a já se ho místo toho snažil přemluvit, aby se vrátil domů."

Vanessa Sternová bratra objala.

"Jen jdi klidně do obchodu, já se o něj postarám. Bude mít u nás pohodlí."

"Můžu spát v obchodě, aby měl pohodlí. A ty bys mu mohla uvařit něco dobrého a trochu mu zvednout náladu.

Jsi takový smíšek, že to určitě zabere. Rozesmála bys i mrtvolu."

Vanessa se uchichtla:

"Mrtvolu možná, ale Ricarda Valdeze těžko. Poslyš, Harolde. Včera ho v nemocnici hledala nějaká dívka. Cizinka. Měla dlouhé rezavé vlasy, neznáš ji?"

Harold Stern se zamyslel a pak zavrtěl hlavou.

"Ne. Neznám nikoho takového, ale teď už musím jít, ať nepřijdu o zákazníky. Spoléhám na tebe sestřičko, že se o našeho pacienta postaráš.

"Bez obav. Postarám se o něj jako o vlastního manžela."

Harold přidal do kroku a zanedlouho zmizel za rohem, zatímco Vanessa pokračovala opačným směrem k domu,

kde odpočíval nemocný muž.

Tiše odemkla a nakoukla do místnosti. Ricardo Valdez ležel na posteli a zdálo se, že spí.

"Halo. Seňore Ricardo. Jste vzhůru?"

Nemocný otočil hlavu.

"Á to jsi ty, Vanesso. Smím tě požádat o něco k pití?"

"Jistě," poskočila dívka a vyndala z ledničky pomerančový džus.

"Měl jsem na mysli něco ostřejšího. Třeba whisky."

"Nemáme tu žádný alkohol, je mi líto a navíc není dobré abyste pil ve vašem stavu."

"Neptal jsem se tě na tvůj názor. Prostě mi přines láhev whisky a hotovo. Tady jsou peníze." vyštěkl Ricardo Valdez,

až sebou dívka trhla. Vyběhla ze dveří a zanedlouho byla zpět i s lahví.

"Tady jsem přinesla i něco k jídlu. Jistě máta hlad," pravila nesměle.

Ještě nikdy neviděla Ricarda tak vzteklého, ani včera v nemocnici. Znala ho jako nemluvného a věčně zamračeného člověka, ale nikdy si nepomyslela, že by mohl být i hrubý. Dostala strach, i když věděla, že musí být nejspíš zoufalý. Vzpoměla si na svéhho bratra, jak jí říká, aby se ho pokusila rozveselit. Možná by to mohla zkusit.

Připravila jídlo a dala si na něm velmi záležet. Snědl je bez jediného slova a zapil sklenicí whisky. Pak usnul.

Byla ráda. Alespoň nemusela přemýšlet, jak mu spravit náladu. Vanessa se obávala, že je to stejně nemožné. Doufala,

že se Harold vrátí dřív, než se Ricardo Valdez probudí. Nutně potřeboval ošetřit, ale právem se obávala, že by jí třeba utrhl hlavu, kdyby se ho jen dotkla.

Kolem čtvrté odpoledne si šla do kuchyně uvařit kávu. Čekala ji daší noční směna v nemocnici. Nestěžovala si. Bylo to slušné zaměstnání, na rozdíl od toho, které musela vykonávat předtím.

Ricardo Valdez se objevil jedné noci jako anděl strážný a odvedl ji z hotelového pokoje zákazníkovi rovnou před nosem.

Jejímu šéfovi se to sice nelíbilo, ale když dostal tučné odškodné, nechal ji jít. A pak jí Ricardo sehnal místo v největší zdejší nemocnici. A jejímu bratrovi zařídil obchod. A to jen proto, že ho Harold ubránil před bandou pouličních zlodějů. Ricardo Valdez se tehdy nemohl bránit, byl opilý pod obraz. Ale pamatoval si, kdo mu pomohl a z vděčnosti pak ji i Harolda vytáhl

z bryndy.

To bylo jistě šlechetné. Mělo by být pro ni snadné snést nějaký ten jeho vrtoch, či špatnou náladu. Má na ni koneckonců nárok.

Vanessa se podívala na své dlouhé štíhlé nohy a otřásla se při představě, že by je hyzdily ošklivé pooperační jizvy a berle, jako jejich doprovod.

Ricardova pravá noha byla skoro na kaši. Některé nervy byly porušené a kost se špatně hojila. Potřebovala stálou lékařskou péči a dohled, ale tu Ricardo rázně odmítl. Jistě si myslel, že by to bylo stejně k ničemu.

"Vanesso. Je tu už Harold? ozvalo se znenadání z kouta místnosti.

"Ne. Ještě je v obchodě."

"Nevadí. Tak to řeknu nejdřív tobě. Kdyby mě kdokoli hledal, nebo se na mě ptal, nic nevíš a neviděla jsi mě, jasné?"

"Hledala vás nějaká zrzka. Včera ráno. V nemocnici. Byla moc nešťastná, že vás nenašla."

"A co jsi jí řekla?"

"Že vás Harold odvezl domů, nic víc."

"Dobře," Ricardovi se viditelně ulevilo,"kdyby přišla znovu a vyptávala se, řekni jí třeba, že jsem umřel."

Vanessa váhavě řikývla.

"A ještě něco. Potřebuji, aby se mi někdo postaral o dům. Sežeň někoho a zaplať mu dopředu."

"To nebude třeba. Sama se o váš dům postarám." nabídla se Vanessa.

"Výborně, teď už mám jen jednu starost."

"Jakou?"

"Je to věc, se kterou se musím vypořádat sám," odpověděl Ricardo Valdez a snažil se usmát na Harolda,

který právě vešel do místnosti.

_

 


tip

tak jsem zjistila, ze kazdy dne na pismaku hledam dalsi dil - dily desne napinavy! tip!

815_0
12. 08. 2004
Dát tip
avi

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru