Malá letní balada o zlatohlávkovi

     Sluncem zalitou, ospalou lesní mýtinou zaduněly kroky.

     Byly tak silné, že zlatohlávek, odpočívající na lístku borůvky, se leknutím skutálel do mechu a zůstal bezmocně ležet na zádech.

     Mezi stromy se vynořili tři chlapci a zděšeně se ohlíželi. Klopýtali

z posledních sil, ale strach a zoufalství, vepsané v očích, je hnaly stále dopředu. Nešťastného brouka si ani nevšimli a jen náhodou na něho žádný z nich nešlápl.

     Zmizeli na druhém konci mýtiny a opět se rozhostilo ticho, přerušované jen zpěvem ptáků.

     V místech,odkud přišli, se objevil vysoký štíhlý muž. Na kraji mýtiny se zastavil a rozhlédl se. Pohlédl i na zem a spatřil zlatohlávka. Usmál se a sklonil se k němu. Jemně ho vzal a položil na nožky mezi keříky.     

     Potom vstal a automaticky si oprášil ramena s dvěma kovovými plíšky ve tvaru písmene S.

     Znovu se něžně usmál a oči mu zaplály. Z opasku odepnul pistoli a téměř neslyšně se rychlými kroky vydal po stopách.