Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ostrov zakletého prince, část 17.

15. 08. 2004
3
0
2720
Autor
chicoria

Jeho pokus ztroskotal, jako obvykle. Nedokázal by se usmát ani na panenku Marii.

Byl zase na začátku. Jako tehdy před deseti lety. Jo jenže tenkrát mohl alespoň chodit. Teď tu leží jako lazar, cizím lidem

na krku. Klidný a v pohodě, protože ho tu Claire nikdy nenajde. Za pár dní se vrátí do Evropy a on do svého domu,

kde stráví zbytek života v kolečkovém křesle, v lepším případě s berlemi, nebo holí.

Nemohl za žádnou cenu připustit, aby ho Claire našla. Věděl, že by se o něj chtěla za každou cenu postarat, natolik už ji znal.

Zvykla by si na něj, on na ni a pak by jí byl odjezd zatěžko ještě víc. Ať si raději myslí, že s ní nechce mít už nic společného.

Musel si připustit, že by chyběla i ona jemu. Chyběla mu už teď. Rád si s ní povíal.

Vanessa Sternová byla sice krásná, ale příliž hlučná a hovorná a její bratr zase velký nemluva. Kdysi mu to vyhovovalo,

ale teď si tady, v malé místnosti připadal jak v rakvi. Zatuchlý vzduch ten dojem ještě umocňoval.

Ale dva týdny to tu jistě vydrží. Musí.

Nenávistně se podíval na svou pravou nohu, celou v sádře. Příšerně ho svědila, bolest ustupovala. Hlavu už neměl ovázanou, ale boule na ní se táhla od konce obočí až do poloviny lebky.

Dnes se vůbec netěšil na Vanessu. Slíbila mu koupel. Horkou vodu plnou voňavé pěny. Samo o sobě to znělo báječně, problém byl v tom, že sám to nezvládne a Vanessina přítomnost v koupelně mu vadila, i když to byla její ráce. V nemocnici každ den koupala nějaké pacienty, bezmocné a nemohoucí, jenže Ricardo Valdez si nechtěl připustit, že by mohl jaksi patřit mezi ně.

Rozhodl se tedy, že si koupel připraví sám.

Byla to báječná myšlenka, než zjistil, že nedokáže vlézt do vany, aniž by si nenamočil sádru. Rozhlížčel se bezradně

po místnosti, když mu do oka padly nůžky na plech. Dlouho se nerozpakoval a sádru zručně rozstříhal.

Cítil, jak se mu nemocná končetina prokrvuje. Zkusil zahýbat prsty. Pekelná bolest. Usoudil, že bude lepší s nohou hýbat

co nejméně a odvlekl se zpátky do přístěnku s vanou. S rozkoší se do ní ponořil a zavřel oči.

Když je znovu otevřel, zíraly na něj dokořán vyvalené jiné oči, v nichž nedokázal číst nic jiného, než čiré zděšení.

Patřily Vanesse, která se dnes vrátila o něco dřív, než bylo v plánu a docela bezostyšně se na něj rozkřikla:

"Co si myslíte, že děláte?"

"Koupu se. Nechtěl jsem vás obtěžovat," odpověděl Ricardo klidně.

"Jak vás proboha mohlo napadnout sundat si sádru?"

"Nechtěl jsem ji namočit."

Vanesse Sternové vyskočil ze samého rozčilení na čele pot.

"Jste blázen a okamžitě vás nechám odvézt zpátky do nemocnice. Však oni už si tam s váma poradí."

"Ať tě to ani nenapadne, Vanesso. Vykoupu se a pak si tu sádru zase nasadím a stáhnu řemínky. Jen žádný obavy,"

snažil se Ricardo uklidnit křičící dívku. Marně. Vanessa mávala pěstmi, ječela na něj jak na malého kluka a dál hrozila nemocnicí.

Přišlo mu to k smíchu, ale bál se, že by ji popudil ještě víc.

"Dobře, dobře. Nechám se vyšetřit v nemocnici a znovu zafačovat tu zatracenou nohu, jen už buď zticha, nebo mi praskne hlava."

Vanessa zmlkla a zvedla sluchátko.

"Sanitka tu bude hned," oznámila poté, co zavěsila.

Ricardo Valdez se morálně připravil na mrzutou tvář doktora Kinga a nechal se bez protestů dopravit až do jeho ordinace.

"Vidím, že jste dostal rozum, seňore Valdezi."

"Když to říkáte," odtušil Ricardo.

Vzápětí se jeho slova potvrdila, když doktor zjistil, že mu na noze chybí sádra.

"Sundal si ji kvůli koupání," žalovala Vanessa.

"Beru zpět, co jsem řekl o vašem rozumu," zasípal doktor King a poručil Vanesse, aby pacienta ihned odvezla na rentgen.

Musel se ovládat, aby neřekl Ricardovi něco hodně ošklivého.

Rukama mu prošla už pěkna řádka pacientů. Někteří byli vzorní, jiní neukáznění, ale Ricardo Valdez byl přímo rebel.

Naštěstí rentgen ukázal, že si nohu ještě víc nepoškodil, ale změna k lepšímu tu taky žádná nebyla.

"To, že můžete hýbat prsty ještě neznamená, že máte vyhráno," řekl Ricardovi, který se pochlubil svými pokroky.

Jeno noha se už zase honosila sněhobílou sádrou.

"Měl byste tu zůstat. Potřebujete stálou péči."

"To je v pořádku. Sestra Vanessa se o mě postará."

"To ji lituji už teď," ušklíbl se doktor King a vyšel z místnosti.

O hodinu později si už Ricardo Valdez zase hověl na proleželém gauči sourozenců Sternových.

"A já abych jela zpátky. Za hodinu mi začíná služba."

"Už zase?"

"Mám dnes dvojitou směnu," vysvětlovala Vanessa.

"Z práce se hned pojedu podívat, jestli je váš dům v pořádku."

"Díky."

Vanessa Sternová si navlékla uniformu a chystala se vyjít ze dveří.

"Vanesso?"

"Ano, seňore?"

"Na mé pláži táboří skupina dětí. Je mezi nimi i ta dívka, co mě hledala. Řekni jí, že může i se svými přáteli strávit zbytek dovolené v mém domě a starat se o něj, i o Mária. Jestli bude souhlasit, budeš mít o starost míň. A kdyby se ptala na mě, řekni jí, že jsem v soukromém sanatoriu na druhém konci světa, jasné?"

"Úplně seňore," usmála se Vanessa a zavřela za sebou dveře.

_

"Jak to myslíš, že tam není?

"Prostě tam není. Dům je prázdný."

Kláře Berkové bylo do breku, ale snažila se, aby přátelé nic nepoznali.

Nebyla to ani půl hodina, co se vrátila ze sídla Ricarda Valdeze. Majitele nenašla ani v posteli, jak se domnívala, ani nikde jinde. Nechápala vůbec nic.

"Určitě je zase v nemocnici. Třeba se mu přitížilo, nebo tak a musel se tam vrátit," snažila se ji uklidnit Lucie Svobodová,

za což utržila vražedný pohled od Patrika Veselého.

Měl totiž Lucie pokrk. Nejvíc toho, že si nevidí do huby a plácá, co ji napadne. Nejvyšší čas, aby si ji Petr Bauer odvedl zpátky do hotelu. Dala se slyšet, že týden nevylezly z postele, tak ať tam zase hezky zalezou.

Jana zase trávila většinu času u Tonnyho v domě.

Vyhovovalo mu to, protože mohl být s Andreou sám. Klára brousila všude možně a neměla v táboře stání.

Dnes se konečně Andrei podařilo přesvědčit ji, aby jela Ricarda navštívit. Vrátila se ještě smutnější a zklamanější.

"Půjdu se ještě jednou podívat do nemocnice." rozhodla se.

"To těžko. Člun si vzala Jana. Čekáme na ni taky, abychom se mohli vrátit do hotelu.

"Svezu se s vámi do města."

"Klidně," pokrčil Petr Bauer rameny a dál se věnoval okusování Lucčina krku.

"Hele, už se vrací."

"Jana? Nějak brzo ne?"

"To ale není Jana. Je to nějaká černoška," zaostřil Patrik.

Měl pravdu . Člun řídila černá dívka a mířila ke břehu.

"Je mi povědomá," poznamenala Klára.

"Ahoj," křičela dívka na člunu.

U břehu vyskočila a s pomocí Patrika vyvlekla člun na břeh.

"Vy jste ta sestra, se kterou jsem mluvila v nemocnici," vzpoměa si náhle Klára.

"Jsem Vanessa. Seňor Valdez vám vzkazuje, že se můžete nastěhovat do jeho domu a starat se o něj než odjedete, jestli budete chtít. Přál si jen, abyste pak vše uvedli do původního stavu."

"To by bylo bezva. Nemuseli bychom platit za hotel, nemyslíš?" obrátila se Lucie na Petra.

"Chceš se tam mačkat s ostatníma?" otázal se.

"Počkej, až to uvidíš. Je to barák vydlabanej ve skále, má čtyři patra a skoro dvacet místností. Zašijem se do jedné z nich

a ostatní nám můžou být ukradení," šeptala mu Lucie do ucha.

Klára přistoupila k Vanesse.

"Rickova nabídka je velkorysá, ale já bych mnohem raději věděla, kde je. Řeknete mi to?

"Odjel do nějakého sanatoria. Myslím ve Švýcarsku. Bude tam ještě asi dva měsíce," vysvětlovala Vanessa opřekot.

Klára nemusela být jasnovidka, aby poznala, že dívka lže jako když tiskne. Vždycky poznala, když jí někdo lhal a Vanessa

to rozhodně neuměla. Klopila oči do písku a snažila se, aby měla tu lež co nejrychhleji z krku.

"Dobře, chápu. Vyřiďte prosím Rickovi, že rádi přijímáme jeho nabídku."

"Ráda vyřídím," usmála se Vanessa.

"Ale jak? Je přece ve Švýcarsku, nebo ne?"

Dívka s čokoládovou pletí zrudla. Uvědomila si, že se prořekla.

"Tak dobře. Není v žádném sanatoriu. Požádal mě, abych vám tohle řekla. Nepřeje si, aby někdo věděl kde je."

"To jsem pochopila. Vyřiďte mu, že ho nebudu vyhledávat, ale že jsem se domnívala, že je můj přítel. A přátelé si nelžou."

"Je mi to líto," pravila soucitně dívka a znělo to docela upřimně.

"Ano, ale mě určitě víc. Popřejte mu prosím brzké uzdravení a ujistěte ho, že se o jeho dům dobře postarám."

"Musí vás mít hodně rád," poznamenala Vanesa potichu. Klára strnula.

"Proč to říkáte?"

"Protože jsem o tom přesvědčená. Často o vás mluví."

"To ještě neznamená, že mě má rád."

Vanessa se na Kláru usmála.

"Znám seňora Ricarda několik let a za celou tu dobu na mě promluvil maximálně deset vět, když nepočítám pozdravy.

O jiných lidech nemluvil vůbec. Ale o vás za poslední týden několikrát. Poznala jsem, že si vás velice oblíbil."

Klára najednou nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. Pokud Vanessa říkala pravdu, pak Klára nechápala Rickovy myšlenkové pochody.

Sama se domnívala, že když si někdo někoho oblíbí a naváže s ním přátelský vztah, tak chce být s ním. A teď to vypadá,

že její teorie dostala trhliny.

Vanesa se chystala odplout. Nahodila motor a člun se dal do pohybu.

"Pozdravujte ho a řekněte mu, že mi moc chybí," křičela Klára za odjíždějícím člunem.

Nevěděla, jestli ji Vanessa slyšela, ale doufala, že ano. Že Rickovi vzkaz předá a on že se rozhodne vrátit domů.

Ohlédla se po ostatních a musela se smát. Než skončila rozhovor s Vanessou, její přátelé stihli strhnou obří stan, sbalit všechny věci a nanosit je na hromadu.

"Tak co říkala?"

"Že mě Rick nechce vidět."

"Hele nic si z toho nedělej. Určitě bude mít doma nějaké fotky a budeš si moct vzít jednu s sebou domů na památku," konejšila ji Lucie.

Kláře to moc vtipné nepřiadalo. A už vůbec ne hrabat se v Rickově soukromí. Ta Lucie má ale nápady.

Slunce už skoro zapadlo, ale Klára s přáteli ještě stále seděla na břehu, jako slepice a čekala na Janu.

"Napadlo vás lidi, že se možná vrátí až ráno a že budeme muset spát pod širákem?" oslovil zbytek skupinky Patrik Veselý.

"Ani o tom nezačínej, nebo mě naštveš," obořila se na něj Lucie.

Petr Bauer se tvářil, jakoby se chystal někoho v příští minutě zavraždit, jen Andrea s Klárou se tvářily apaticky .

O půl hodiny později už všichni spěšně sbírali dříví na velký oheň. Bylo jasné, že se Jana nevrátí.

"Proč by se vracela, když si může užívat s tím svým opičákem,"prohlásil Petr Bauer nevybíravě.

"Tonny je moc fajn, nemusíš ho urážet," ozvala se Andrea.

"No jo," zamumlal a dál se věnoval své porci masa na talíři.

"Jo jo, čerstvé potraviny mají přednost, ale konzervy jsou věčné. Budou tu dýl, než my," zauvažoval Patrik a sezobl Andrei

z talíře kousek avokáda.

"Jo a papírový nádobí je taky věčný. A vděčný," přitakávala Andrea, když všechny odpadky sbírala do igelitového pytle.

"Třeba má Rick doma drtičku odpadků. Hodila by se."

"Jo, jestli se tam vůbec někdy dostaneme," pravila zlostně Lucie.

"Tu jednu noc to tu snad vydržíme. Vezmu si hlídku jako první," nabídl se Patrik.

"Anebo bys mohl zase doplavat k jachtě a přivézt ji sem," navrhla Andrea.

"Neumím tu kocábku řídit, jinak bych tam klidně doplaval."

"Já ji umím řídit, ale nejsem si jistá, že bych k ní doplavala. Ale možná, že bych to zvládla, moře je úplně klidný." přemýšlela nahlas Klára.

"Fakt by sis troufla?" žasla Lucie a změřila si Klářinu hubenou postavu. Jaksi se zdráhala uvěřit tomu, že by Klára doplavala

k jachtě, aniž by ji mořské proudy rozcupovaly.

"Jasně. Jdu na to, dokud je ještě trochu světla," rozhodla se Klára. Rozběhla se a vrhla se po hlavě do oceánu.

_

 


Vtáhlo mě to tak do děje, že hltám jednu kapitolu za druhou. *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru