Ostrov zakletého prince, část 18.

Na velké posteli se sněhobílými povlaky odpočívala dívka. Své krásné nahé tělo měla jen ledabyle přikryté prostěradlem

a v ruce držela skleničku se šampaňským. Pozorovala spícího muže, který ležel vedle ní.

Ani si nevšimla, že jí vlhnou oči, až když jí první slza ukápla na ruku. Dívala se na tu kapku vody, jako uhranutá. Jakoby nepochopila, že je to její vlastní slza.

Nemohla uvěřit tomu že pláče, protože ještě nikdy neplakala.

Ten muž vedle ní mohl za její slzy a ona se kvůli tomu na něj ani nedokázala rozzlobit.

Jen nechtěla aby spal, protože tohle byla jejich poslední noc a on to přece věděl.

"Jane, miluji tě," zamumlal ze spánku, ale neprobudil se.

To bylo v pořádku. Věděla, že ji miluje, i kdyby to neřekl.

Ale ona si přála slyšet něco jiného a pokud jí to Anthony neřekne, odjede a už se spolu nikdy neuvidí.

Trápilo ji to víc, než si dokázala připustit a on stále spal. Vzácné minuty ubíhaly. Brzy začne svítat.

Přemýšlela o tom, proč by měla opustit jediného člověka, který je jí blízký, kterému na ní záleží. Něco takového přece bůh nemůže dopustit.

Jana Macháčková nikdy netrpěla pocity osamělosti, i když to bylo podivné, vzhledem k jejímu nelehkému údělu.

Už od malička byla velmi samostatná a výborná studentka základní i střední školy. Přála si studovat veterinu na jedné

z nejlepších vysokých škol, ale ještě nedávno to byl pro ni nesplnitelný sen. Škola, kterou si vybrala byla velmi drahá

Ale to bylo před rokem.

Když už se smířila s tím, že svůj život prosedí v nějaké nudné kanceláři, navštívil ji přímo ve škole zvláštně vypadající muž.

Jeho tvář jí už na první pohled připadala podivná a nebudila příliž důvěru. Jakoby každá polovina obličeje patřila někomu jinému a on si je jen vypůjčil.

Muž se jí představil jako doktor Lužný, advokát její matky.

V první chvíli Janu napadlo, že ji chce její matka vidět a tohoto pána požádala, aby ji našel. Chystala se mu peprně odpovědět, že nemá zájem se vidět s někým, kdo ji odhodil jako nějaké odpadky a osmnáct let se o ni nezajímal.

Jenže k tomu nedošlo.

Doktor Lužný jí předal obálku se slovy, že její matka před několika dny zemřela a stanovila ji dědičkou svého veškerého majetku.

To byl šok. Zvláště když se Jana dozvěděla, že matka byla úspěšnou podnikatelkou v oblasti cestovního ruchu,

provdala se za Američana a měla s ním ještě další dvě děti.

"No víte. Pocelý svůj život velice litovala toho, že vás opustila...."

"Ale..."

"Vím, že to zní jako z nějakého laciného románu, ale je to tak. Bylo jí teprve šestnáct, když jste se narodila a nedokázala se správně rozhodnout. Ostatně v té obálce je dopis pro vás, který vám vše objasní. Napsala ho pár dní před svou smrtí."

"Jak se jmenovala?"

"Jana, jako vy."

Když se doktor Lužný odporoučel, zůstala Jana stát na školní chodbě a nemohla tomu uvěřit. V levé ruce držela dopis

od matky, v pravé vizitku s telefoním číslem od právníka a v hlavě měla dokonalý zmatek.

O pár dnů později navštívila doktora Lužného v jeho kanceláři, podepsala všechny důležitá lejstra a obdržela inormaci,

že se právě stala majitelkou nejen matčiny cestovní kancelře, ale také dědičkou všeho, co kdy vlastnila, včetně domu

na Floridě a osmi milionů dolarů v hotovosti.

Jana si pomyslela, že ani peníze jí nemůžou vynahradit roky, které byla nucena trávit bez rodiny a domnívala se, že si ji matka přece mohla vzít k sobě později, když už měla slušné zázemí.

Nakonec usoudila, že nemá cenu o tom přemýšlet a rozjela se do Miami, navštívit své sourozence a jejich otce.

Přijali ji velkoryse a nabídli, že se k nim může přestěhovat a žít tu s nimi.

To bylo lákavé, ale ona chtěla především dostudovat, takže se vrátila zpět do Čech.

Nejdřív si zaplatila školu, potom koupila malý byt a jako prémii vyhrála výlet na Havaj.

Poslední noc trávila v jeho domě a jeho náruči. Letadlo letí už v deset. Za pár krátkých hodin. V koutě pokoje měla

už sbalený kufr. Nenáviděla ho. Jak je možné, že ten měsíc tak rychle utekl?

V sedm hodin se rozhodla Tonnyho vzbudit.

"Dobré ráno, miláčku," pohladil ji a odešel do sprchy.

Jana se oblékla do svého cestovního kostýmu. Začala mít na Tonnyho zlost. Ani se nepokouší ji tu zdržovat. Nepřemlouvá ji, aby zůstala. Zřejmě o ni zase tolik nestojí.

"Doprovodíš mě na letiště?" zeptala po té, co skromě posnídali.

"Ano," řekl a ani se na ni nepodíval.

Bylo něco po deváté.

"Už musím jít."

Anthony Ling přikývl a vzal do ruky Janin kufr. Pak ho ale zase postavil a přistoupil k ní.

"Myslíš, že....," začal.

"Co?"

"Myslíš, že bys mohla....zůstat tady se mnou...a vzít si mě?" vykoktal rozpačitě a tvářil se jako malý chlapec, který čeká každou chvíli pohlavek.

"Už jsem myslela, že se nezeptáš," rozbrečela se a kopla do svého kufru. Víko povolilo a její oblečení se rozlétlo

po místnosti.

"Měl jsem strach, že odmítneš, ale. ..prsten už mám koupený dávno, podívej?"

"Je nádherný, dej mi pusu."

Tonny ji vášnivě políbil.

"Odletět ale musím. Vyřídit si nezbytné záležitosti a pak se vrátím."

"Budeš mít dost peněz na cestu?"

"Ano. Neboj se. Nejsem chudá, jako kostelní myš."

"Chtěl bych tě, i kdybys byla."

"To je dobře. Nejpozději za měsíc jsem zpátky. Ne aby sis zatím našel jinou."

"To bych byl blázen."

Jana zalovila v příruční tašce a vytáhla popsaný papírek.

"Claire mě poprosila, abych ti tohle dala. Je to její adresa pro případ, že by se jí chtěl Ricardo ozvat."

"Já ale nevím, kde je," pokrčil Tonny rameny.

"Claire je přesvědčená, že se vrátí do svého domu, hned jak my odletíme. Je mi jí líto. Asi ho má fakt ráda."

"Dobře, ten lístek mu dám, ale teď už pojďme, ať ti to neuletí."

Opustili dům. Uvnitř zůstal jen Janin kufr a její rozházené svršky.

_

Ne tak veselo bylo v domě Ricarda Valdeze o několik hodin dříve. Majitel stále nebyl přítomen a všude vládl dokonalý chaos.

"Tak vylezeš konečně?" bušila Lucie Svobodová na dveře koupelny, kde byla právě zavřená Andrea Pešková.

"Nech mě, je mi hrozně zle," ozvalo se zevnitř.

Následoval zvuk charakteristický pro splachování toalety.

"Dneska je ti zle, včera ti bylo zle a pokud si vzpomínám, předevčírem taky," běsnila Lucie za dveřmi.

Konečně Andrea vyšla ven.

"Vypadáš příšerně," zhodnotila přítelkyně její vizáž.

"Co je to tady za kravál? Doufám, že máte komplet sbaleno, protože za hodinu a půl vyrážíme," vykřikoval Patrik Veselý, ale hned zmlkl, když se podíval na Andreu.

"Už je ti zase špatně?"

"Jen trochu," špitla.

"Buď zticha. Něco špatnýho jsem snědla, už je mi mnohem líp," obořila se na ni Andrea.

"Radši kápni božskou, že jsi v jiným stavu a nelži nám tu, jo?"

Patrik Veselý vyvalil oči tak, že vypadaly jako dva pingpongové míčky a upřel je na Andreu.

"Ale miláčku, co když má pravdu. Můžeš přece být......"

"Ne, ne a ne rozumíš?" vztekala se Andrea.

Do místnosti přiběhla i Klára, přilákaná nelidským řevem. Ještě nikdy neviděla Andreu tak rozzuřenou.

"Co se ti stalo? Uklidni se!" chlácholila ji.

"Tady ti dva se mě snaží přesvědčit o tom, že jsem těhotná," objasňovala Andrea Kláře situaci, "je mi jen trochu špatně. Určitě jsem nervozní z té cesty a oni hned vyšilujou."

"Tak už se uklidni a pojď se mnou nakrmit Mária. Patrik ti tvoje věci zabalí, že jo Patriku?"

"Jasně, jasně, jen ji prosímtě uklidni."

"Fakt nevypadáš dobře," řekla Klára Berková Andrei ve výtahu.

"Ještě ty začínej. Jdete mi všichni na nervy. Ó bože ať už jsme dole."

"A tobě to nepřipadá divný?"

"Co jako?"

"No ty nevolnosti, změny nálad a tak?"

"To víš, že připadá. Cítím se tak mizerně, že bych nejradši někoho zavraždila," mračila se Andrea a zhluboka se nadechla slaného mořského vzduchu.

"Já myslím, že by to nebylo tak špatný, kdybys čekala mimčo," usoudila Klára.

Andrea se na ni podívala jako na někoho, kdo nemá všech pět pohromadě.

"Se ti to mluví, ty těhotná nejsi."

Klára vyvlekla z chladícího boxu bedničku s rybami a postavila ji na kraj bazénu. Netrvalo dlouho a delfím připlaval.

Vystrčil hlavu z vody, nadšeně pískal a smál se.

Obě dívky mu střídavě házely ryby.

"Bude mi moc chybět," povzdychla si Klára se slzami na krajíčku.

"Kdo?"

"Mário přece."

"A Rick?"

"Ten taky, ale co nadělám."

"Třeba se ještě objeví a rozloučí se s tebou."

"Myslím že ne, Ájo."

Na terasu se vyvalila skupinka lidí obtěžkána zavazadly.

"Tak dům je v naprostým pořádku, jachta taky a delfín hlady neumře. Je čas vyrazit," zavelel Patrik a pomohl dámskému osazenstvu do člunu.

a bez něj se žít nedá.

_

"Tak seňore Valdezi, dneska je váš slavný den. Můžete se vrátit zpátky do vašeho milovaného domu," švitořila Vanessa.

"Už se nemůžu dočkat. Ne, že by to tu bylo špatné, ale doma je doma."

Ricardo Valdez si povzdychl. To, v jakém stavu je dům byla momentálně jeho poslední starost.

Už si totiž nebyl tak jist tím, jestli udělal dobře, že se k Claire ani nerozloučil. Od té doby, co mu Vanessa od ní předala

ten vzkaz ,si to vyčítal čím dál víc.

Vždyť přece stačilo, aby se vrátil o něco dřív a mohl ji ještě zastihnout.

"Věci už jsem vám zabalila a Harold čeká v autě."

"Dobře, podej mi berle."

"Jde vám to už moc dobře. Za chvíli je ani nebudete potřebovat."

Vanessa se povzbudivě usmála, ale Ricardo už takových povzbudivých úsměvů viděl za posledních pár dnů moc.

Nejen od Vanessy, ale taky u doktora Kinga, který mu radil, ať to v žádném případě nevzdává. Cit do zraněné nohy se mu prý přece jen může někdy vrátit.

Ricardovi bylo jasné, že se ho jen snažil utěšit, stejně jako ostatní a jak by ho utěšovala jistě i Claire, kdyby se s ní šel rozloučit a nechal ji, aby ho litovala.

Tomu se chtěl vyhnout.

S pomocí Vanessy se vyškrábal do Haroldovi dodávky a zamával jeho sestře. Zoufale si od ní potřeboval odpočinout.

Od jejího smíchu i hlasu. Harold mu nevadil. Věnoval se řízení a za celou cestu nepromluvil.

Teprve až zakotvil u mola před jeho domem se zeptal, jestli nepotřebuje pomoci do schodů.

Ricardo ho ujistil, že to zvládně a že se nemusí zdržovat.

Ricardovi připadalo, že byl pryč celou věčnost. Jeho dům mu připadal tak milý a vlídný, jako ještě nikdy.

Vstoupil do klimatizovné chodby a zhluboka se nadechl. Výstup do schodů ho unavil. Pousmál se. Kdo by si byl pomyslel,

že mu výtah přijde tak vhod. Jakoby tušil, že ho jednou bude nezbytně potřebovat.

Vyjel do prvního patra a posadil se k baru. Lístku pod karafou si všiml, až když si naléval vhisky. Byl od Claire.

Příla mu všechno nejlepší do budoucna a takové ty soucitné řeči, které Ricardovi vždy náramě vadily. Odložil kousek papíru stranou a nalil si další sklenici.

Pak se odebral do své ložnice.

Vanessa Sternová měla pravdu. Hosté zanechali dům ve vzorném pořádku, ale jedné maličkosti si přece jen všiml, když ulehl do své postele. Povlaky byly čisté, někdo je vyměnil, ale přesto z polštáře ucítíl slabounkou vůni parfému. Znal tu vůni. Patřila Claire. Nepochybně obývala jeho ložnici. Spala v jeho posteli.

Ale proč, když je tu přece tolik jiných místností?

Ricardo Valdez se převalil na druhý bok a zalitoval, že si láhev whisky nevzal sebou do ložnice. Jistě by se mu lépe usínalo.

Přinejmenším by se zbavil výčitek svědomí, co se týkalo Claire.

Nechal ji věřit, že chce být jejím přítelem a pak se na ni vykašlal. Ale on doopravdy chtěl. No alespoň to chtěl zkusit.

Měl vážně pocit, že by se s ní mohl přátelit. Měl i jiné pocity, když s ní tančil.

Byla hluboká noc a on stále nemohl usnout. Pro změnu proto, že si nemohl ujasnit, zda chce být nadále sám jako dřív,

nebo zda mu chybí společnost někoho tichého, chápajícího, inteligentního a diskrétního. Někoho jako Claire.

Další otázka v pořadí, na kterou se snažil odpovědět se týkala faktu, zda by snesl její společnost trvale, nebo jen občas.

_

Lucie Svobodová obracela oči v sloup, když se zrovna nedívala na Petra Bauera, který vypadal skvěle za všech okolností.

Jana Macháčková podřimovala s úsměvem na rtech a Patrik Veselý se zcela marně snažil Andrei vnutit alespoň něco malého k jídlu.

Kromě toho ho trápily obavy, o kterých si nebyl jistý, že by se s nimi dokázal vypořádat.

Litoval Andreu, že tolik trpí a on jí nemůže nijak pomoci. Upírala na něho své velké modré oči, ozdobené kruhy a zhluboka dýchala.

Teprve po přistání se jí udělalo lépe, ale byla docela vyčerpaná.

Bylo devět hodin večer, když se konečně vymotali z letiště.

"Vy, kdož nejste z Prahy můžete přespat u nás. Naši jsou na dovolené."

"Hurá," zajásaly Klára a Jana jednohlasně a přilíply se blíž k Patrikovi. Andrea se připojila se slovy, že v takovém stavu stejně nemůže domů. Musí se dát nejdřív trochu do pořádku.

"Je tady pěkně hnusně," podotkla Lucie, když se dalo do deště.

Přechod z tropů do mírného pásma byl poněkud drastický, zvlášť když teploměr ukazoval necelých dvacet stupňů a pršelo dosti vydatně.

Petr Bauer mávl na prvního taxíka, naložil do něj kufry své i Luciiny, ji samotnou usadil dovnitř a zamával ostatním.

"Tak se tu děcka mějte, rád jsem vás poznal."

"Ahoj," volala Lucie a mávala jak o život. Petr Bauer nasedl do taxíku také a auto odfrčelo směrem ke světelné křižovatce.

"Není to daleko. Mohli bychom se taky složit na taxík. Ještě dřív, než úplně promoknem."

"To je v pohodě. Já ten taxík zaplatím," ozvala se Jana a zamávala pětistovkou.

"Kde jsi to vzala?"

O chvíli později už čtveřice seděa v taxíku.

PatrikVeselý bydlel s rodiči v hezkém domě kousek od náměstí.

"Máme jen dva plus jedna, ale určitě se tam nějak poskládáme."

"Tak tak," přikyvovala a rozhlížela se po útulném bytě. Zaujal ji gauč v obýváků. Janě Patrik obstaral nafukovací matraci

a Andreu starostlivě uložil do své postele.

"Takže ty si budeš vážně brát Tonnyho? začala Klára hned, jak Jana zhasla světlo.

"Už je to tak. Pane bože já se tak těším," řekla šťastně.

"A co tomu řeknou vaši?"

"No hm, já už rodiče nemám."

"Promiň, nechtěla jsem být zvědavá. Každopádně Tonny je správnej chlapík a určitě s ním budeš šťastná."

"Taky si myslím. A žít na Havaji taky není špatný."

Klára si povzdychla.

"To mi povídej. Ani nevíš, jak ti závidím. Dala bych všechno za to, abych se tam mohla vrátit."

Poslední Klářina slova zanikla v dlouhém vzlyku.

"Stýská se ti po Rickovi?"

"Ano moc a po moři, pláži, úplně po všem," naříkala Klára a hlučně se vysmrkala.

Jana se posadila na matraci.

"Tak víš co? Pojedeš se mnou jako moje družička."

"To nejde. Nemůžu si takovou cestu dovolit."

"Zaplatím ti cestu tam i zpět," navrhla Jana.

Klára se na ni podívala s velkým otazníkem v očích.

"Vyhrála jsi snad v loterii, nebo co?"

"Jana chvíli přemýšlela a pak řekla.

"Dejme tomu, že jsem zdědila větší částku peněz a můžu si takový výdaj dovolit."

"Ale...ale.. to od tebe nemůžu přijmout," vrtěla hlavou uplakaná dívka.

"Proč ne. Udělám to pro tebe ráda. Alespoň nepoletím sama a nebudu se nudit. A Tonny tě jistě taky rád uvidí."

"Jo, ale Ricardo určitě ne," popotáhla Klára a sáhla pro další kapesník.

"To nemůžeš vědět. Třeba se mu všechno do té doby rozleží a zjistí, že udělal chybu. A pak tě třeba požádá..."

"...O ruku? Cha cha. "

"O odpuštění. No a kdyby tě třeba adoptoval..," rozvíjela Jana své představy, ale hned zmlkla, když zachytila Klářin vražedný pohled i přes značnou tmu v místnosti.

"Nestojím o to, aby mě adoptoval. Mám svoje rodiče," zavrčela.

"A co tedy chceš?"

"Opravdu to chceš vědět?"

"Omlouvám se. Vím, že to myslíš dobře, ale asi bych nepřežila, kdybych přijela na Havaj a Rick mi řekl, že mě nechce vidět."

"To by určitě neřekl."

Klára se trpce zasmála. Dobře věděla, že by jí to Rick řekl. Vždycky s ní jednal na rovinu a ne právě v rukavičkách. Ale byl to její přítel. To ta zatracená nehoda ho tak změnila. Když už začínal roztávat a být milý, spadl na něj balvan a stal se z něj ten samý morous jako na začátku.

nikdy by takhle neskončil. Možná ji dkonce nenávidí.

"Nemůžu s tebou jet. Nezlob se," řekla Janě.

Znělo to tak definitivně, že se ji Jana ani nesnažila přemluvat. Jen nechápala, proč Klára záměrně utíká od konfrontace, která by jistě všechno vyřešila. Takhle se ta hoka nikdy nedozví, na čem vlastně je.

"Tak už na to nemysli. Budem spát. Zítra už budeš doma a kdo ví, co tě tam čeká novýho," řekla Kláře.

"Obávám se, že nic. Táta si možná sehnal ještě jednu práci navíc a máma je uštvaná z dovolené."

"Hm, to nezní moc dobře, ale určitě najdeš i něco pozitivního."

"Jo. Třeba máminy plány ohledně mýho života."

Janě Macháčkové v tu chvíli došli argumenty. Na Klářin pesimismus byla prostě krátká. A navíc se jí chtělo strašně spát.

_