Samota

Dlouhá bílá cesta,

vlnitá jako tělo hrozivého hada,

                                               se plazí do kopce temna.

                        Šplhám po jejím koberci vzhůru

 ke Hvězdě,

jenž září nad bílou peřinou světa.

        Ticho hladí mé uši a já se oddávám melodii samoty,

která kráčí vzhůru se mnou.

                                               Měkké hvězdičky sněhu

                        poprášily mé stopy,

            jakoby je měly skrýt

před pátravýma očima hvězdných chodců,

            co půjdou po této cestě hledat konečný bod

                                   vesmírného bytí.

                                                           Kopule světa se otvírá

a velké oko triedru

pozoruje mou cestu

pomrkávajíc svým kovovým víkem.

Sleduje mé plahočení do kopce temna za Hvězdou,

která už vztahuje své ledové ruce na mé zkřehlé tělo, aby

z něj vysála poslední kapku života schovanou v  horkém srdci.

Cesta končí a já se přibližuji k Hvězdě. Její zář mě pohlcuje a ledové ruce

zachycují mé bezvládné tělo. Zemdlívám v jejím náručí a vše se ztrácí.

Hvězda zhasíná.