Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Z MÝHO ŽIVOTA

24. 08. 2004
9
0
8474
Autor
FLO

 

Seděly sme s Laurou v Zelené kočce. Je to klub, kterej mám ráda, protože se tam dá dobře zašít a nikdo neotravuje. Vytáhla sem cigára a zapálila sem si. Laura je nekuřák. Je to jedinej nekuřák, kterýho snesu, protože když si zapálím, obejde se bez komentářů, nemává kolem sebe rukama ve snaze odehnat kouř a nepředstírá že se dusí. Navíc mně ráda připaluje.

     Konečně se rozešla s tím debilem. Byl to debil, podle mě. Ona si to myslela taky, přesto byla nešťastná. Já sem takovej rádce jako noha, v těchdle případech, protože většinou to udělám ještě horší.

Objednaly sme si pivo. Konečně sem se mohla napít.

„Jé, hele, jaký nám donesl pěkný skleničky.“ Jásala sem nad štíhlýma třetinkama.

„Hm, pěkný....“ Ohrnula ret. „Já dneska nic nekradu. Nemám na to náladu. Eště máš u mě popelník od minula.“

„Ale no tak...“ Snažila sem se. Nicméně nebylo co říct.

„Dyť už máš doma celej hospodskej arzenál.“ Oponovala. Rozhlídla sem se.

„Eště barový židličky by se hodily.“

„A barman.“ Ožila Laura.

„Fajn. Zařídím barmana, ty zařiď ty židle. A ať to lítá! Sklinky berem sebou jako bonus.“

„Jak to chceš udělat?“ Zašklebila se.

„No... máš u sebe prášky na spaní, ne?“ Příkývla. „Stačí objednat tři panáky. Piju citrusa!“

„A co s těma židlama?“

„Hlavně co s ním.“ Hodila sem hlavou směrem k pinklovi. Jak si myslíš že ho tuhýho přepravíme k tobě domů? Židle už sou hračka.“

„Chlapi sou na hovno.“ Odsekla Laura.

„Hm, né tak židle.“ Napila sem se piva.

„Hele, musíme někam vyrazit. Ale někam pořádně vyrazit. Bavit se.“

„To se snažíš o co? My už sme starý, nemáme šanci.“

„Hele, je nám pětadvacet. To eště není tak hrozný.“ Snažila sem se být optimista, nicméně mě Laura musela prokouknout.

„Pudeme třeba do Bumerangu.“ Navrhla sem.

„Ježiš, tam sme chodily když nám bylo šestnáct. Vůbec nevíš jestli to eště existuje.“

„Tak můžem na Favál.“

„Tam už nejsou rockotéky. Hraje tam techno a je to celý trapný.“

„Kecáš.“

„Ne.  Byla sem tam s Debilem.“

„Hm, tak to je blbý. Tak můžem... hm, nic mě nenapadá, nevím. Podívám se na net a něco vymyslím.“

„Je to, jako bys organizovala zájezd důchodců.“

„Asi nám nezbyde nic jinýho než jít do cukrárny a brečet do tiramisu, co?“ Laura se zasmála, což sem měla radost. Chtěla sem prohodit další skvělý věci, ale přisedl si za nama kořínek, kterej byl značně ožralej.

„Ahoj holky!“

„Ahoj.“ Pozdravily sme slušně. Já se zdviženým obočím, Laura s ohrnutým rtem.

„Nevíš, kde se tady dá někam o víkendu zajít?“

„No... já myslím....třeba sem. Tady se o víkendu hraje... já nevím co. Ale něco jo.“

„No dobře. Ale my sme myslely něco, kde by se v houfu starců ztratily zdatný třicátnice.“ Uzemnila ho Laura.

„Počkej, počkej, počkej. Vám je třicet, jo?“ Zasmál se narušitel.

„Skoro.“ Povzdechla sem si.

„Hm, tak tobě je maximálně dvacet.“ Ukázal na Lauru. „A tobě tak dvacet jedna. Dva.“ Podíval se na mě.

„Tři, čtyři, pět.“ Dopočítala sem.

„Cos to Janku cos to sněd.“ Doplnila mě Laura.

„Co tady děláte?“ Zeptal se.

„Brečíme do piva.“ Oznámila sem. „Ani se nám nepředstavíš, když seš tak zvědavej... jak opica.“

„No, to se vám teda nepředstavím, protože byste se mně smály.“ To mě zaujalo.

„Ne ne ne, žádný takový. Já sem Linda, to je Laura. A ty seš...“

„To je blbý méno, fakt byste se smály.“

„Menuješ se Cyril?“ Vyprskla sem smíchem.

„Ne. Menuju se... Gustav.“

„Pcha!“ Vyprskla Laura smíchem. Já sem se snažila předstírat že piju, tak sem bublala do piva. Bublala sem zdatně. Pivo vychlístlo na stůl.

„No, dyť sem to říkal.“ Ohradil se dotčeně Gustav.

„To je stejně blbý jako Hugo.“ Nešetřila ho Laura. Z mé strany následovalo další vyprsknutí piva.

Když sem se uklidnila, zeptala sem se.

„A co děláš? Jako zaměstnání myslím.“

„Opravuju šicí stroje.“

„Hugo co opravuje šicí stoje, takovýho eště neznám.“ Rýpala sem dál.

„Ste ňáký veselý, ne...“ Řekl Hugo a zapálil si cigáro.

„To právěže ne. My sme smutný.“ Odpověděla Laura.

„Nevypadáte.“

„To my jenom tak, na zmatení nepřítele. Kdybysme vypadaly smutně, žádnej Hugo by si za nama nepřisedl.“ Pokračovala sem.

„Menuju se Gustav.“

„Tím hůř pro tebe.“ Řekla sem. „Ty, Lauro, nechceš místo pinkla tady Huga? Ono by to bylo možná jednodušší.“ Napadlo mě.

„Pak by ale byl problém se židlama.“ Řekla Laura.

„Tak židle necháme na příště.“ Navrhla sem.

„Ale já ho nechcu.“ Změřila si Huga pohledem.

„Proč mě nechceš? Mám vlastní byt. A práci. A nemám holku.“ Prodával se Hugo.

„Co máš a nemáš mě nazajímá. Nemám náladu.“ Odsekla Laura.

„Ale stejně – dám ti svůj telefon. Můžeš mně zavolat.“ Vnucoval se Hugo.

 

Dopadlo to tak, že si na sebe vzali telefony. Ožrali sme se a já sem druhej den musela do práce. U počítače sem si matně vzpomínala, že sme přeřvávali jukebox, když sme s Hugem zpívali Kryla a že sem stála na židli.

 

Uplynul týden a já sem nemohla sehnat žádnej klub, kam bysme se mohly jít pobavit. Laura si vzala věci, že bude spat u mě. Nakonec sme vymyslely že pudem zase do Kočky, určitě tam něco bude hrát a když se nám tam nebude líbit, tak prostě utečem. Plán vypadal dobře. Zkazilo se to až když sme měly platit vstupný. Půl sta se mně zdálo moc na to, že třeba za chvilku utečem. U dveří byli vyhazovači, takový dvě korby a já sem to aspoň zkusila..

„Hele, a nešlo by to, že bysme jako obě zaplatily půl sta...“

„To by teda nešlo. Každá padesát korun.“ Vypadal tvrdě.

„Jasně, já to chápu, je to Vaše práce, že jo... aby každej zaplatil, ale přece jenom... my ani nevím co dneska hraje.“

„Vevnitř je program.“

„No právě, ale je až vevnitř.“ Smlouvala sem.

„Každá padesát, nebo můžete jít jinam.“

„Hm, tak jo. Jo, já to chápu. Děláte svou práci dobře, opravdu jo, ale...“

„Ne.“ Odsekl rambič. Asi mě měl už plný zuby. Zaplatila sem teda svých padesát korun a vlezly sme dovnitř.

„Můžeš být ráda, že ti nedal přes hubu.“ Řekla Laura.

„Proč by mě dával přes hubu, sem se na něho tak hezky vyprsila...“ Bránila sem se.

„Lindo, hele... sem chodí patnácti, šestnácti letý kočky. Proč by se měl posrat zrovna z tebe.“

„Hm, dík. Aspoň sem to zkusila.“

„Ale bylo to na hovno.“

„Jo, asi jo. Takže teď zařiď, abysme se bavily.“

„Mám zavolat Hugovi?“

„Zavolej třeba Bohovi, stejně si myslím že to bude na hovno.“

Sedli sme si na lavičky a objednali si pivo. Chvilku sme žgryndaly o tom, jak je práce nudná a borci jak sou na hovno. Potom si přisedli jakýsi mladiství a vyhnali nás  na kraj lavičky s tím, že je jich hodně.

„Tady to máš. Dvě důchodkyně na okraji společnosti.“ Řekla Laura trpce. Mezitím se zábava rozjela. Ovšem né tak, jak sme si představovaly. Hrálo disko a to není moje parketa. Ani Laura neměla radost.

„Mně táhne na ledviny.“ Stěžovala si. Pučila sem jí svetr, ať si ho kolem sebe omotá.

„Vypadáš opravdu elegantně.“ Rýpla sem do ní.

„Nepudem tancovat?“

„Ses zbláznila, ne? Mě bolí křečák.“

„Jakej křeček?“ Křičela Laura.

„Křečová žíla!“ Řvala sem, aby mě bylo slyšet, ale zrovna v ten moment dohrála hudba, což je u mě jev, který mě provází od nepaměti. Všichni puberťáci u stolu se po mně podívali. Připadala sem si se svou křečovou žílou jako prašivá.

„A tady to máš.“ Chytračila Laura. „Měly sme jít do té cukrárny:“

 

V pátek mně Laura volala, celá nadšená.

„Potkala sem Kristiána. Máme přijít k Hadovi.“

„Cože? Ty se s ním bavíš?“ Nechápala sem. Kristián je můj bývalej, kterýho sem neviděla roky.

„Jo, potkali sme se, když sem šla se psem.“

„Mám manžela.“ Upozornila sem ji. „Bude z toho průser.“

„Hovno bude. Můžeš spat u mě.“

„Já nevím...“

„Chceš se snad zašívat na tom posraným Starým Brně do konce života?“

„Ne.“

„No tak vidíš. Jenom zajdem do hospody.“

„S Kristiánem.“

„Jo. No a co?“

„Tak jo.“ Souhlasila sem.

 

Seděli sme v hospodě. Já, Laura, můj bývalej a její bývalej. Byl to trapas. Můj bývalej chtěl sbalit Lauru. Laura ho nechtěla. Její bývalej měl mařku, ta seděla u vedlejšího stolu a byla pěkně nasraná. Já sem si chlastala svoje pivo, vykládala sem jakýsi historky a všechno mně bylo tak ňák jedno. Později přišel borec, kterej byl taky můj bývalej, ale byl ještě před Kristiánem. Když sem se zadívala na celou situaci globálně, připadalo mně to strašně směšný a taky sem to řekla, ale ostatní se jenom tvářili, že si toho jako nevšimli.

A pak Lauřin bývalej zahlásil:

„No, Lindo... když si to vezmeš kolem a kolem, vyšukalas padesát procent přísedících u tady toho stolu.“

Zasmála sem se.

„Jo, zní to hrozně, ale uklidňuje mě že tady sedíme v počtu pěti kusů a já se nepočítám.“

Zbytek večera se nesl tady v tom duchu, vzpomínali sme na starý dobrý časy, plný radosti ze života, naivních představ, alkoholu, omamných látek a sexu. Teď už to bylo jiný. Všechno bylo jiný. Nudný.

 

Jeli sme domů, už sem byla ožralá jako puk a sdělila sem Lauře, že jí nejspíš pozvracím postel. Řekla, že je jí to jedno, hlavně že jí nepobliju hlavu. Vzpomněla sem si na příhodu, jak sme jeli od Srdcí, což je hospoda, kde mají skvělý chleby s tvařůžkama. Takže sme jednou jeli od srdcí a jeden borec tam sbalil mařku. Jeli sme šalinou domů, všichni pořádně ožralí a ten kořínek celou dobu v šalině vypadal pěkně nezdravě. Mařka seděla. Jak ta šalina drncala, došlo k nejhoršímu. Prostě jí poblil hlavu tvarůžkovým chlebem. Bylo to strašně nechutný, nicméně sme z toho všichni měli strašnou prdel. Mařka musela vystoupit a s tvařůžkovou hlavou dojít domů pěšky.

     Kristián navrhl, že bysme mohly jít k němu domů, pařit, což se Lauře zdálo jako výbornej nápad. Říkala sem si, že jestli ho chce sbalit, tak to snad ani jinak nepude, tak teda že jo. Konec konců mně bylo jedno jestli budu spat u Laury nebo na gauči v kuchyni, kde sem dřív bydlela. Bylo mně to úplně fuk. Zeptala sem se Kristiána jestli mu můžu pozvracet gauč. Řekl, že jo. Když sme k němu došli, vypískla sem nadšením.

„Jé, ty to tady máš ale pěkný!“ Obdivovala sem modře vymalovanej pokoj a doplňky, jak to všechno ladilo. Taky se mně líbily obrazy, sošky, povlečení na postel, co ladilo k tmavé ložnici, byla sem nadšená. Zíral na mě jako kdybych utekla z blázince.

„Tohle celý si zařizovala ty. Od té doby, co seš pryč, se tady nic nezměnilo.“ Zůstala sem stát jako opařená. Připadala sem si jako blázen.

„Fakt?“ Zamířila sem do kuchyně. „Ale tyhle modrý skleničky, to já sem nekupovala. Ten bar si taky nepamatuju. A tady ty sochy, ty sou fakt hezký, o tom bych něco věděla, ne...“ Laura se na mě dívala, jako by mně zrovna přeskočilo.

„Dyť ty sochy dělal ten váš známej.... no ten.... jak se menuje... jak byl na svatbě.“ Zachytračila.

„A jo.“ Svitlo mně.

„A ty skleničky si kupovala v Ikei, ten bar sme navrhovali spolu. Si to fakt nepamatuješ nebo si ze mě děláš prdel?“ Díval se na mě nedůvěřivě.

„Já... no jo, no. Už si vzpomínám. Ale přece jenom... je to pět let, že jo....“ Obhajovala sem se. Přesunuli sme se do obýváku.

„Hezkej obraz.“ Pochválila sem dílo na zdi. Kristián se na mě jenom křivě podíval a z toho sem usoudila, že s obrazem mám taky co do činění. Zábava se rozjela. Pustili sme na plný prdy cédo a Kristián nás začal opíjet jakousi chmelovou pálenkou, co chutnala jako okena.

„Teda fuj, s tím si na mě nepřídeš.“ Prskala sem. „Přines něco pořádnýho, nebo se z toho pozvracím.“ Odsunula sem ten hnus. „My nejsme jenom tak někdo, nás neopiješ...“

„Rohlíkem.“ Vložila se do toho Laura.

„Okenou.“ Opravila sem ji. Kristián vstal a donesl ňákou whisku.

„No, tak teď se můžem bavit.“ Zaradovala sem se. A bavili sme se. O nesmyslech. Jak jinak.

Vplula sem do kuchyně. Ať si tam ti dva cukrujou, nebudu dělat křena. Prohlídla sem si horu nádobí ve dřezu. Teda... no nic. Pustila sem se do umývání. Za chvilku přišli ti dva.

„Co děláš?“ Chtěl vědět.

„Teda ty to tady vedeš.“ Ukázala sem mističku dole vyzdobenou plísní. „Tys mně někdy něco vyčítal ohledně pořádku, jo?“ Mávala sem pěstírnou plísně ve vzduchu. Jenom se zasmál.

„Ty seš tak hodná....“ Snažil se.

„Jo, to sem. A mám to u tebe.“ Bručela sem do umyvadla. Laura se najednou začla hrnout, že to doumývá, tak sem se sebrala, nechala sem je v kuchyni a šla sem do obýváku, kde sem osolila Tři sestry, vzala sem flétnu, kterou sem tam kdysi nechala a hrála sem podle céda. Sousedi měli ve tři v noci možnost slyšet koncert tří sester s flétnou a já sem si připadala zcela normální, i přesto, že vedle moje nejlepší kámoška balila mýho bývalýho a v koupelně byla po mně ještě blonďatá barva na vlasy. Pět let. Bylo mně to všechno jedno.

 

Přespaly sme nakonec u Laury, protože Kristiána nesbalila. Druhej den sem ležela doma ve vaně a manžel mně přinesl telefon. Volal Kristián.

„Co to má být, ta počmáraná postel?“ Chtěl vědět.

„Jaká...“ Netušila sem.

„No, ta deska, jakoby čelo postele. Proč tam sou ty obludy?“

„Obludy?“ Chvilku sem pátrala. „A jo. Žofku myslíš.“ Žofka je Lauřin pes.

„To je Žofka? Nepřipadá mi to jako Žofka. Vypadá to jako... baskervil.“

„Dejte mi pastelku nakreslím pejska...“

„To ste malovaly s Laurou?“

„Jo. Dals nám pastelky.“

„Tak ať to Laura příde umýt.“ Smál se do telefonu.

„Snad nezničíš takový dílo, to nemyslíš vážně!“

„Je tady eště něco o čem bych měl vědět?“ Zeptal se opatrně. Zasmála sem se.

„Co je?“

„Ehm, už ses na sebe díval do zrcadla?“

„Ne. Počkej.“ Chvilka ticha. „Nic nevidím.“

„Tak si sundej pyžamo.“

„Seš blbá? Myslíš že spím v pyžamu?“

„Mě to nezajímá. Podívej se na svůj hrudník.“ Smála sem se.

„Ježiši.“ V telefonu se ozvalo upřímný zděšení. „Co to je?“

„Spasitel.“

„Vypadá to jako veverka.“

„Ne. Je to pes. Spasitel.“ Sdělila sem mu a položila telefon. Smála sem se když sem si vzpomněla jak to tam Laura tvořila.

     Do koupelny vtrhl manžel a sprdnul mě, proč mně Kristián volá. Řekla sem že nevím.

 

Příští týden sem se nudila. Venku bylo parno a mně se nechtělo vylízat. Volala mně mamka, jestli nechcu na koupák, ale řekla sem že ne, že budu psat tu svou knížku kterou už roky nemůžu dodělat. Manžel byl kdesi chlastat, takže sem si užívala samoty a opravdu sem chtěla psát. To by ale nesměl volat Edý. Edý je úplně praštěnej, ale je to můj kámoš a mám ho fakt ráda. Takže volal, že je na přehradě se svou mařkou a ať přijedu, že si dáme na zahrádce pivo a pokecáme. Vypadalo to dobře, tak sem neváhala, hodila sem na sebe šaty a vydala se na přehradu. Po menších útrapách s dopravou  sem se dostala na místo určení, dokonce sem našla Edýho s Jáňou, sedla sem si a dala si pivo. Uřícená sem byla, že sem ani nemohla mluvit.

„No to je dost že už deš. Tě tady vyhlížíme...“ Smála se Jáňa.

„Ty tady na mě vyvaluješ ty svoje prsa, ale já se z toho neposeru!“ Vybalil na mě Edý hned zezačátku. Pak se usmál. „Ne, moc ti to sluší.“ Edý mně neustále opakuje, že sem jako z pohádky o Ošklivém káčátku, protože se známe tak od patnácti. Tenkrát když sme se potkali na  Čáře, řekl že nechápe jak taková holka jako já se může zmalovat takle blbě, že vypadá jako můza. Termín můza není nikterak lichotivý. Edý tím označuje spíš monstrum, vymykající se stylu konzumní společnosti, ovšem né nejvybranějším vkusem. Pravda je, že sem se chtěla podobat Courtney Love. Výsledek mého snažení byla spíš podoba Marylina Mansona. Naštěstí je to za mnou.

     Bavili sme se o prkotinách. Nejrači mám když mně někdo vypráví příběhy. Edý vykládal o svým kamarádovi, kterej utekl z blázince. Jeho bláznivej kamarád mě nijak nenadchýňá, a to z toho důvodu, že ho často potkávám, případně s ním trávím silvestry a on opravdu vůbec není normální. Jednou sme spolu jeli v autobuse, ticho, lidi po sobě čučeli.... a on kdesi nastoupil a sedl si vedle mě. Chvilku na mě tlemil a pak zakřičel, až sem poskočila na sedátku: „Myslíš, že mně dobře bije srdce?“ Dívala sem se na něho, nepřekvapená, nicméně nasraná, protože lidi v autobusu čekali co já na to. Protože sem neměla jinou možnost, zařvala sem na něho:

„Jo, myslím že rozhodně jo. Jinak bys tady nebyl.“ Podíval se na mě zničeně a dotčeně zároveň a ublíženým hlasem pronesl: „A proč na mě křičíš?“ Zbytek cesty sem jenom přemýšlela, jestli ho z blázince pustili nebo zase utekl.

     Edý mně teda vykládal jak jeho bláznivej kamarád Bořek zase utekl z blázku. Nejdřív se stavil za Edým. Cosi u něho provedl a když ho měl Edý plný zuby, protože přece jenom není svatej, poslal ho do prdele. Bořek se urazil a řekl Edýmu „Sbohem.“ Pak odešel. Edý je pak z toho dycky v koncích a přemýšlí jestli se šel Bořek někam zabít. Pak čeká až se ozve. Nakonec se Bořek zase ozve a spáchá další ostudu. Buď se někde opije a celý to tam poblije, protože nechodí zvracet na záchod, jako my, kultivovaní lidé, nebo vleze za známou do sexshopu a buzeruje lidi, aby zdravili, když do toho obchodu přijdou, takže stojí u dveří a říká: „Pozdrav, pane.“ Někdy zase všem vykládá o Bohovi a jak se mu ve snu zjevil Kristus. To úplně všechny nasírá, protože je v tom tak fanatickej, že si nezadá s jehovistama. Takže teď ho Edý zase vyrazil a čekal kdy se ozve. Jenomže Bořek se dlouho neozýval.  Nakonec se ozval. Z Holandska. Přesněji z vazby. Jak šel totiž od Edýho, celej bezradnej, tak se rozhodl, že si někam vycestuje a stopem dojel do Rakouska. Tam se zřejmě chvilku poflakoval a žebral a pak ho sebrali policajti a nevím proč ho poslali do Holandska. Tam jim zřejmě tvrdil, že viděl ve snu Krista, takže se spojili s různýma blázincama a zjisitli kam teda Bořek patří a poslali ho zpátky.

„Takže my si platíme drahý dovolený, abysme vůbec někam vyjeli a on si takle procestuje Rakousko, Holandsko, bez halíře v kapse.“ Rozčilovala sem se.

„V tom je právě výhoda být blázen.“ Zasmála se Jáňa.

 

Když sme si dopovídali co je všechno novýho a všechny historky z natáčení, měli sme v sobě už několik piv byli sme prostě na káry. Byl podvečer, tak sme se rozhodli že pojedeme domů. Jak cestou Edý začal vykřikovat na všechny lidi, že sou hajzli, věděla sem, že cesta nebude nijak snadná. Nespletla sem se.

     Nastoupili sme do šaliny (Pražáci prominou) a obsadili sme tři místa u okna. Edý seděl přede mnou, něco vykřikoval, já sem si četla časák a Jáňa seděla za mnou. Naproti nám jak slepice na bidýlku seděli samí důchodci a vykládali si jak tento rok pozdě vykvetly jiřiny.

„Nó, jasně. Tragédie. Pozdě vykvetly zasraný jiřiny.“ Křičel Edý.Důchodci si ho nevšímali. Zatím. Ujeli sme dvě zastávky, Edý pokračoval ve svým vřeštění a důchodce s kufříkem, kterej se vyloupl odkudsi zezadu, to asi nevydržel a začal křičet.

„Vystup si ty psychopate, nikdo na tebe není zvědavej. Koho to zajímá, ty tvoje žgryndy...“ Podívala sem se na Jáňu a zakroutila sem hlavou, jakože to neměl dělat, protože nemohl tušit do jakýho vosího hnízda píchl.

„Co tady na mě zkoušíš, ty kufříkatej hňupe?“ Nedal se Edý zaskočit. Důchodec vylítl ze svýho místa a stoupl si před Edýho. Strhl se boj.

„Seš ty vůbec normální? Drž už hubu, nikoho to nezajímá, ty debile.“ Křičel důchodec až mu na čele vyskočila žíla. Vzala sem si časák a chtěla sem si číst, jak  se dělá krevetový salát. Né že by mně to k něčemu bylo.

„Já si tady můžu křičet jak chcu.“ Bránil se Edý.

„Seš  chuligán, takový by měli zavřít.“ Pištěl kufříkář.

„No, chce se předvíst před holkama.“ Vložila se do toho bělovlasá důchodkyně.

„Orel bělohlavý.“ Okomentovala sem to, když sem se otočila na Jáňu.  Ta jenom zakroutila očima.

„Já se vám lidi divím, že je vám to jedno.“ Procházel se důchodce po šalině a rozhořčeně máchal rukama. Šalina zastavila.

„Polib si prdel.“ Řekl Edý.

„Ty smrade jeden! Patříš zavřít!“ Zapištěla důchodkyně s květovanýma šatama.

„Lepší být zavřenej než být mrtvej.“ Trefil se Edý do černýho.

„Mám toho dost! Teda divím se vám, že je vám to jedno.“ Pokračoval kufříkář.

„Však já sem říkala, že se předvádí před holkama.“ Hájil se bělohlavý orel.

Do krevetového salátu patří citrónová šťáva. Ozdobit ho můžeme plátkem citrónu.

„Staří sice přednost mají, ale mládí vpřed!“ Zařval vítzoslavně Edý.

„Teda, já se tady urážet nenechám. A už vůbec né takovým soplem. Jdu za řidičem!“ Vyřítil se důchodce s kufříkem ze šaliny. Za chvilku skutečně přišel s řidičem. Řidič vypadal bezradně a taky bezradnej byl.

Důchodce začal vykřikovat: „To je on!“ A ukazoval na Edýho prstem.

„A co dělá?“ Pídil se řidič.

„Chová se tady jako blázen, sprostě nám nadává.“ Referoval kufříkář.

„Jo, my s ním nepojedem.“ Přidaly se důchodkyně.

„Předvádí se před holkama.“ Opakoval orel jako zaseknutá gramofonová deska.

Řidič chvíli zíral. „Tak... si poď sednout ke mně dopoředu.“ Řekl nakonec.

„Nikam nejdu.“ Uvelebil se Edý na své sedačce.

„Já ho nemůžu vyhodit.“ Bránil se řidič.

„Tak od čeho tady ste?“ Vypiskovala důchodkyně s košíkem třešní.

„Já ho nemůžu vyhodit, nemám na to pravomoc.“ Zoufale podotkl řidič.

„Tak povezete tři lidi a my si teda vystoupíme, jo?“ Ozval se někdo zepředu.

„Tak já můžu zavolat policii. To je jediný, co můžu udělat.“ Navrhl řidič.

„Tak to udělejte!“ Zařval kufříkář. Musel být celej šťastnej, že dosáhl svýho. Řidič řekl, že teda jo a odešel.

„Budem tady čekat půl hodiny.“ Oznámila sem důchodcům, kteří se tvářili spokojeně.

„My máme času dost.“ Oznámila důchodkyně v květovaných šatech.

„No jasně.“ Odfrkla Jáňa. Mezitím co sme čekali na policajty, uvědomila sem si, že nemám šalinkartu ani občanku. Moc hezký. Dobrá situace. Oznámila sem zbývajícím dvoum členům naší přehradní výpravy, že musíme vystoupit. Vystoupili sme.

 

„To ale byla sranda, co?“ Rozplýval se Edý když sme se přesunuli na jinou zastávku.

„No, já nevím, připadlo mně to zbytečný.“ Oznámila sem mu suše.

„Jak zbytečný? Dřív to bylo zábavný, ne?“ Nedal se.

„Jo, ale teď není dřív.“ Odpověděla sem znechuceně.

„Seš stará, nebo co?“

„Jo, asi jo.“

„Nemáš smysl pro humor.“ Uzemnil mě. Jáňa cupitala za nama, byla nasraná a nebavila se. Takle skončil další výlet, kterej ze začátku vypadal tak neškodně. Sem zvědavá, co to bude zase příště. Nicméně to byl další důkaz toho, že starý časy sou už za náma a je třeba posunout se jinam.

 

 

Ve středu sem se sešla s Týnou. S Týnou se setkávám dycky ve středu. Někdy náš spolek dvou kusů obohatí přítomnost Edity, která je šílená až do prdele, jak říkáme, protože vyvádí psí kusy a my to pak většinou odnesem. Týna má zakázaný se s ní stýkat od svýho hlídacího psa, teda – partnera, a to od tý doby, co sme se kdesi ožraly a ty dvě se spolu líbaly v hospodě, Edita ležela na baru a my sme na ní lily tequilu a ve finále sme si na hajzlu ukazovaly jaký máme podprsenky. Když sme šly z hajzlu, Edita zakopla, spadla na zem a aby v tom nebyla sama, zavelela „K zemi“ a „Plazením vpřed“ a tak sme se doplazily ke stolu. Když se to naše polovičky domákly od ňákých „dobrých známých“, měly sme utrum. Časem se to sice zlepšilo, ale Týna se s náma furt musí scházet tajně. Inkognito, aby se o tom nevědělo a doma mlží. Takže sme jednou seděly s Týnou v Dávných časech, což je hospoda, která je udělaná ve středověkým stylu a nechodí tam moc lidí, takže nikdo neotravuje.

„Mám pro tebe blbou zprávu.“ Zahlásila Týna, když sme si objednaly pivo. Bojovně sem na ni vystrčila nos. „Ségra má dneska rozlučku se svobodou, je s holkama tady v kavárně, naproti a já sem jí slíbila že se tam stavíme.“ Vytáhla na mě tu jobovku. Chvilku sem to trávila.

„Musíme?“ Zeptala sem se a vyfoukla kouř z Petry.

„No, měly bysme.“ Pozvedla Týna obočí. Týna je moc hezká. Je to taková hezká blondýnka. Průser je, že to neví a neustále se podceňuje. Tahá se s největším hňupem v republice a je do něho zamilovaná po uši. Je střelená, samozřejmě. S normálníma lidma já se nebavím, protože kdo není trochu potrefenej, připadá mně strašně nudnej. A kromě těch střelených výjimek a rodiny lidi nesnáším. Opravdu je málokdo koho snesu a to už na mě musí sakra něčím zapůsobit. Pak je to ale většinou trvalý.

„Nejsem na  to oblečená.“ Protestovala sem a prohlížela si svůj hospodskej oděv, kterej se skládal z riflí, trička, mikiny s kapucou, na které byla druhá mikina s vytahanýma rukávama. Boty taky nepřipomínaly lakýrky.

„To nevadí, je to jenom kavárna.“ Uklidňovala mě Týna. Zaplašila sem neblahý tušení, že to bude pěknej trapas a kývla sem jí na to, protože sem jí nechtěla kazit radost. Konec konců, je to její sestra. Dopily sme pivo, objednaly sme si ještě jedno, pak sme si daly dva panáky na kuráž a vydaly sme se do kavárny. Nemusím podotýkat, že sme byly ožralý jak zákon káže.

     Když sme dorazily do kavárny, zasekly sme se ve dveřích.

„Sem já teda nejdu.“ Oznámila mi Týna, když sme se rozhlídly a viděly to luxusní vybavení, všude samý bílý sedačky, modrý osvětlení a sem tam ňáká ta dvojice popíjející džus. Všichni byli oblečení, jak kdyby se řídili módníma časopisama a já se svou mikinou ze sekáče sem byla trochu mimo mísu. Na druhou stranu mně to bylo jedno, protože to zkrátka způsobuje fernet.

„Serem na to.“ Oznámila sem hrdinsky Týně a hrnula se vpřed. Týnčinu sestru sme našli samozřejmě až vzadu, takže nás mezitím stihla pomluvit celá kavárna. Domotaly sme se ke stolu a svalily se  na bílej gauč.

„Ty vole, mám dost. To by člověk neřekl, jakou dá práci se semka přemístit z Časů.“ Zahalekala Týna.

Zasmála sem se, pak sem popřála oslavenkyni všechno nejlepší do manželství a podotkla sem, že se vdává na stejným místě jako já. Ptala se, jaký mám manželství. Zeptala sem se Týny, jestli si tady můžem dat rum.

Rozhlídla se kolem. I já sem se rozhlídla. Kolem stolu seděly tři mařky, který se na nás dívaly tak, jako já se dívám na bezdomovce, popíjely koktejly a tvářily se důležitě. Za mnou se točil větrák.

„Můžem si dat rum?“ Zeptala se Týna sestry.

„Dejte si koktejl.“ Poradila nám sestra.

„Serem na koktejl. Chceme rum.“ Stála si za svým Týna. Jenom sem se smála.

„Mají tady bílej rum.“ Řekla mařka se zlatýma řetězama na krku.

„Ne. My nechcem bílej rum. My chceme normální rum.“

„Hnědej.“ Dodala sem.

„A piva.“ Dodala Týna.

„Jo, a piva. Roz – o- hodně.“ Podpořila sem ji.  Sestra a její přítelkyně se na nás nelibě zadívaly.

„Myslím že děláme ostudu.“ Špitla sem Týně do ucha.

„Nevadí,  je to prdel, sou to hnusný snobky, oni si to zaslouží.“ Špitla zase Týna. A pak dodala: „Až nás vyhodí, vrátíme se do Časů, snaž se ať je to co nejdřív.“ Přikývla sem. Objednaly sme si rumy a piva. Když nám to donesli, hrkly sme do sebe rumy a objednali si další. Šla sem na záchod. Když sem se vracela, viděla sem jak sestra mluví s Týnou. Vypadalo to výhružně. Sedla sem si.

„Už pudem?“ Zeptala sem se Týny.

„Eště chvilku.“ Řekla.

„Měly byste pít něco jinýho než rum. To se nehodí.“ Upozornila nás mařka s černýma vlasama a afinkou sestříhanou vysoko nad čelem.

„P-rč se to neh-dí, když ho tady mají?“ Chtěla vědět Týna. Mně to připadalo docela logický.

„Měly byste si dat koktejl, je dobrej.“ Přemlouvala nás sestra.

„Koktejl je jako co?“ Rozkřičela se Týna a mrkla se do nabídky. „Je do džus naředěnej vodou, kterej přinesou v ňákým posraným džbánku a vy za to zaplatíte majlant.“

„Je to rozmixovaný ovoce.“ Poučila nás mařka se zlatýma řetězama.

„Serem na ovoce. To je na hovno.“ Křikla sem do prostoru. Přinesly nám rum. Hrkly sme to do sebe.

„My se máme!“ Zaradovala se Týna. „S ňákýma posranýma džusama ať na nás nechodí.“ Nastavila sem na sebe větrák, takže mně vlasy lítaly do všech stran a zařvala sem:

„Pirááááát!“ Týna se zasmála a zapálila si cigáro.

„No to nemyslíš vážně, přece přede mnou nebudeš kouřit!“ Pohoršovala se sestra.

„Nenech se buzerovat, klidně kuř, já ti to dovoluju.“ Vmísila sem se do toho. Načež sem si taky zapálila.Objednaly sme si další rum.

„Hele, něco ti řeknu.“ Otočila sem se na Týnu, s větrákem pořád v zádech, takže mně pořád vlály vlasy.

„Vypadáš jako Jack Sparrow.“ Smála se Týna.

„No však právě, to je dramatickej efekt, kterej k tomu patří. Takže historka – jednou sme seděli s Edým v hospodě....“

„Kdo je Edý?“

„Neznáš, nevadí. Takže seděli sme s Edým v hospodě a probírali sme Piráty z Karibiku. Víš jak je tam ten moment, kdy jako on má být na pustým ostrově a tři dny chlastat rum...“ Týna přikývla. Jinak ani nemohla, prootže sme spolu na tom filmu byly dvakrát. „Takže sme se o tom bavili s Edým, jako jestli je možný tři dny chlastat jenom rum. Bez vody, chápeš... Já sem říkala, že né, protože chlast dehy- i – druje. Dehydratuje. No teda... prostě že to nejde. A Edý říkal, že v pohodě, že si to dovede představit. Tak dlouho sme se hádali, až sme se vsadili. Rozhodli sme se tři dny být spolu a chlastat jenom rum. Protože byl pátek, řekli sme si že na pondělí si vezmem volno v práci, abysme to .... dokončili. Takže sme začli. Chlastali sme celej večer rum. Utratili sme spoustu peněz. Ožralí sme byli, že sme o sobě ani nevěděli a zpívali sme. Bylo to fajn. Do té doby než se Edý poblil. Pak odmítal pokračovat. Vyhrála sem.“ Týna se smála. Ostatní u stolu už ne. Dívali se na mě jako na zjevení.

„To je teda trapný.“ Zahlásila mařka se zlatem na krku.

„Ty seš trapná.“ Zaútočila Týna. „Tady vykládáš jak si měla svatbu za dvěstě tisíc, přitom ste se  rozvedli za rok. Myslíš že ti to někdo žere? Kromě toho, že máš peníze, nemáš vůbec nic, seš úplná nula, a ty peníze máš jenom proto, že je vydělali tvoji rodiče, tak tady na nás nedělej machry a drž laskavě hubu!“ Zasmála sem se. Vyhodili nás. Nedivily sme se.

 

Vrátily sme se zpátky do Dávných časů a objednaly si pivo.

„Sem tak ráda, že sme tady zpátky, nikdo se na nás nedívá zvrchu.“ Řekla Týna.

„Já taky.“ Souhlasila sem.

 

Pak už si jenom matně vzpomínám,že tam byli kořeni, kteří slavili jakýsi narozeniny, že sme jim sežraly obložený mísy a ožraly sme se z pálenky z gandži, že sem se nemohla oblíct do mikiny, protože sem se v tom ztratila a že si pro mě přišel manžel. Druhej den v práci mně bylo strašně špatně a nechtěla sem žít. Připadalo mně, že život je furt na jedno brdo. Je tak nudnej!

 


Ariela
20. 07. 2005
Dát tip
a tak trochu Bridget Jones a tak trochu Maxim E. Matkin a tak trochu vlastne prihody.... ....nie je to zle :))) *

Ariela
20. 07. 2005
Dát tip
a samozrejme Sarah Jessica Parker a jej kamosky :))))

FLO
25. 10. 2004
Dát tip
Barman: tak za ten autobus se omlouvám :o) Dík.

Barman
23. 10. 2004
Dát tip
konečně sem si udělal čas a nelituju. Parádní čtení ze života, ale mám sto chutí ti nedat tip, protože mi ujel bus.

Barman
23. 10. 2004
Dát tip
čekal jsem že si toho barmana odnesete, ale to je osud barmanů, bejt těžkej

finarfin
05. 10. 2004
Dát tip
*

Plopez
30. 08. 2004
Dát tip
Příjemně banální čtení. Takhle z internetu se to ale nedá. Kdybych seděl trošku lízlej u pivka na zahrádce ve stínu, to by bylo počteníčko.. Jsem, podle Ulitina kursu, o pár korun mladší a koukám, že se svym lajfstajlem se mám na co těšit. U vás na Moravě se ale prostě možná kalí jinak. Z toho ošklivého*) hlediska bych radši nehodnotil (což neznamená, že se mi to nelíbí). *umělecké hledisko

Buddha
29. 08. 2004
Dát tip
Styl se mi líbí. Je to ale takový porád stejný.

ulita
27. 08. 2004
Dát tip
Bohužel jsem nedočetla... máš tam pár vtipných momentů a docela slušnej rozjezd, ale pořád jsem čekala kdy to konečně začne a ono to jenom pokračuje a rozmazává se to...

FLO
27. 08. 2004
Dát tip
ulita: souhlasím. máš naprostou pravdu. je to rozmázlý a bez konce. ale to je život... jo, a pak že pravda není nuda :o) díky.

ulita
27. 08. 2004
Dát tip
jasně, pokud to má odrážet realitu a byl to tvůj umělecký záměr, tak to beru :) osobně si ale potrpím na sevřenější tvary, kde třeba nutně nemusí být extra fabule, ale něčím výraznějším by to zalomený být mělo...

ulita
27. 08. 2004
Dát tip
Jsem se musela vrátit, protože myslím na ten tvůj důchodcovský věk, který asi nějak souvisí s úbytkem zábavy... já jsem o pár halířů starší než ty, a bavím se teda náramně :))

clovrdik
26. 08. 2004
Dát tip
je to suprově napsaný, máš prostě styl, kterej fakt můžu ... TIp a zařazuju do klubu

FLO
26. 08. 2004
Dát tip
Díky, děkuju mockrát. ani sem nečekala že si tak dlouhý výtvor někdo přečte. :o) petr(angel): já nejsem nafoukaný fouňa, kritiky beru všechny, se vším všudy a upřímná kritika mě nemůže naštvat, fakt... :o)

Elanor
26. 08. 2004
Dát tip
Příjemný čtení a pájovej příběh...

Aerotik
26. 08. 2004
Dát tip
Nebýt to od takové záruky kvality, asi bych to nečetl. Ale o Tvoje dílo se nepřipravím.

crayfish
26. 08. 2004
Dát tip
Skvělý!!

petr(angel)
25. 08. 2004
Dát tip
trikrat jsem se kousnul do jazyku, abych nenapsal to, co jsem citil. Svet, ktery tu prezentujes je ... jiny Faktem ale je, ze psat umis. (a tim bych to uzavrel, protoze na zbytek bys asi reagovala spatne a to bych nechtel. Neni mym cilem te nastvat.) Petr

fungus2
24. 08. 2004
Dát tip
Tak to se mi líbilo. TIP

Neverlost
24. 08. 2004
Dát tip
Možná je zbytečné psát každou chvíli, že jste byly (byli) ožralí, ono to z toho textu celkem vyplývá. Konec je takový nijaký, do ztracena. Trošku mi to připomíná svojí formou seriál Přátelé. Tam ovšem taky každá epizoda má nějaký centrální námět. Psát umíš, o tom žádná. Tip za sondu do jiného světa.

Aerotik
24. 08. 2004
Dát tip
Fajn storky z natáčení. Obávám se, že opravdu z Tvýho života. (A jsem moc rád, že jsi sem po hezkej pár metrech zase něco napsala.)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru