Píseň labutí

Dneska mi slunce nevyšlo
a ani štěstí nepřišlo
ležím jen tiše bez hnutí.
Sám sobě rány pofoukám,
a svému srci nachouchám,
když v tom ta píseň labutí
a neurčité vnuknutí.

Zvedni se, seběhni shody,
zastav se u nás u vody
opust ty zdi a nábytek.
A tak jsem vstal a odcházím
zmámen tou písní přicházím,
málem jsem spadnul do kytek,
labuť chce po mě polibek.

Nejprve váhám rozmýším,
tajně na útěk pomýším
vymluvám se na nemoci.
Do očí se ji podívám,
nic dalšího už nevnímám,
ocitám se v její moci
a už mi není pomoci.

A že se ženám nelíbím,
tak labuť něžně políbím,
když v tom se kolem sešeří.
Rostou mi křídla, dlouhý krk,
na nohách blány, černý brk.
A po celým těle peří
i když mi nikdo nevěří.

A tak jsem labutí černou
co sveden láskou nevěrnou,
potápím hlavu do vody.
Nevidím čolky a ryby,
možná jen smrt a i kdyby,
že podle ptačí dohody,
pozbyl jsem lidský podoby.

Však ani k hejnu nepatřim
a nejspíš lásku nespatřim,
protože černý peří mám.
Ony odpují potají,
mě samotného nechají,
já malé sólo zazpívám
a vaše slzy nevnímám.

Jsem sám a štěstí nenosím,
jen jiný lidi poprosím.
Stsřelte mě podle záliby,
ať klesnu ke dnu pod ryby
a v lásce nemám ...
NEMÁM pochyby.