Jestřáb

                Vzdychal tam v dáli, zapomenutý kus země. Ptáci nad jeho čelem dávno nelétali, jako by zapomněli. Všichni zapomněli..

                Nebe protnul oslnivý blesk a jeho nedochvilný doprovod otřásl pobřežím zmítaným vysokými vlnami. S jakou prudkostí narážely masy vody na bílé útesy.. okolní písek odplouval v jejich těsném objetí. Naříkal, zoufal si hlasitým praskotem vysokých palem. Větve umíraly.

                Mokrá a unavená skupinka mužů se brodila zdivočelou vodou z posledních sil. Mnoho nezbývalo, aby svou snahu vzdali a nechali se unášet smrtícími proudy. Vichr už téměř odtrhl jejich člun od nepečlivě vyrobeného mola a odnesl ho pryč, do náruče daleko tančící plachetnice, jejíž největší chlouba byla pevně smotaná. Na zádi do tmy žhnula jen jediná varovná louče. Světlo, které pro ně bylo spásou. Za nimi se ozvala střelba. Přidali do kroku.

Všichni, až na jednoho.

                Vítr ho hrubě přitiskl k nežádoucně omývaným skalám. Sykl bolestí, když znovu zalomcoval železnými okovy. Ani teď nepovolily. Bledá dívka klesla v kolenou, jednou rukou připoutaná ke skále. Mořská sůl ji pálila v očích. Plavé vlasy pod rudou čelenkou dávno zplihly.

                „Nechte toho!“ okřikla jej hlasem téměř zanikajícím v řevu bouře. „Odveďte je na loď.“

                „Nemůžu vás tu přece nechat!“

                „Musíte,“ opravila ho a pohledem zbloudila ke svitu blížících se pochodní. Ani v dešti nehasnou..  „Nezabijí mě, nic neví. Odplujte. Hned! Až se všechno uklidní, Lilly vás ke mně přivede.“

                „Slíbil jsem vašemu otci, že..“

                „Otec je mrtev!“ Přerušila ho rázně. „Tohle je rozkaz! Vypadněte odsud!“

                „Ale,“ pokoušel se ještě namítat, však nenacházel slova. „Dejte pozor.“

                Kývla a vtiskla mu do dlaně svůj křiklavě červený šátek. „Zachraňte tu chásku, budu ji ještě potřebovat.“ Pousmála se.

Skutečně? Ve svitu blesku to tak snad vypadalo, alespoň na chvilku. Byl to ovšem jen útěšný úsměv, posunek pro klid jeho svědomí. Sakra chabý, uvědomil si s teskným pohledem kamsi ke skalám v obležení oranžových plaménků. Ovázal si šátek kolem krku a zhluboka se nadechl. Kéž by.. Veliká plachetnice z královských dílen se ztratila v mlze přicházejícího rána.

*-*_*-*

                .. „Našli ho na molu v kaluži krve,“ sklonil hlavu v předstírané lítosti. „Stačil vyslovit už jen několik slov. Pak zemřel.“

                Mlčel. Cítil, že mu co nevidět vyskočí srdce z těla. Poslova zpráva tolik bolela.. „Co.. co řekl?“

                Vyhublý muž pohotově vytáhl z kapsy zmačkaný kus svitku, dost dlouho mu ovšem trvalo, než se ve svém či cizím rukopise konečně vyznal. „Ehm.. řekl : „Vzkažte bratrovi, ať.. je koláč ječný.“

                „Co prosím?!“

                „Je.. statečný,“ opravil se, rudý až za ušima. „Omlouvám se. A poslední postřehy dohlížitelů zákona zní : V dálce odplouvala známá výtržnická loď Eleanor. Kapitán Charlie Jestřáb.“

                „Pohni sebou, loudale!“ okřikl otřeseného svalnatý muž. „Čeká tě ještě spousta práce!“

                Neslyšel..

                „Vstávej, líná kůže!“ Probudila ho ze snu bolest v břiše. „Čas vystupovat.“ Bezzubý námořník s třemi chlupy místo vlasů mu věnoval další kopanec. Pobaveně si odplivl na zem vedle něj.

                „Jerethtown?“ vykašlal ze sebe obtížně.

                „Sis myslel, že ráj, či co?“ Další rána. „Máš co splácet, tak pohni zadkem.“

                Slunce právě vycházelo, protrhávajíc závoje růžových mráčků. Po tolika dnech se konečně zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. Už žádné zběsilé houpání na rozpadající se bárce mezi posádkou, která má k lidským bytostem dvakrát dál než k prasatům. Protáhl zkamenělá záda a starostlivě ohmatal bolavé břicho. Křeče odcházely..

                V přístavišti městečka Jerethtown panoval čirý ruch. Námořníci vykládali své zboží, jiní zase cpali podpalubí čerstvě zakoupenými zásobami, splétali lana nebo valili soudky s nezbytně důležitým rumem a podobnými životabudiči. Jen se zasmál.

                Pozvolna vystoupal od moře k dlážděné cestě a užasl. Zdálo se, že se ocitl na hlavní křižovatce zdejší dopravy. Kam se podíval, spatřil trhovce s vozíky, služky i sluhy, dámy a pány na koních, v kočárech.. Stýkaly se tu čtyři široké cesty. Dvě vedly na nedaleké náměstí, třetí zahýbala k honosnému sídlu zdánlivě vysoko na zalesněných stráních nad městem. Poslední směřovala pravděpodobně pryč od všeho zmiňovaného.

                Okolostojící dřevěné dvoupatrové domky jej svými pestrými barvami okamžitě uchvátily, co jej však nadchlo o mnoho víc, byl zlatem zdobený kočár právě projíždějící kolem něj. Vlastně ani tak ne kočár sám byl zajímavým, jako spíše růžově oděná kráska v širokém klobouku s dlouhým pavím perem. Vytrvale se ovívala šarlatově žíhaným vějířem a neztratila s okolím ani jediný pohled. Jak by také mohla, vznešená a bohatá.. v zástupu za ní kráčela snad dvacetičlenná družina služebnictva. Dívky, ženy, chlapci, všichni navlečeni v nuzných šedých hadrech a plátěných botách. Chudina sama. Každý z nich nesl nějakou krabici, košík nebo džbán, někteří klopýtali se zapečetěnými lahvemi. Nezastavovali se, nemluvili.

                Vyšel až na silnici a zdánlivě bez ostychu přistoupil ke kočáru blíž. Ani kočí o něj nezavadil pohledem, jen popohnal dvojspřeží k rychlejší chůzi.

                „Pohněte!“ okřikl neznámý hlas příliš pomalé sluhy. Prudce se otočil - před očima se mu na okamžik zatmělo. Ocitl se na zemi. Plně zaujat svým neopatrným zíráním totiž vrazil do jedné z dívek, rozcuchané a zamlklé. Náruč maličkých krabiček se jí samozřejmě rozsypala na prachem zanesené dlaždice. Zaklela. Nerozuměl.

                Neztratila s ním jedinou chvíli. Vstala a všechny krabice sesbírala obratným tanečním krokem mezi hrboly, lehká jako vítr sám. Okolo projíždějící kůň však byl přeci jen rychlejší – dvě z nich neuctivě prošlápl.

Vstal a nabídl jí svou pomoc, ona ho ale divoce odstrčila.

                „Bič tě nemine, krásko,“ prohodila kolemjdoucí stařena, měříc si ji nepříjemným pohledem. Neodpověděla. Ani jediný vlásek si neodhodila z tváře, mizejíc na kamenité cestě za rohem malovaného domku. Třetí cestě.

                Byla pryč. Kočár zmizel, dáma s ním. Vykličkoval zpátky k roubenému kraji přístaviště, kde jej bělovlasý trhovec významným odkašláním zadržel.

                „Ne že bych ti chtěl radit, chlapče, ale neměl bys tak slintat při pohledu na podobné slečny,“ změřil si ho od hlavy k patě a zase zpět. Potrhané kalhoty, ušpiněná napůl rozvázaná kazajka, delší černé vlasy ledabyle rozcuchané.. Pohled jeho temných očí mu ale dal na srozuměnou, že si podobné narážky rozhodně nenechá líbit.

„Je vidět, pane…“ začal opatrněji.

                „Brook,“ doplnil ho, „Will Brook.“

                „Je vidět, pane Brook, že vaše finanční situace nepřeje takovým hrátkám.“

                „Kam tím míříte?“

                „Když to vezmeme pěkně od podlahy – myslím, že byste měl dát od Staffordovy dcery Agnes své chudé pracky pryč.“

                „Agnes..“ nevšímal si jeho jízlivosti. „Kde pan Stafford bydlí?“

                „S tímhle člověkem si, hochu, nehraj,“ přitáhl ho za uvolněný límec. „Jestli se mu nebudeš líbit, můžeš docela dobře zmizet. Věř mi, že nikdo se nebude ptát kam, ani proč.“

                „Kde?“ zopakoval s přísným pohledem, ačkoli se mu z mužova rybami páchnoucího dechu dělalo dosti silně nevolno.

                „Vidíš ten palác?“ ukázal do lesů. „Tam ti setnou hlavu, když o to tak stojíš.“ Ušklíbl se. „Hodně štěstí při lovu žraloků, štěně.“

                   Neodpověděl. Věděl, že přít se s podobnými lidmi není moudré. Takový spor by nikdy nevyhrál. Snad ani nechtěl..

                „Zastav, ty prašivá onuce!“ chytil ho někdo za krk, když se obrátil vytouženou cestou. „Nezapomněl jsi náhodou na něco?“ Podle přiopilého hlasu poznal kapitána lodi, na níž připlul. „Koukej si odpracovat svoji cestu! Nevozil jsem tě z dobrýho rozmaru!“

                „Ale..“

                „Žádný ale, mizernej čokle!“ tasil šavli, aby mu ji širokým obloukem posadil na krk. „Budeš hezky makat, dokud ti neřeknu, že můžeš jít.“

                Nestačil říct jediné slovo a už byl vlečen zpátky na loď, aby pomohl s vynášením nákladu. Neměl na vybranou, kapitán a jeho čepel byli výmluvným donucovacím prostředkem, kvůli němuž křivil záda těžkými břemeny až hluboko do noci.

„Ha, ha! Teda slečinko, jsem si nemyslel, že to přežiješ,“ slitoval se silně podnapilý muž před půlnocí a s několika zásahy okovanou botou jej konečně propustil. „Teď padej hledat nocleh. Neodpustil bych si, kdyby to tvý roztomilý pozadí na dlažbě omrzlo.“ Chechtal se, až se za břicho popadal.

Nevšímal si ho. Byl volný.

Lehce se přehoupl přes kamennou zeď a tiše dopadl do trávy. Přikrčil se. Stráže si ho ani nevšimly, neměl se čeho bát. Měsíc dávno skryl svou tvář do polštářů mraků a hvězdy zářily stále znatelněji blednoucím svitem. Ve větru byla cítit sůl.

Všiml si nepatrného světla v altánu nedaleko.

Nízká bílá stavba s vyřezávanými sloupy se zčásti krčila pod vysokými stromy, které hraniční stěnu zevnitř lemovaly. Mihotavá záře pocházela z náruče tří svící ve zdobeném svícnu, svícnu, jejž držela v dlani vysoká dáma v narůžovělých šatech. Klobouk s pavím perem dávno odložila, aby odkryla honosně zdobený, pečlivě vyčesaný drdol ze světle hnědých vlasů.

Usmál se.

„Sama v noci?“ zašeptal, když se vkrádal do altánu. Agnes úlekem odstoupila o krok vzad. „Proč si vás manžel nehlídá?“

Dlouho otálela, než se uvolnila. „Žádný není,“ přistoupila na jeho hru, smyslně kroužíc prsty kolem rtů.

„Nevěřím,“ odmítl, usazuje se na nízkou balustrádu.

„Já bych neměla věřit zloději.“ Učinila krok k němu.

„Nevidím tu jediného.“

„Co tedy jsi, že se plížíš pod rouškou noci cizími zahradami?“

„Muž přilákaný krásou ženy,“ vstal a jemně ji objal kolem pasu. Nebránila se.

„Milý zloděj,“ usmála se a přiblížila ústa k jeho rtům.

Jako mráz v letním dni zaburácelo něčí odkašlání. Pohotově couvl, dáma však zůstala klidná. „Co chceš, Lucille?“

Na prvním stupínku schůdků vedoucích do altánu stojící dívka chvíli mlčela. V kamenné tváři byl znát odpor. Plavé vlasy svázané děravým kusem látky úpěly ztrháním, pohled okrových očí neznal slitování. Podle šatů poznal dívku, kterou ráno srazil na zem. Při pohledu na bledou líc však tápal oslepen snad až nadpozemskou krásou. Agnes jako by se jen v titěrném odlesku služky propadla do horoucích pekel zapomnění.

„Hluboce mne mrzí, že musím vyrušit vaši schůzku, ale pan Stafford si žádá dceřinu přítomnost.“ Její hlas zněl chladně.

„Odejdi,“ mávla lhostejně rukou.

„Slečno, váš příchod závisí na počtu mých zítřejších ran.“ Dala si záležet na důrazu, jako by vysvětlovala dítěti, proč má pes čtyři nohy. Cítil až v žaludku, jak nesmírně se přemáhala k vlídnosti.

„To je snad má starost?“

Dívka hlubokým nádechem zarazila hněv. Dlouho uvažovala. „Máte pravdu, není.“ Uklonila se a rychlými kroky zmizela ve stínech šeptajících listnáčů.

S ní odvál i Willův zájem o povýšenou dámu. Nezdržoval se už ani jediným pohledem, přeskočil balustrádu a skryl se pod křídla zdi.

Agnes se bezvýsledně rozhlédla. Byl pryč. Odebrala se tedy k domu, ovšem opačnou stranou než před chvílí děvečka Lucille. Bylo více než jasné, že nesměřuje za otcem.

 *-*_*-*

„Proč míříme tam?“ Nežádal o svolení, rovnou si přisedl ke kolébajícímu se stolu a zhluboka se napil z cizího dřevěného poháru. Svíce zabodnutá v hrnku pomalu dohasínala. Pevninský vítr divoce zabouchal malými okenicemi ještě menšího okna.

„Když ti to řeknu, zkazíš plán,“ odložil přemýšlející muž svůj pohár. Do očí mu spadl pramen černých vlasů. Zastrčil jej za ucho a narovnal nohy na stoličku vedle.

„Jak dlouho mě znáš, Jacku?“

„Dlouho,“ pousmál se.

„Ani po takový době mi nevěříš?“

„V tomhle oboru se nedá věřit nikomu, chlape, to přece víš.“

„Ale no tak!“ na hlavě holý muž praštil pohárem o zem.

„Řekněme, že mě osvítila Lilie,“ usrkl ze znovu uchvácené nádoby a potutelně na něj mrkl.

„Děláš si srandu? Jestřáb je..?“ Nechybělo mnoho k tomu, aby svůj upustil svou čelist. „No do..“

Další Jackův tajemný úsměv letmo prozářil Lyskovu zvědavost právě ve chvíli, kdy stříbrné plachty poprvé prosvítilo vycházející slunce. Další den.

*-*_*-*

Vzbudil ho hluk. Ospale se vyplazil zpod nízkého stromu a užasl. Velikou bránou směřovaly k přepychovému domu desítky lidí. Promnul si oči, několikrát zívl a pohotově zmizel v davu.

Lidé ho vedli na rozlehlé nádvoří, kde se pokorně shromažďovali u vyvýšené plochy z dřevěných trámů. Zahlédl tam stát bělovlasého, baculatého muže ve vínovém kabátci. V ruce držel bič. Za ním mlčky vyčkával i jiný starší pán, mladý muž a slečna Agnes, oděná do nadýchaných fialkových šatů. Vlídně se usmívala.

Když se prodral blíž, rozpoznal i poslední osobu. Ustrnul. O uhlazený špalek se opírala mlčící dívka, halenu zmuchlanou v náručí, přidržujíc ji na hrudi. Dlouhé vlasy v uzlu, záda holá. Klečela a dívala se do země. Ihned porozuměl.

„Tvůj trest za včerejší poškození majetku mé dcery činí patnáct ran,“ promluvil do nastalého ticha. Neztrácel čas. Ihned se pustil do výkonu svého rozhodnutí. Lucille nekřičela, neplakala. Jen zavřela oči a trpěla.

„Nyní se tě táži,“ otřel si pot do rukávu a chvíli zhluboka dýchal po předešlé únavě. „Vyřídila jsi večer mé dceři, o co jsem tě požádal?“

Těžce polkla. „Ano.“

Stafford zatnul pěsti. „Chceš tím říct, že lže, když říká opak?“

„Ano.“ Nezaváhala.

Bohužel ani on ne. Obdržela dalších deset ran.

„Lže?“ zopakoval svou otázku, aby na ni dostal stejnou, pevnou odpověď.

Deset.

„Mou milosrdnost mi takhle oplácíš? Našel jsem tě ztracenou a poblouzněnou, dal jsem ti jméno i domov a tohle je tvůj dík? Obviňování?“ Oddechl si. „Stojíš si stále za svým?“

„Stojím,“ vydechla, zmožena bolestí, sotva slyšitelně.

Pokračoval. Will nevydržel jen tak stát. Prodíral se davem blíž a blíž. Šlo to tak zatraceně pomalu.

„Stále?“

„Ano!“ vykřikla. Víc už nevydržela, upadla.

„To stačí!“ Starší pán v šedé vestě se zlatými hodinkami v náprsní kapse ho předběhl. Rychlými kroky k ní přistoupil a starostlivě prohlédl její krvácející záda. „Jsi v pořádku, Lucille?“ zeptal se tiše.

„Jak se opovažuješ?“ rozčiloval se Stafford doruda. „Dopustila se chyby, musí být ztrestána.“

„Ty ses dopustil chyby, Reginalde. Neměl jsi svou dceru tak rozmazlovat.“ Pomohl dívce vstát. „Rito,“ pokynul jiné ze služek, „doveď ji někam do klidu a podávej jí chladné obklady, dokud nepřestane krvácet.“ Děvečka nejistě pohlédla na svého rozhněvaného pána, ten ale uraženě odvrátil pohled.

„Ano, pane Douglasi.“ Pomohla svou oporou. Lucille nebyla téměř schopná chůze, její tělo hořelo, hrdost v ní plála.

„Proč jsi neřekla, že má pravdu?“ zajímala se drobná dívka opatrně, přikládajíc na rozrytou kůži roztrhané kusy látky nasáklé teplou vodou. Dalo práci sehnat jen jedno jediné neslané vědro, proto nebylo divu, že chlad brzy vyprchal.

Dávno necítila nic.

„Lhala bych,“ promluvila tiše. „Hrdost je jediné, co mi tu zůstalo. Nevzdám se jí, ani kdyby mě zbičovali k smrti.“

 „Však tvoje záda už vypadají jako pole po zorání,“ podotkla a starostlivě přejela prsty výstupky jedné ze starších jizev. Nebyla jediná.

„Den za dnem,“ zadívala se do stínu polorozpadlé stříšky nad pytli ovsa pro koně, „je počítám. Bolest jako by umírala s rostoucí nenávistí. Prý mě zachránil, jistě. A jako zábavu pro mé šedé dny dostávám pozvánky k popravčímu špalku. Ještě šestadvacetkrát švihne bičem a věnuje mi tak pětistou ozdobu. To jsi chtěl slyšet?“

„Prosím?“ podivila se její ošetřovatelka, ustávajíc v práci.

„Co jsi zač, že se jen tak potloukáš kolem?“

Rita založila ruce na hrudi. „S kým to mluvíš?“ Potom si ale všimla tmavé postavy u sloupu pod zničenou stříškou. Vylekala se.

„Hledám,“ zašeptal nesměle. Nedokázal si vysvětlit, jak ho mohla vidět.

„Kdo hledá, nachází. Teď jdi, nejsi tu vítán.“

*-*_*-*

Znovu ten pach potu. Uvědomil si, že mu zalézá hluboko do kůže. Přemohl už snad i vůni mořské soli. Možná proto, že od rána vládlo bezvětří. Nezvyklé a nevítané, ovšem nevyhnutelné. Pomalu procházel přístavištěm a mimovolně četl jména zakotvených lodí. Maria, Draca, Elen, Nydra, Aren, Relea, Dirain.. Bylo zvykem nazývat je ženskými jmény podle manželek a milenek kapitánů, bájných válečnic, dovedných svůdnic, nebo královen. Ani jediné neupoutalo jeho pozornost, hledal jiné. Pátral po velké lodi se stříbrošedými plachtami a překrásnou dlouhovlasou podobenkou ženy v šatech z mořských pěn. Eleanor, patronka ztracených a nejrychlejší pirátská loď, však v přístavu Jerethtownu nekotvila. Nebylo divu. Jakmile by ji někdo spatřil, celá posádka by se o hodinu později houpala v oprátkách na náměstí sídla Reginalda Stafforda, nejbohatšího měšťana a správce tohoto města.

„Kampak, hochu?“ zavolal na něj podivný černovlasý chlapík s tmavýma, mírně nafialovělýma očima, červenou látkou ovázanou kolem paže a nataženou kazajkou pochybné výroby. Pohodlně seděl opřen o silný kolík, k němuž přivázali jednu z mohutných plachetnic, a starostlivě rovnal lemy vysokých bot.

Will měl co dělat, aby se vyhnul plivanci mířenému kamsi k jeho nohám.

„Já..,“ na chvíli se zamyslel, jestli mu tenhle člověk vůbec stojí za hovor. „Hledám Eleanor.“

„Chceš se přidat k pirátům?“ zasmál se a odhalil tak několik zlatých zubů.

Nevšímal si jeho vtipů. „Charlie Jestřáb, říká ti to něco?“

„Každý děcko ví, kdo je na Eleanor kapitán, mladej. Nemudruj.“

„Víš, kde bych ho našel?“

„Proč ho chceš potkat?“

„Moje věc.“

„Jak ti říkají?“

„Will Brook.“

„Hmm,“ změřil si ho pozorným pohledem, načež vyskočil a natáhl ruku. „Jack Grady jméno mé,“ vycenil své šperky, divoce třesouc jeho rukou. „Nakolik si ceníš setkání s Jestřábem?“

„Zaprodal bych duši.“

„To se mi líbí,“ poplácal ho po rameni, „poslyš..“ Naklonil se k němu. „Můžu tě k němu dostat,“ zašeptal.

„Co budu muset obětovat?“

„Nic víc než duši,“ ušklíbl se šibalsky, „přidáš se k mojí posádce a dokud uznáš za vhodný, budeš si na obživu a mou laskavost vydělávat. Pak jdi ke všem čertům. Jestli ti můžu poradit – lepší nabídka se ti jen tak nenaskytne. Zítra odplouváme, rozhodni se.“

*-*_*-*

Bezmyšlenkovitě procházel ztemnělými zahradami, nedbaje nebezpečí, které mu hrozí, najde-li ho někdo na cizí půdě. Zvlášť nějaké podobné této.

Ve Staffordově domě se hlasitě hrálo a zpívalo, probíhala oslava zásnub slečinky Agnes. Jak překvapivé! Skrz jemné závěsy dokázal přesně určit, jakým druhem tance se měšťanovi hosté právě baví. Valčík, nepochybně. Zavzpomínal, jak se on sám tento zběsilý hon učil. Vybavoval si bratrovu tvář při jeho nepovedených krocích. Otec na něj nikdy neměl čas, vždy jen on, Thomas, milovaný velký bratr. Tolik ho obdivoval, tak moc mu na něm záleželo. A teď je pryč.. proradnou rukou prašivce.. Jestřáb musí zaplatit. I kdyby to byla poslední věc, kterou v životě udělá, skončí pirátův život. Musí. Je to jeho povinnost, zasloužená pomsta..

Zazdálo se mu, že nedaleko proběhlo něco světlého. Otočil se. Nestálo ho mnoho námahy zjistit co. Dívka v šedých šatech se zastavila téměř vedle něj, nemohla jej ale vidět. Byl dobře skryt v závoji větví smuteční vrby.

Ostražitě se ohlédla, zda-li ji nikdo z domu nesleduje, a zašeptala pár nerozlišitelných slov do dlaní. Lehce políbila bílé peří. S nadějí pak vypustila maličkou holubici do vírů nočního větru. Jen několikrát snaživě zatřepotala křídly, než ji chytil. V letu.

„Pusť ji!“ okřikla ho.

„K čemu ti slouží?“

„Po tom ti nic není,“ odsekla a doběhla k němu. „Pusť ji.“

„Komu může služka posílat vzkazy?“ zamyslel se nad složeným kusem svitku připoutaným k ptačí noze.

„Proč musí tulák strkat nos do služčina života?“

„Možná proto, že ho uchvátila.“

„Ach tak,“ kývla jízlivě. „Kdo vůbec jsi, hledači?“

„Bratr,“ sklonil hlavu, „který touží po pomstě.“

Pochopila. Pohladila holubici v jeho dlaních a nenaléhala. „Kdo?“ zeptala se po dlouhé chvíli těžkého ticha.

„Pirát. Charlie Jestřáb.“

Divoce mu pohlédla do očí, zpříma a bez váhání. „Jak se jmenoval?“

„Thomas,“ vydechl, „Brook.“

„Námořník,“ zamyslela se, „správce přístavu v Ionu.“

„Odkud to víš?“ podivil se.

„Hodně toho slýchám,“ pokrčila rameny. „Ne všechno je ale takové, jak se zdá.“

„Co tím myslíš?“

„Jsem jen služka. Musím myslet leda tak na uklízení.“

„Obvykle děvečky neposílají vzkazy po holubicích,“ usoudil s významným pohledem.

„Mají tedy hřát lůžka mužů?“ dotkla se hrany jeho tváře. Šimravým pohybem slétla dlaní na krk, obkroužila ramena a vplula mezi cípy rozvázané kazajky. „Chtěl bys?“ zašeptala mu do ucha.

Jeho hlas se vytratil, nebyl schopen jediného slova. Ve spáncích cítil divoký tlukot vlastního srdce, v žilách mu vřela krev. Kůže souhlasně křičela, rty oněměly.

Přitiskla se k němu, opatrně, aby neublížila chycenému zvířeti a nepatrným pohybem donutila volnou kazajku klesnout k loktům. Všimla si jeho zrychlujícího se dechu, vzývala ochromení svalů. Vyhověl jí. Uvolnil sevření svých dlaní.

Holubice mu vyklouzla a uletěla. Lucille ihned vytáhla dýku z jeho vlastní pochvy u pasu, aby mu ji lehce přiložila na krk. Dotyk chladné čepele jím otřásl.

„Ne každá služka ti podlehne. Se mnou si nezahrávej.“

„Kdo jsi?“ neodvažoval se téměř ani nadechnout.

Odstoupila. „Nikdo. Už dva roky nejsem nikdo.“ Vrátila mu jeho zbraň.

„Nechápu.“

„Nemusíš.“

„Ale..“

„Sbohem,“ přerušila ho.

Odcházela.

„Odplouvám. Zítra.“ Nevěděl, proč to říká. Netušil, co jej k tomu vede.

„Šťastnou cestu.“ Ani se neotočila. Bezcitná, studená žena. Lucille.. pověz, Lucille, co jsi vlastně zač?

*-*_*-*

Přitiskla se ke stěně. Těsně. Ucítila chlad na odhalených ramenou. Noci tu pro ni byly vždy studené a cizí. Tentokrát se ale nepodmaní, nepůjde spát, aby se probudila do dalšího stejného dne. Dnes musí být neviditelná, neviditelná ve světle tisíců svící, které vesele tančí v rytmu orchestru.

Ostražitě se rozhlédla. Nikdo si jí nevšiml. Dobrá.

Rychlými kroky proběhla kolem několika otevřených dveří do sálu. Kdyby byla věřící, snad by prosila boha. Takhle si místo toho neustále opakovala slova vlastní modlitby. Znala ji jen ona. Vždy pomáhala. Doufala, že ani v tuto chvíli nezklame.

Krok, další.. skrčit se a zase narovnat. Šetřit dechem. Hlavně nepropadat zoufalství..

Poslední vrata ji dělila od cesty do města.

Vrzala.

V duchu zaklela, když při jejich otvírání jako už nespočetněkrát vydala svůj nezaměnitelný zvuk. Instinktivně se přikrčila.

„Lucille?“ všiml si jí šedovlasý pán se zlatými hodinkami, sedící o samotě na verandě v houpacím křesle. Labužnicky potahoval z jednoduché dřevěné dýmky.

„Doktore,“ vydechla zklamaně.

„Někam jdeš?“ odtušil z jejího zdrženlivého postoje.

„Já.. Proč nejste uvnitř?“

„Unavuje mě být neustále společenský.“ Pousmál se, dobré znamení.

„Musím jít, pane Douglasi,“ nezdržovala se. „Nemohu vám říct kam, ale musím hned odejít.“

Muž odložil dýmku a pozorně se na ni podíval. „Jak dlouho už uplynulo od doby, kdy jsme tě našli? Dvě léta?“

„Musím..“

„Však já vím,“ pohladil ji po vlasech. „Ale dej pozor, Lotte. Dej pozor.“

Ustrnula. Věděl to! Celý ten dlouhý čas. A mlčel.

Poklonila se. Naposledy, přesto prvně zcela upřímně. A utíkala.

Běžela dlouho. Hospodařila se vzduchem, jak nejlépe dovedla a spěchala. Spěchala jako nikdy. Přes náměstí přelétla jako střela. Dřevěné molo sice její kroky nepatrně zbrzdilo, přesto nezastavilo. Nedívala se kolem, nedbala námořníků v polospánku náhodně poházených kolem tichých lodí ani zpěvu opilců v blízkém hostinci.

Zde všechno tichlo. Jen jediná loď odplouvala. Loučila se s přístavem těsně před rozedněním. Nezaváhala.

Na konci mola přidala do kroku a silně se odrazila.

Snad nikdy dřív se jí nepovedlo takhle výstavní salto. Dnes poprvé. Přistála v podřepu na vrubovaném dřevu a než se vůbec rozhlédla, její hrdlo polechtalo něčí ostří. Dnes poprvé a naposledy.

*-*_*-*