Léto ostružin

Byli dva a šli po kolejích. Na zádech těžké krosny a lehce se drželi za ruce, když se pokoušeli balancovat na rezavějících kolejnicích. Vítr si pohrával s ohnivým vodopádem jejích, a tmavými vlnkami jeho vlasů. Přinášel vůně vzdálených lesů, kterými ještě neprošli, prudkých potoků, ze kterých ještě nepili a kupek čerstvého sena, ve kterých se ještě neukládali k spánku zároveň s blednoucími hvězdami.

V teplém vzduchu letního podvečera se lehoučce rozléhaly jejich kroky a vytvářely tak doprovod zvukům odpočívající přírody. Rozhlíželi se kolem, počítali telegrafní sloupy,  občas mluvili, občas mlčeli. Byli šťastní.

Obloha se zabarvila od karmínové přes žlutou a oranžovou až k fialové a to vše bylo promícháno s šedými odstíny mraků. Poslouchali zvuky kamínků a pražců pod svýma nohama. Každý jim vyprávěl, kolik vlaků už po nich přejelo a kolik  kroků přešlo. Vzduchem zněla mnohohlasá melodie pozdního srpna.

Pojednou ona seběhla z náspu a vrátila se za chvíli s dlaní plnou velkých temných ostružin, kterou k němu beze slov natáhla. Oba se na chvíli zastavili, aby naplno vychutnali zvláštní trpkou sladkost, která se jim rozlila po jazyku a na rtech.

Jejich ruce se znovu setkaly v pevnějším objetí. Sami pak vykročili do soumraku oním krokem poutníků, kteří neznají konečnou. On a ona, dva věční tuláci, s dušemi bez stínů ... s dušemi, co  voní po ostružinách.