Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

K Aquirifenu

23. 09. 2004
1
0
2334
Autor
johanne

pokračování povídky Propast

 

Paprsky slunce vlévaly do barev Kärimssonie teplejší odstíny. Armelie se pomalu vracela z mořského břehu k paláci. Dënuel stál na bělostném schodišti a se skloněnou hlavou cosi šeptal pegasovi. Jako když jsem jej viděla poprvé, pomyslela si Armelie a trpce se usmála. A dnes ho asi vidím naposledy.

Došla až k němu a poplácala létajícího koně po šíji. Dënuel bystře pozoroval její tvář, ale jestli včera neuměla své obličejové svaly dokonale ovládat, nejspíš se to díky krutým zprávám rychle naučila. Podal jí hedvábnou mošnu.

"Co je v ní?"

Spiklenecky se usmál.

"Můžeš zkusit uplatit nějakého mága. Nebo si vychutnat královské ovoce sama."

Povolila šňůrku a nahlédla dovnitř. Ambrely, plody kärimssonských stromů. Pro Lúmenorbisany vzácný pokrm, pro mágy především meta rozšiřující jejich kouzelné schopnosti.

"Smím se ještě na něco zeptat?" řekla, ale znělo to spíš jako oznamovací věta než dotaz.

Dëniel pokrčil rameny.

"Tedy… vypadá to, že na vévodovi lpíš. Záleží ti na něm, opravdu… moc. Proč?" poslední slovo vyhrkla tak rychle, že se sama lekla zvuku svého hlasu.

"Promiň."

"Neřekneš mi to?" v jejím hlase zaznívalo zklamání, ale určitým způsobem očekávané.

Dënuel lehce zavrtěl hlavou.

"Potřebuješ se soustředit na svůj úkol. Přál bych ti, abys mohla dostát svému slibu danému vévodovi. I když vím…"

Přehodila si kolem ramen lehký plášť a zapnula jej u krku broží. Přetáhla si přes hlavu kapuci a rychlým pohybem ruky nakreslila do vzduchu motýla, který při vyřknutí čarovné formulky obživl, zatřepetal pestrými křídly a uletěl někam pryč.

Dënuel se na ni usmál a pak ji objal. Pohladil ji po vlasech; i přes kapuci cítil drobné krystalky v jejích kadeřích. Pomohl jí vyšvihnout se na hřbet podupávajícího pegase a mlčky si vyměnili sbohem.


Vévoda Adrien nehnutě stál u okna nejvyšší věže citadely a prsty vyťukával na kameny nepravidelný rytmus. Elfové ze Smädienu přislíbili svou pomoc. Jediní, kteří ode mne nedali ruce pryč, pomyslel si a v duchu se ušklíbl. Když za sebou zaslechl kroky, otočil se a vyšel jim vstříc.

"Nějaké nové zprávy, Flamiene? Dorazila už snad Malefika? Nic jsem neviděl, ovšem byl jsem hluboce ponořen do úvah a mohl jsem ji přehlédnout. Nebo přišli elfové? Byli by tu sice předčasně, ale kdo ví? Či mágové? Objevili novou alternativu?"

Flamien se nepatrně usmál a se strojenou zdvořilostí se trochu poklonil a začal na všechny vévodovy dotazy odpovídat: "Malefika zatím nepřilétla, můj pane. Pokud jde o elfy a jejich přislíbenou pomoc, dorazí sem, až bude potřeba. Při vší úctě k vám, pane, domnívám se, že bychom je neměli na těch deset dvanáct dní kam uložit. Aquirifen-"

Vévoda se pobaveně usmíval. Samozřejmě, elfové by se mohli cítit jako břemena či překážky, neboť mezi skalami není mnoho místa pro armádu. Dřív než vyslovil všechny své otázky, uvědomoval si, jak bude znít odpověď.

"Jsem unavený… a myslím, že už svými zpomalenými úsudky a váhavostí doháním našeho milého mága k šílenství."

"Ano, pane, působíte trochu jako zmatený duch bloudící chodbami."

"Děkuji ti za upřímnost, Flamiene."

Flamien se zakřenil: "K vašim službám, pane."

Vévoda Adrien odtrhl pohled od krajiny před sebou a zamířil ke schodišti. Flamien jej následoval. Došli do korunního sálu a skrz něj k vévodovým komnatám. Adrien se otočil ve dveřích a násilně nenuceným tónem prohodil: "Kdyby se cokoliv-"

Flamien přikývl, že rozumí.


Armelii to připadalo trochu absurdní. Tolik lúmenorbisanů touží spatřit létajícího koně, dotknout se jej, vsednout na něj… Když ji unášel poprvé, krajinu pod nimi zastírala tma a její pozornost byla značně otupena malátností a únavou. Teď, když na něm letí podruhé, se na krásu soustředit nedokáže. Armelie si povzdychla. Její pokroky ve vládě magií jí místo radosti bodaly jako ostré meče. Během dvou dnů získala víc, než čeho dosáhla nejrůznějšími snahami, úskoky a pachtěním za poslední čtyři roky, přesto se jí svíralo srdce v kleštích neúspěchu a zmaru.

Pegas se pomalu začal snášet k zemi. Pozorovala krajinu pod sebou a snažila si její obraz srovnat s obtiskem v paměti, aby věděla, kde přesně je. Létající kůň už ubíhal měkkou trávou a před nimi se třpytilo v ranním slunci Defegerské jezero a za ním skalnaté hory - Aquirifen. Seskočila z koňského hřbetu, pohladila vraníka po hřívě a poslala jej pryč.

Uvažovala, jestli je očekávána nebo budou z jejího příchodu překvapeni. Popošla kousek k jezeru; bylo klidné, chráněno skalami před větrem. Ponořila ruku do vody a nechala do sebe chvíli proudit jeho energii přemýšlejíc, jestli se znalosti siralštiny nedosáhne ještě jinak, pokud možno jednodušším způsobem - a hlavně rychlejším. Z úvah ji vyrušili dva muži v tmavě modrém šatu hradní stráže.

Jeden z nich si nejdříve odkašlal, když však zjistil, že čarodějka se vědomím toulá kdesi daleko za horizonty, poklepal jí zlehka a trochu omluvně na rameno. Škubla sebou a otočila se.

"Promiňte, Malefiko, vypadala jste duchem nepřítomná a…" jeho hlas se pomalu vytratil, čekal, jestli zareaguje podrážděně nebo to odbyde mávnutím ruky nebo… Nevěděl. V životě se setkal dosud jen s jednou čarodějkou, která se chovala dost povýšeně a byla schopná měnit elfy při drobném vyrušení či projevu neúcty mávnutím ruky v hlodavce. Po jejím odchodu se všem sice navrátila původní podoba, ale při vzpomínce na krátký život v kůži potkana se otřásl. Nic příjemného to rozhodně nebylo.

"Vlastně jsem zrovna hledala váš hrad," zalhala a uhladila si rukou šaty.

Pro strážce vyzněla její slova příliš neurčitě, a tak raději mlčeli.

Když si všimla jejich nejistoty a určité rezervovanosti, řekla: "Nic se nestalo. Nakonec… jsem ráda, že jste přišli. Nebudu muset hledat cestu kouzly. Půjdeme?"

Ani nečekala na odpověď a vydala se směrem ke skalám. Dva muži se pomalu trousili za ní, bylo vidět, že stejně ví, kam má jít.

"Zdá se být docela příjemná," zašeptl jeden.

"Nesuď ji předčasně," dodal pochybovačně jeho druh.


johanne
11. 10. 2004
Dát tip
on to není tak úplně důstojný vévoda :))... navíc Flamien, jak později vyplave na povrch, je spíš jeho kámoš než sluha, takže tak :)

petr(angel)
10. 10. 2004
Dát tip
opět vynechám chválu (která samozřejmě je na místě:-D a tak si ji přimysli tak, aby potěšila: pěkné, čtivé, napínavé:-D) a skočím ke kritice: 1) vládce je trošku mimo svou roli důstojného vévody, když vyzvídá jako malý chlapec (pokud to tedy není součást jeho charakteru, ale zatím mi to do něho(resp. do obrazu, který jsem si o něm udělal) nesedí: př: "Nějaké nové zprávy, Flamiene? Dorazila už snad Malefika? Nic jsem neviděl, ovšem byl jsem hluboce ponořen do úvah a mohl jsem ji přehlédnout. Nebo přišli elfové? Byli by tu sice předčasně, ale kdo ví? Či mágové? Objevili novou alternativu?"

johanne
21. 09. 2004
Dát tip
nevadí, díky za tvou vytrvalost :)

Dolente
20. 09. 2004
Dát tip
Já už Armelii poznala a příjemná je, dokonce velmi. Opět t*, ale na další část už dnes nemám sílu. Snad zítra :o)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru