Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Last song for you
datum / id20.09.2004 / 128781Vytisknout |
autorMyshicka
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1063x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog
Doufám, že nevadí, že je to psané z prostředí Harryho Pottera, zatím nic jinýho nemám a chcu zkusit, co mi na to lidi řeknou :)) No ono tam stejně nejde o toho Pottera, že jo... původně totiž psaný jako Fan Fiction. Mějte se, Mysha
Last song for you

Last song for you<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

 

 

 

Every place I´ll go I´ll think of you,

            every song I´ll sing I´ll sing for you.

 

                        (Leaving on a yet plane – Armagedon)

 

 

            Už tak dost zamračenou tvář jí zkřivil další ironický úsměv, Ginny se zavrtala ještě trochu hlouběji do měkkého polštáře a tiše vzlykla. V krvi jí pulsoval koncentrovaný vztek, bezmoc a opovržení k sobě samé, že měla co dělat, aby nezačala křičet nahlas. Chtěla proklít celý život do očí, rozkopat tu zpropadenou postel, která sice za nic nemohla, ale její mohutné dřevěné bordy působily oproti vřavě, odehrávající se uvnitř rozporuplného nitra, takřka provokativně klidně. Už to v sobě nemohla dál držet, slzy se jí draly do očí jako vlny rozbouřeného moře, tříštící se o kamenné  útesy. Hořkost posledního léta se rudovlasé dívce rozlila po celém těle jako žíravina a zaplavila každičký kousek jejího srdce, připadala si jako vězeň v azkabanské kobce, ale narozdíl od mozkomorů její duši užíraly vlastní výčitky svědomí. Bylo toho moc, co chtěla změnit. V minulosti, i v přítomnosti. Jenže to nedokázala a nedokáže. Nedokáže ovládnout sama sebe, natož vrátit čas.

            Zatápala ve tmě a z kapsy omšelého pyžama vytáhla poslední čokoládovou žabku, obzvlášť velikou, prudce strhla obal a aniž by se podívala na kartičku, která už o okamžik později skončila zmuchlaná pod nohami velké dubové postele, nacpala si lahodnou sladkost do pusy, kde se už tak dost rozteklá žabka rozpustila ve vteřině, rozplynula se Ginny v ústech, slepila bílé rovné zuby a na malinkou chvíli otupila dívčiny smysly.

 

*

 

            Sakra, to už je nějak moc blízko! trošinku se lekla, pihovatou tvář zbarvilo náhlé uvědomění do nachova, přesto se ale nepohnula ani o milimetr. Zírala do slastně přivřených hlubokých očí jako zhypnotizovaná a nezmohla se na víc než krátký vzdech, při čemž vzdálenost mezi chlapcovou a svojí vlastní tváří ještě nepatrně zmenšila. Neuniknul jí opětovaný pohled plný překvapení, ale bylo už pozdě… Jednou ses rozhodla, holka, usmála se a zavřela oči, aby překonala i poslední milimetr, který ji dělil od vytouženého okamžiku, tři – dva – jedna –

 

*

 

            Bříšky prstů zatápala po záhybech jemné látky a přetáhla si peřinu přes hlavu, bolestně jasně si představujíc, jaké by bylo mapovat namísto hedvábného potahu kůži milované osoby. Za křečovitě sevřenými víčky se na ni usmívat Ron, ruku v ruce s Hermionou, v uslzeném závoji se jako na mokrém papíře vykreslovala mezi rozpité kapičky Harryho tvář. Usmíval se. Usmíval se na ni. Ostatně jako vždycky, rudý od ucha k uchu, ale ten úsměv byl upřímný a dost výmluvně vypovídal o opravdových citech, které ke své mladší spolužačce už dlouhou dobu chová.

Krávo! Hrubě sevřela pramen zrzavých vlasů a škubla, několik bronzových nitek uvízlo mezi křečovitě sevřenými prsty a vehnalo jí do už tak dost zarudlých očí slzy bolesti.

             

*

 

            Hřejivé paprsky letního slunce rozzářili Velkou síň přívětivým světlem, klidná modrá obloha se žhavým kotoučem nepřirozeně kontrastovala s napjatou atmosférou v Bradavicích. Dnešním dnem začínají závěrečné zkoušky, a to nenechává žádného studenta čar a kouzel chladným, dokonce i dvojčata Weasleovi dnes nasadili poněkud vážnější výraz než obvykle.

            Ginny se probudila těsně před snídaní, v noci pršelo a vzduch se vyčistil; den uvítala kouzelným úsměvem, který jí na tvář vetknul nádherný pohled na duhu rozprostírající se po širých pozemcích Bradavic jako akvarelový obrázek samotné matky přírody. Zlehka prohrábla záplavu rudých vlasů, s líčením se nikdy moc neobtěžovala, radši vystavila tvář přívětivému žáru slunce než ji schovala pod růžovou vrstvu nekvalitního make-upu, a s učebnicí Lektvarů v ruce zamířila ke dveřím do společenské místnosti. Lehkým kývnutím hlavy pozdravila Hermionu nad jakousi tlustou knihou v kožené vazbě, Harryho vedle obdařila nesmělým úsměvem a chystala se k portrétu Buclaté dámy v lehkých růžových koktejlkách, když se za ní rozhořčeně ozvalo:

            „Hele, to je debil,“ prskal Ron a afektovaně rozhazoval rukama jako při snaze dopadnout obtížný hmyz, „eště jednu takovou hlášku a já ho…“

            Ech?? Že by došel další dopis od Percyho?! pomyslela si v duchu Ginny a s ustaranou tváří se otočila. Ach jo, co to bude tentokrát?! Vždycky milovala své bratry, všechny včetně Freda a George svým způsobem obdivovala, dívala se na ně vždy – i teď v patnácti letech, kdy z ní už byla půvabná mladá žena – s úctou mladší sestřičky k  bratrům, kteří všechno umí líp a všechno vědí líp. O to víc ji zklamal Percyho přístup ke střetu Harryho s Voldemortem, zklamala ji jeho touha po kariéře a moci, obávala se každého jeho dopisu a toho, v čem ji starší bratr opět utvrdí. Vlastně ho už ani nepovažovala za člena rodiny, ale ty prokleté pergameny s několika sarkastickými poznámkami na Harryho účet jí vždy připomněly pravý opak. Zhluboka se nadechla a s odhodláním v hlase skočila Ronovi do řeči: „Co psal?“

            „Cože? Kdo měl co psát?“ vyhrkl Ron, střídajíc zlost v hlase za zaražení.

            „Percy psal, nebo,“ pokračovala Ginny, ale Ron ji ihned umlčel,

            „Ale ne, myslím Malfoye!“ už zase běsnil jako poraněný býk, Hermiona zvedla hlavu od knížky a jemně ho okřikla. To už byl ale na nohou i Harry: „Co ten kretén zase říkal?!“ vypálil bez rozmýšlení, aby o setinu vteřiny později Ron zrudnul jako rajské jablíčko a nervózně popotáhl:

            „Ehm, no, vlastně nic moc,“ naprázdno polknul, „prostě zase no, měl kecy o tobě a Siriusovi,“

            „Co říkal?!“ vypálil Harry, v očích se mu zračila čistá nenávist; ruce zaťaté v pěst.

            Ron nejistě poodstoupil, „Ále…“

            To už se z pohodlného křesla zvedla Hermiona, popadla Harryho za ruku, něco konejšivého mu zašeptala do ucha a s vše-říkajícím úšklebkem adresovaným Ronovi ho odtáhla pryč z místnosti. Ginny ztuhl úsměv na rtech, nechápavě se podívala na bratra a pohodila hlavou: „Nemůžeš ho prosím tě nechat být?!“ utrhla se na něj, „kvůli takovýmu magorovi jako je Malfoy přece nemusíš Harryho deptat!“

 

*

 

            Převalila se na posteli a uslzené oči upřela ke stropu; snad na něm hledala hvězdy, které určí její budoucí životní pouť, snad už byla moc slabá na to, aby dokázala uvažovat nad tím, co dělá. Nehty zaryla do polštáře a přitiskla se k němu celým tělem jako by k sobě vinula nejdražšího člověka namísto studené látky. Na tvářích cítila zasychající slzy, stejně dobře si uvědomovala ty čerstvé mokré, které jí máčely tvář, pyžamo i prostěradlo. Z úst se Ginny vydral další potlačovaný vzlyk.

            „Miluju tě,“ zašeptala neslyšně a beze slov otevřela ústa vyslovujíc zrazené jméno…

 

*

 

            „Hej, Weasleová!“ křikl na ni Draco Malfoy přes chodbu tak hlasitě, až se zarazila. „Pojď sem!“

            Bože, co si to o sobě myslí?! ozval se jí v podvědomý nakvašeným tónem vnitřní hlas. Už dlouho jí nikdo neřekl “Weasleová“, byla zvyklá na přívětivá oslovení “Ginny“ nebo “Gin“, chlapci s ní většinou mluvili mile, někdy s neskrytým obdivem. Rudovlasá dívka zaoblených tvarů a sladkých tváří budila zájem u ne-mála spolužáků.

            „Co chceš?“ prudce se otočila, na tváři jí ale pořád hrál kouzelný úsměv.

            „Máme spolu cosi za práci z lektvarů,“ pronesl Malfoy o poznání měkčeji a smířlivě dodal: „no tak už sem pojď!“ Zadívala se na něj nedůvěřivě, ale přesto vykračujíc lehkým krokem k hloučku zmijozelských; ti na její chůzí rozvlněné boky chvíli rozčarovaně civěly, aby se po chvíli s tichým „Tak čau!“ rozestoupili, takže Draco zůstal přede dveřmi Snapeova kabinetu sám.

            „Cože máme?“ opáčila Ginny, když se k Malfoyovi přiblížila na vzdálenost několika stop, nervózně popotáhla za lem svého dost těsného, sepraného hábitu.

            „Pořádně taky nevim,“ konstatoval chlapec klidně, neušel mu Ginnyin provinilý úsměv na právě procházejícího Harryho, který svou nebelvírskou spolužačku, bavící se s nejslizčím zmijozelským chytačem, co kdy spatřil světlo světa, sledoval s neskrývaným zaujetím, „Snape si cosi vymyslel, takovou chemickou olympiádu nebo něco na ten způsob,“ důležitě povytáhl obočí a líně dodal: „no neškleb se tak, mně se taky nechce trávit večer s tebou.“

            Ginny se trochu začervenala, stálo ji velké přemáhání zachovat kamennou tvář a Malfoyův pronikavý pohled plný opovržení zdánlivě statečně opětovat. „To mě nezajímá, já spíš myslím, co teď po mně jako chceš,“ utrhla se na něj tónem přetékajícím hořkostí.

            „Máme jít…“ to už se s tichým vrznutím otevřely dveře kabinetu za nimi, Snape je sjel ledovým pohledem a s pobaveným úšklebkem se obrátil na Malfoye: „Tak co, vysvětlil jste slečně Weasleové vaši práci?“

            „No… ech… zrovna jsem se chystal,“ vykoktal Draco, to už jim oběma ale obávaný profesor lektvarů kývnutím hlavy naznačil, aby vstoupily mezi studené stěny jeho zatuchlého kabinetu.

            Stačilo pár vět, aby Ginny pochopila, co se od ní očekává, a udělalo se jí nevolno od žaludku – dnešní večer má strávit v bradavické knihovně nad speciálním chemickým cvičením z oblasti života-budících lektvarů, očekává se, že hotovou práci odevzdá zítra ráno – jestliže bude dobrá, postoupí do finále okresního kola chemické olympiády na téma “Lektvary v dnešní době“, jestli ne, odpyká si jeden z horších Filchových trestů a bude nucena hodinu co hodinu poslouchat Snapeovy posměšné narážky. A co víc – má pracovat s Dracem Malfoyem.

Ách jo, to byl dneska zase den! Ginny zmizela v ohybu chodby a s rozhořčením ve vztekem zarudlých tvářích zamířila do Velké síně na oběd.

 

                                                                                  *

 

             Levou paži instinktivně ovinula kolem chlapcovy šíje, přitiskla se k němu celou horní polovinou těla, pravou rukou opatrně zabrousila do polodlouhých vlasů. Nesměle se vpila do úst s peprmintovou příchutí žvýkačky a s tichým vzdechnutím se vznesla nad zem. Svět kolem se zatočil, chvilku jí připadalo, že je všechno až moc dokonalé na to, aby to byla pravda. Vteřiny se vlekly jako hodiny a zároveň ubíhaly neuvěřitelnou rychlostí zrnek písku v přesýpacích hodinách, Ginny se do očí poprvé v životě draly slzy štěstí.

            Jejich jazyky se propletly v upřímném, něžném i vášnivém obětí sehraných tanečníků, splynuly v jedno tělo i duši. Bylo to jiné, nečekané a překvapivé, zvláštní a krásné zároveň, za sevřenými víčky vybuchl vesmír, bílé světlo střídaly spršky rudých hvězdiček, nemohla popadnout dech, ve spáncích cítila hučící krev, euforie odezněla až o několik dlouhých chvil později, když se po nekonečně dlouhém polibku konečně trochu odtáhla a snesla na zem, pozorujíce hravé jiskřičky v šedomodré hloubce jeho očí.

 

*

 

            … Draco…

 

*

 

            Ginnyin ret se pod hrubým stiskem dokonalých zubů zbarvil do ruda, v ústech ucítila pachuť krve kontrastně se mísící se sladkou příchutí nedávno rozkousané čokoládové žabky. Zimničně se zatřásla a zachumlala do péřové peřiny, matně si uvědomovala, že se pod náporem ledového vzduchu vanoucího od otevřeného okna celá chvěje. Navzdory ledovým rampouchům, které se zevnitř zabodávaly do jejího těla a způsobovali mučivé mrazení po celé délce páteře, se potila. Musela mít horečku, ale neměla sílu nad tím uvažovat; její život, přání, sny - všechno se scvrklo do jediného: nenávisti a odporu k sobě samotné. Za to, co udělala. A za to, co nedokázala udělat.

            Vedle se ozvalo tiché spokojené vydechnutí, pravidelně oddechovala i další její spolužačka, žádná z nich neměla ani tušení, co za drama se odehrává uvnitř rudovlasé dívky na posteli kousíček od nich. Tvář zkřivenou bolestným úsměvem a zarudlou vyčerpáním brázdily stále tenčí stružky slz a s ubývající nocí mohutnější a mohutnější kanálky potu. Ginny se apaticky převalovala z boku na bok, už dávno se nesnažila ovládat zoufalé vzlyky. Jen tu a tam přerušilo noční žalozpěv zakvílení větru nebo zahoukání sovy.

 

*

 

            Ginny Weasleová si ještě nikdy s nikým nerozuměla tak jako s Dracem Malfoyem. Navzdory okolnostem, za kterých se potkali, navzdory předsudkům a zaběhnutým klišé, stačil jeden večer na to, aby pochopili, jak mnoho mají společného. Oba vyrůstali v rodině, která od nich něco očekávala; Ginny chtě nechtě odmala tíhla k tomu následovat své bratry v úspěšném studiu, od Draca jako Malfoye se očekávalo plné nasazení v boji na straně Lorda Voldemorta. Nikdo se ani jednoho z nich nikdy nezeptal, co by si skutečně přáli, jak by chtěli, aby jejich život vypadal, jak by ho chtěli prožít, čemu ho obětovat a v co věřit.

            Ginny vyrůstala za konzervativních představ rodičů, že v životě je důležité dobře vystudovat, dostat ucházející práci, vdát se a založit rodinu - to do svých patnácti let považovala za neměnnou tezi a pravdu, nikdy ji nenapadlo uvažovat, že v životě jsou věci důležitější, že každý chce od těch let strávených na Zemi něco jiného a že ona nemusí celou tu dobu kráčet s davem, že se může vytrhnout mase a uspořádat si žití podle vlastních priorit, byť možná pro ostatní nepochopitelných a povrchních. Teprve po nočních procházkách s Dracem, kdy se bok po boku toulali nekonečnými lukami obklopujícími Bradavický hrad a polemizovali o životě, nebo se za zvonivého smíchu honili, bosýma nohama stírajíc studenou rosu ze zelených travin, začala uvažovat sama nad sebou a nad tím, co očekává od života.

Dřív se v Ginny snoubila krása s optimismem, nejeden hoch toužil po jejích sympatiích; od dob, co se zamilovala do Draca se navíc stala přemýšlivou, snad maličko komplikovanou, o to ale tajemnější a přitažlivější, na lících posetých statisícem pih se jí uhnízdil půvabný zadumaný úsměv. Dospěla. Nebylo člověka, co by si nevšimnul její proměny, koho z nebelvírských kamarádů by ale napadlo, kdo za tou náhlou změnou stojí? Nikdo by nevěřil, že někdo jako Ginny – roztomilá ozdoba koleje honosící se smyslem pro čest a dobro – dala své srdce synovi jednoho z nejobávanějších smrtijedů, slizkému hadovi s jedovatým jazykem – Dracu Malfoyovi.

 

*

 

Konečně se odhodlal, přemohl to cosi hluboko uvnitř, co ho sžíralo, připomínalo otce, rodinu a povinnosti, to něco, co v sobě potlačoval, ale nikdy – až doteď – ušlapat nedokázal. Opatrně vpletl prsty do Ginniny křehké dlaně a s takřka dokonalou něhou ji pohladil po vlasech. Ginnina pihovatá tvář se za ranního svítání zbarvila do ruda, ozdobena zářivým úsměvem zašeptala něco jako „Měli bychom jít.“ a pomalu se zvedla k odchodu.

Ruku v ruce kráčeli k hradu, začalo se rozednívat, jejich chůze přibývala na intenzitě. Několik dlouhých minut nepromluvili ani slovo, pak se nesměle ozval Draco, tónem nemalfoyovským, plným citu a oddanosti: „Děkuju,“ naprázdno polknul a zkoumavě se zadíval na dívku po své levici, která ale jeho pohled neopětovala, zamyšleně zírala do země, vypadala najednou zaraženě a vyděšeně. „Víš,“ pokračoval o poznání nejistěji, Ginnino chování ho nepříjemně překvapilo, „nikdy mě nenapadlo, že by to nakonec mohlo dopadnout takhle. Myslím, když jsem ti tenkrát říkal o té práci od Snapea,“ nepatrně se usmál, ale zabloudit pohledem k jejímu obličeji se už neodvážil. Ginnin stisk v jeho dlani mírně povolil, což Draca trochu vyděsilo, rychle pokračoval, „Prostě nenapadlo by mě, že o mně taky stojíš, já,“ konečně se zahleděl do hloubek jejích tmavých očí a vydechl, „jsem teď strašně šťastnej, víš…“

To už se krčili za zídkou před polorozpadlými dveřmi vedoucími do jedné z tajných bradavických chodeb ústící do druhého poschodí, k portrétu barona Horlivého, nedaleko od nebelvírské společenské místnosti. Draco se nahnul a podruhé milovanou dívku zlehka políbil, ta se zachvěla, ale polibek plný něhy a upřímného citu už neopětovala. „Tak ahoj,“ odtáhl se Draco, „za chvíli na snídani.“ usmál se a zmizel za rohem, kde Ginny matně tušila další ze dveří, které ho složitou spletí chodeb a tunelů dovedou do zmijozelského podzemí.

Vyčerpaně se opřela o studenou zeď, musela se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu, najednou se cítila nejistě a zmateně, nedokázala by se objevit vedle Harryho a Rona a Hermiony bez výčitky ve tváři, bolestně si uvědomovala dutý tlukot vlastního srdce, zběsile narážejícího do hrudního koše. Sakra, co to děláš?! okřikl ji ten známý hlas, bezděky se svezla na zem a v náhlém zamyšlení zůstala sedět na trávě zmáčené ranní rosou. Je to MALFOY!!! znělo jí v uších, hlavu zabořila do dlaní, Ale když já ho mám ráda!! ujistila se v duchu, aby vzápětí zapochybovala: Ale mám ho ráda natolik, abych se ho dokázala zastat? Abych se s ním ve škole vodila za ruku a ignorovala ty nepochopené pohledy všude kolem? Abych vydržela poslouchat Ronovy štiplavé poznámky? Mám ho ráda natolik, abych se dokázala nestydět za to, co dělá, jak se chová a co říká?Jistě, já ho znám, vím, proč se tak chová a chápu to, ale co ti ostatní? Ti ho přece nikdy nebudou mít rádi. Dokážu ho mít ráda natolik, abych se za něj nestyděla?

 

*

 

Na celém těle jí naskočila husí kůže, utřela poslední slzu do hedvábného povlaku, víc už jich dnes v noci vyplakat nemohla. Za zmáčenou kaskádou vzpomínek se začalo pomalu rozednívat, zadívala se do okna a pohled upřela na růžová mračna lemující sněhobílé pláně. Cítila se vyčerpaně a unaveně, pořád se třásla, ale už neměla sílu na hlasité vzlykání, odevzdaně ležela na zádech a s osvobozujícím uvolněním sledovala střídání měsíčního svitu za mrazivý, leč slunečný počátek nového dne. Matka příroda počala další den, jako už tolikrát, za chvíli se všichni studenti sejdou u snídaně a vyslechnou si Brumbálovo přání krásných prázdnin a svátků. Bude to skoro půl roku…

 

*

 

            „Čau,“ ušklíbl se Malfoy ironicky a líně protáhl, jako by byl něco víc než obyčejný smrtelník a Ginny ho obtěžovala už svojí přítomností, „tak na cos zatím přišla, Weasleová?“

            „Jdeš pozdě, Malfoyi, už tady tvrdnu nejmíň půl hodiny,“ opáčila rudovlasá dívka sebevědomě, ignorujíc neslušnou nadávku, kterou jí namyšlený blonďák před chvílí obdařil.

            „Každopádně,“ pokračovala vyrovnaným tónem, „jo, už toho mám docela dost hotovýho, pojď se na to prosím tě mrknout,“ Draco přistoupil o několik kroků blíž, aby se přezíravě naklonil přes dívčino snědé rameno a ledovým pohledem sjel rozepsané řádky.

            „Muří nožka, klepýtka, oči z chobotnic… jseš si tím jistá?“ zapochyboval netajíc v povýšeném hlase nedůvěru.

            „Naprosto,“ zchladila ho Ginny a s pohledem upřeným do šedi jeho očí pokračovala: „už jsem toho udělala dost, takže zbytek dopiš ty, zbývá jedna strana, já už stihla zpracovat tři,“ polkla; ačkoli by si to nepřiznala, děsila se jeho reakce – nerada by skončila na “Avada Kedavru“ tak mladá – ale spoléhala na Malfoyovu soudnost a nechtěla, aby mu nezodpovědnost a povýšenost tentokrát prošla tak lehce, „stavím se tak za půl hoďky, jo?!“ spíš konstatovala než že by se ptala.

            Draco na ni chvíli překvapeně zíral, vzpamatoval se teprve, když byla kousek ode dveří, v mžiku nasadil chladnou malfoyovskou masku a hlasem přetékajícím škodolibostí za ní syknul: „Seš fakt trapná šprtka! Za chvíli budeš jak ta mudlovská šmejdka, furt doufáš, že to bude jednou třeba imponovat chudáčkovi sirotečkovi Poterrovi, co?“

            Ginny strnula uprostřed pohybu, krev se v ní vařila zlobou, do očí se jí navzdory racionálnímu uvažování vhrnuly slzy ponížení. Navenek se ale ovládla, pomalu se otočila a s chladným konstatováním „Co tě žere, Malfoyi, si fakt ubohej.“ opět zamířila ke dveřím.

            Nevěřila vlastním uším, když za sebou zaslechla tichým přiškrceným hlasem: „Promiň, Ginny.“ Bezděky zpomalila a na růžových lících jí zahrál vítězný úsměv.

            „Počkej,“ pokračoval Draco pomalu; nejdřív si myslela, že si z ní dělá legraci, ale když se ohlédla přes rameno a jejich oči se setkaly v dlouhém intenzivním pohledu, musela si přiznat, že tentokrát nejspíš Malfoy mluví upřímně.

            „Chceš fakt vědět, co mě štve? Táta.“

 

*

 

            Tak do toho, pobídla se pobledlá Ginny v duchu a stisknuvše zaprášenou ocelovou kliku vklouzla do temné chodby. Pár schodů, pavučina ve vlasech, potlačované kýchnutí, prudké zahnutí do postranního výklenku ve zdi před paní Norrisovou, zase schody, prach, opět pavučina a ještě schody. Opatrně vykoukla zpod závěsu na kraji jednoho z kamenných zákoutí a potichu zamířila směrem k nebelvírské společenské místnosti. Na tvářích stále ještě cítíc Dracův horký dech, jasně si vybavujíc chuť jeho rtů ve vlastních ústech a v dlani pořád vnímajíc jeho štíhlé prsty. Takže – co vlastně chceš?! zeptala se sama sebe definitivně, i když moc dobře věděla, že její odpověď v dané chvilce nemůže být konečná, za chvíli se uvidí s přáteli, a tím se může všecko změnit. Ne, nemůže! Chci Draca! přiznala si konečně a poněkud vyrovnanější chůzí vstoupila do otvoru v portrétu Buclaté dámy.

            Překvapilo ji, že v křesle u krbu sedí Ron, v náručí Hermionu, vedle na gauči se pohodlně rozvaloval Harry, trochu se začervenal, když vstoupila do místnosti. Co tady kruci dělaj? Vždyť nemůže být víc než šest! Provinile se usmála, podle pohledu, který na ni celý trojlístek vrhnul hned jak se objevila v místnosti, si rychle domyslela, co je příčinou jejich časného budíčku.

            „Můžeš nám, prosím tě vysvětlit, kdes celou noc byla?!“ vyjel na ni okamžitě Ron, v obličeji se mu ale zračila ohromná úleva, výmluvně vypovídající o tíze kamene, který mu právě spadl ze srdce.

            „Ale no tak, klid,“ opatrně ho okřikla Hermiona a spiklenecky zamrkajíc šeptem dodala, „netvař se, jako by ses ty nikdy po nocích venku netoulal!“ Ron odpověděl lehkým polibkem do vlasů a se smířlivým výrazem na ještě před chvílí zakaboněné tváři se obrátil k mladší sestře: „Fajn, sorry, přehnal jsem to… prostě jsme měli strach.“

            To už se neudržel Harry a snažíc se o neutrální tón vyhrkl: „S kým jsi byla?“

                                                        No fajn, není to zrovna nejlepší příležitost, ale co už… třeba je to znamení osudu,  dodala si odvahy a nadechla se –   když  tu jí před očima vytanul obraz všech lidí, na jejichž mínění o ní samotné jí záleželo, bolestně si uvědomila, kolik pohoršených pohledů i řečí by ji provázelo zbytkem studia, kdyby se přiznala, že si něco začala s Malfoyem. Že ho má ráda. Podlomily se jí kolena, žaludek udělal kotrmelec, priority se zhouply jako na horské dráze, nesmlouvavě si musela přiznat, že na to nemá. Je moc zbabělá a slabá, nikdy nepřivede Draca k nebelvírskému stolu, nikdy ho před spolužáky nechytí za ruku, nikdy se s ním na veřejnosti nepolíbí. A když se bude snažit, stejně to nikam nepovede; copak se dá vztah založit na přemáhání, nedůvěře a skrývání opravdových emocí? Nebo se s ním bude dál vídat po nocích, tajně, aby to nikdo nevěděl, aby se za něj nemusela stydět? Tak dost, to by stačilo!! dodala jednu z nejhorších nadávek, které znala, v zápětí se v ní něco zlomilo a ona se změnila navždycky. Uvědomila si, jak moc je pro ní důležité mínění ostatních, jak je povrchní a pokrytecká, že sama podvádí ideály, kterým po celý život tak bláhově a naivně věřila. A nesnášela se za to. Ale nemohla s tím nic dělat.

            „Já přes noc nikde nebyla,“ vyřkla bez známky zachvění v hlase, „jenom teďko ráno jsem zašla za Hagridem, chtěla jsem se projít,“ pokračovala a když postřehla šestero očí zírající na ni se značnou nedůvěrou, ještě dodala: „no ale stejně tam nebyl, takže tam zajdete odpo se mnou, že jo? Potřebuju mu něco donýst,“ rychle změnila téma, „Tak už pojďte na snídani, ne?“

 

*

 

            Spolužačka vedle se s protáhlým zívnutím posadila na posteli: „Proboha, Ginny!“ vykřikla vylekaně ihned po tom, co rozespalým pohledem zabloudila k třesoucí se dívce až po krk zabalené v teplé peřině. Ginny se konečně probrala z vytržení, naposledy nepřítomně pohlédla do světlého kotouče v okně, který zaplavoval sněhovou pláň přívětivým světlem, zamrkala, aby z hustých řas setřásla poslední slzy, a s přemáháním probdělé noci  se pokusila o co nejstabilnější tón hlasu: „Ale nic, jenom mi je strašná zima, asi jsem nastydla.“

            Netrvalo to ani půl hodiny: umyla si obličej, vyčistila zuby, rozčesala bronzovou záplavu hustých kadeří a s dívkami z pokoje se vydala na snídani. Po cestě se dávno zafixovaným kývnutím pozdravila s Ronem a Hermionou, na chodbě veselým „Ahoj!“ přivítala do nového dne Harryho, právě se vracejícího z ranního tréninku famfrpálu. Že Draco s Obludným Obludáriem v ruce nezvedl hlavu, když procházela, ji ani nepřekvapilo.

 

*

 

            Kdysi, a není to tak dávno, byla Ginny krásná a veselá, všemi oblíbená dívka. Dnes má stejnou spoustu kamarádů a známých, něco uvnitř jí samotné se ale změnilo. Postava se jí značně zakulatila pod stálým přísunem čokoládových žabek, které jediné jí v Bradavicích přinášejí upřímné uspokojení, a věčný úsměv vystřídal melancholický netečný výraz.

            Nikdy za ten půlrok už Dracovi nedokázala upřímně pohlédnout do očí; od onoho večera, kdy se poprvé a naposledy políbili, ho začala ignorovat; od chvíle, kdy si uvědomila, že jemu na ní také záleží – že ji má rád, přestala jejich vztah brát jako hru a najednou pochopila, že mu už dál nemůže ubližovat. Nemůže ho sprostě využívat, když je natolik zbabělá, že své city nedokáže přiznat ani svým nejbližším přátelům, natož pak veřejně všem známým, ať už z nebelvíru, havraspáru nebo mrzimoru. Zdálo se jí rozumnější nechat všemu volný průběh, nebo spíš bylo pro ni samotnou jednodušší vyhnout se sáhodlouhému zpovídání a vysvětlování.

Nebylo těžké rozejít se s Dracem; ostatně, nikdy si vzájemně city nepřiznali a Malfoyové nemají v  povaze obtěžovat a vyptávat se, když o ně někdo nestojí. Po tom, co dvakrát neodpověděla na krátký vzkaz poslaný po Erolovi, ve kterém se chtěl domluvit na další večerní schůzce, se už nenamáhal; na tvář nasadil dřívější masku povýšeného aristokrata a chodil jako vždycky, s hlavou vzpřímenou, vystavujíc na odiv mléčně bílou pokožku, přehlížejíc všechno a všechny kolem. Dost výmluvné pro něj bylo také to, jak často se najednou začala Ginny tulit k Harrymu, s jakou ochotou mu pomáhala s vyhledáváním v knihách při domácích úkolech a jak sladce se na něj usmála pokaždé, když prošel Draco kolem.

            Těžko říct, co se Malfoyovi skutečně honí celou tu dobu hlavou. Jestli Ginny nenávidí, nebo jestli mu už na ní vůbec nezáleží. Nebo jí má pořád rád, snad stále nechápe, co se mezi nimi tenkrát stalo, jenom nemá odvahu se zeptat.

            A Ginny? Občas, když měsíc ozáří Bradavice a rozsvítí skotskou přírodu statisícem magických světýlek, vzpomene si na nejkrásnější noc svého života, na jediného človka, kterému darovala celou svou duši, aby mu ji už o pár vteřin později bez vysvětlování vytrhla z rukou a zamkla na tisíc západů hluboko ve svém nitru. Jistě, nic jí nebrání v tom, se kdykoli Dracovi omluvit, říct mu, co opravdu cítí, co prožívá a snad se znovu ponořit do nádherného snu jedné lásky… ale na jak dlouho? Dokud si zase neuvědomí, že jí až moc záleží na tom, co si o ní myslí ostatní? Ne, už mu nechce ubližovat. Nechce ubližovat ani sobě. A navíc – kdo ví, jestli by o ní Draco ještě pořád stál…

 

 

            Every day, every night, I think about you,

            every time I sing my last song for you…

 

 

 

by Mysha

 

 

           

 

 

 

           




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.09.2004 00:00:00dát kritice tipidle
V tom, že je to v Potterovském prostředí, bych problém neviděla.
Vyprávěné je to docela pěkně, nadhozená myšlenka použitelná, ale čistě romantickým příběhem tu asi nikoho neohromíš.
Detaily by se samozřejmě našly ... co jsou to "bordy", nebylo by tam české slovo? Hřejivé paprsky rozzářilY, slovo "vyřkla" mi nesedí v kombinaci s hovorovou řečí...
Jo a ta písnička v úvodu se jmenuje Leaving on a Jet plane a s Armageddonem bych ji moc neasociovala... možná se tam objevila, to nevím, ale jinak ten film s touhle povídkou očividně nijak nesouvisí a ta písnička je ve skutečnosti mnohem starší. Napsal ji John Denver.
20.09.2004 00:00:00dát kritice tipwazzup
Myshicko, proč se nevyprdneš na nějakýho harryho a nenapíšeš vlastní příběh. Myslím, že bys na to měla. Ale tohle fakt není moc originální.

Pár vět a obratů na mě působí dost kýčovitě a celkově to působí dost jako červená knihovna, ale i ta má své příznivce. Není to podle mýho gusta, ale dokážu si představit, že by se to někomu líbilo.

Takže, dokuď to je Harry, tip nebude.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor