Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Černé brýle

21. 09. 2004
4
0
900
Autor
Casaubon

Může automobilová nehoda změnit váš život? Osmiletý Jimmy by s tím zřejmě nesouhlasil, protože ona nehoda byla jen začátkem jeho nejhorší noční můry...

1

 

Toho auta si všimnul až ve chvíli, kdy se za ním ozval ženský výkřik. Než vyletěl do vzduchu a ztratil vědomí, ucítil jen silný tupý náraz do holenní kosti pravé nohy.

 

Probudil se, všechno kolem něj plavalo v nabledlé mlze, slyšel sám sebe, jak drmolí nesrozumitelné věty a snaží se vstát. Kdosi mu položil ruku na rameno a tlačil jej zpátky na zem.

 

„Asi umřu, já umřu...“ slyšel se říkat a v podvědomí sám sebe okřikoval, ať neplácá takové hlouposti. Čísi ruka ho pohladila po hlavě, patřila někomu z té spousty obličejů, co se nad ním skláněla. Nerozuměl jim, otvíraly ústa a jejich majitelé občas pozvedli ruku v podivném gestu. Jimmy si připadal jako v podivném filmu. Všechno kolem něj se pohybovalo groteskně pomalu a houpavě. Vzpomínal, že když se točil pořád dokola a pak se najednou zastavil, cítil se podobně, ale zdaleka ne tak intenzivně.

 

Připadal si, že existuje mimo své tělo, které cosi breptalo a v šoku se pokoušelo vstát, navzdory zamítavým postojům okolo stojícího zástupu lidí, kterým přišla autonehoda osmiletého chlapce jako zajímavé zpestření jinak nudného dne. Jeho oči plakaly, to si uvědomoval, ačkoli dost dobře nerozuměl tomu, proč pláče, vykřikuje a škube sebou.

 

Začal se mu vracet sluch a vůle. Mlhavý opar mizel a rychlost světa kolem něj se vracela do normálního stavu. Někdo hystericky zaječel: „Hlavně nesmí vstát, takhle mi umřel bratr, nesmí se hýbat!“

 

Jimmy přestal plakat, zamrkal očima u uvědomil si ostrou bodavou bolest v levé ruce. Podíval se na ni. Jeho bílá košile připomínala roztrhaný rudý cár čehosi, co bývalo látkou. Skrz chuchvalce nasáklé tkaniny bylo vidět dlouhou tržnou ránu nad loktem, která však spíš ošklivě vypadala, než že by byla nějak hluboká. Jimmy si vzpomněl, co je učili ve skautu. Něco o tepnách, jaké jsou mimo jiné i v horní části ruky, které při protržení stříkají na všechny strany. Jimmy nevěděl, nakolik šlo o fakta a nakolik o snahu vedoucího je vystrašit, ale jeho rána zaručeně nestříkala jako vodotrysk, což jej do jisté míry uklidňovalo.

 

Zástup lidí kolem něj protrhl jakýsi muž. Byl vysoký, mohutný, v saku a na očích měl nasazené velké tmavé brýle. Nepodíval se na nikoho kolem, jenom surově chytnul Jimmyho pod pravou paží a zvedl na nohy. Při pokusu se postavit jeho pravá noha výrazně zaprotestovala. Jimmy si všiml, že je nateklá tak, že v normálním stavu docela volné džíny jsou napnuté k prasknutí. Pán s černými brýlemi se však nehodlal zdržovat a navzdory šokovaným tvářím všech okolo stojících chytnul chlapce ještě druhou rukou a smýkal jím k modrému fordu, zaparkovanému opodál. Vpravo vepředu mělo auto promáčklý plech, vnější zpětné zrcátko viselo uražené jen na několika drátech a kapala z něj krev. Předtím, než muž otevřel dveře a donutil jej nastoupit, uslyšel ještě Jimmy radostný výkřik nějakého muže za sebou, že sanitka už je na cestě. V odrazu ve skle zahlédl, jak se ona rozsáhlá skupina lidí, co se kolem jeho nehody srotila, shlukla a upřeně zírala směrem k fordu.

 

Snad si někdo zapíše espézetku... napadlo Jimmyho, když se snažil usadit na nepohodlném sedadle a viděl, jak neznámý muž obchází auto, aby se posadil za volant. Vzadu na podlaze auta se cosi zabělalo. Jimmy se snažil přes všechnu bolest otočit hlavou. Zpod špinavé zaprášené hadry vyčníval kousek bílého plechu se státní poznávací značkou. Cvak, klaply přední dveře a chlapec se pokusil co nejnenápadněji obrátit pohled do neutrálního místa kdesi před autem.

 

Muž nastoupil a ztěžka dosedl na sedadlo. Cosi zaskřípalo, Jimmy si nebyl jistý, zda zvuk vyšel z rozvrzaného sedadla, nebo z řidičova těla. Ucítil, jak mu v noze zaškubalo, jeho lýtko mu připomínalo šišatý a baculatý míč amerického fotbalu.

 

Motor zaštěkal a naskočil. Auto sebou několikrát škublo, než vyrazilo, ale rozjelo se. Lidé, srocení na místě nehody, se začali vzdalovat. Jimmy stejně nechápal, jak se tam tak rychle všichni vzali, ale jakmile nad tím začal přemýšlet, vybavila se mu jedna povídka od Bradburyho, za krkem jej zamrazilo a raději myslel na to, kam ho ten podivný muž vlastně veze, což sice nebylo o nic příjemnější, ale lepší než nehodám přihlížející mrtvoly. Tedy, v tu chvíli si to alespoň myslel.

 

2

 

Jeli už dobré čtvrt hodiny, když se Jimmy obrátil na řidiče, který dosud nepromluvil ani slovo a zeptal se, kam míří. Muž v černých brýlích se na chlapce otočil a široce usmál. Jeho zuby byly olezlé něčím, co Jimmy nedokázal identifikovat, ale přišlo mu to jako nejhnusnější věc, co v životě viděl. Zelený povrch zubů ale nebylo to, čeho se lekl. Připadalo mu totiž, že do úsměvu rozevřené rty nepasují  na obličej, stejně jako jeho zbytek. Jako by někde kůže přebývala, jinde chyběla a na jiných místech zase nedoléhala správně. Jako by jí ten muž měl přetaženou jenom tak nalehko přes lebku místo karnevalové masky. Jimmy hlasitě polknul, možná až příliš hlasitě na jeho vkus, ale s usmívajícím se stvořením, Jimmy se bál jej nazývat člověkem, to ani nehnulo. Mírně naklonilo hlavu doleva a v krku tomu tak hlasitě zakřupalo, že sebou Jimmy cukl, čímž však činnost řidiče nenarušil a krk zakřupal i při pohybu hlavy na druhou stranu. Možná hlasitěji než předtím.

 

Jimmy se podíval z okna ven, jeli po dálnici, ale nikde neviděl žádné jiné auto, kterých tam vždycky přece bývají spousty. Když jezdí s maminkou nakupovat, táhnou se dlouhé šňůry rychle jedoucích aut v několika kilometrech na obě strany.

 

Křup, křup, křup...

 

Pán si zřejmě narovnává záda, napadlo Jimmyho, který měl panický strach odvrátit pohled od ubíhající silnice. Ostré sluneční světlo ho bodalo do obličeje z levé strany, ale na silnici žádný stín neviděl. Ani sebe, ani automobilu. Otočil se na řidiče. Ten upíral oči za brýlemi kamsi dopředu a kostnaté ruce v rukavicích měl ledabyle položené na volantu. Náhle prudce zatočil a oni sjeli z dálnice kamsi na neudržovanou cestu směrem do polí. Brýle na řidičově nose poskočily a sklouzly během zatáčení o něco níž. Jimmy, který se stále upřeně koukal na mužovu tvář, sebou tvrdě praštil o bok automobilu a v hrůze přestal myslet na tepající bolest v pravém lýtku i levé ruce. Temeno hlavy měl přitisknuté k okýnku a nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Za brýlemi toho... stvoření... se neskrývalo nic, jenom hluboké bezedné díry kamsi do neznáma, z kterých se Jimovi zatočila hlava. Jako by v těch dvou černých bodech místo očí bylo skryté veškeré zlo a smrt, co se za tisíce let existence světa nashromáždily. Jimmy cítil, jak zatíná pěsti v jakési nepochopitelné křeči. Ona bytost zvedla jednu ruku z volantu a přitiskla si brýle zpět ke kořenu nosu. Potom se pomalu obrátila a upřela pohled na chlapce. Mohlo to trvat snad deset sekund, možná pět, ale pro Jimmyho to byla ta nejdelší a nejděsivější chvíle v celém jeho životě. Cítil, jak zapomněl dýchat i hýbat se, a v jakémsi vytržení sedí přitisknutý ke stěně auta.

 

Kostnatá ruka se opět zvedla a začala se přibližovat směrem k Jimmyho obličeji. Chlapec na ni zíral, jak se pohybuje a připadal si jako krysa, na kterou hledí pomaličku se přibližující had, chystající se jí uštknout a ona nedokáže odtrhnout pohled od jeho žlutých očí, které ji spoutávají a paralyzují do poslední chvíle, než se dlouhé zuby zaboří do jejího těla a vypustí smrtelnou dávku jedu... Uvědomil si, že šmátrá pravou rukou po dveřích automobilu a snaží se nahmátnout kliku. Raději zemře za jízdy, než aby se jej ono cosi dotklo. Cvak, jeho prsty sevřely kousek umělé hmoty, za níž se skrývá svoboda. Zatáhl z ni...

 

Dveře se otevřely a on cítil, jak se jej mocný proud vzduchu chápe a vytahuje ven z auta, zahlédl ještě jak podtlak stáhl řidičovi tvář a on s bílou lebkou s bezednými propastmi místo očí po něm v rozšklebené grimase natahuje pazouru a snaží se jej zachytit. Zavřel oči a čekal až dopadne na zem a ucítí, jak se mu všechny kosti v těle začnou nárazem lámat. Ztratil vědomí...

 

3

 

Ležel na chodníku ulice někde v Kinstownu. Vstal, ruka ho bolela, ale rána byla pryč a stejně tak zmizel i otok na pravé noze. Rozhlédl se okolo sebe, ale prostředí mu nic neříkalo. Naproti přes ulici zahlédl malý krámek s knihami a nápisem Konec snů, kde se za výkladem bělal jakýsi lístek. Nejstarší část Kinstownu, jistě, o té mu matka vyprávěla. Zakázala mu sem někdy jít, prý se tu dějí divné věci... Cosi za ním zakřupalo. Prudce se otočil, ale nikdo tam nebyl, jen vítr si pohrával s popadaným listím. Do Konce snů vešel nějaký muž. Než se dveře zavřely, zaslechl Jimmy jenom něco jako Alucard, zřejmě jméno... podivné jméno, pomyslel si. Podíval se na hodinky, jejichž ciferník byl v pořádku, což zrovna nenapovídalo jeho přesvědčení, že dopadl na zem ve stokilometrové rychlosti. Bylo ráno a on musel do školy...

 

Když měl tu nehodu, ukazovaly hodinky pět hodin odpoledne. Ale byla nějaká nehoda? Nemá žádné šrámy, to je fakt, ale jak se tu ocitl? Hlava mu pracovala na plné obrátky, ale rozběhl se směrem ke škole. Do začátku vyučování zbývalo sice ještě třicet minut, ale vzhledem k tomu, že ani pořádně nevěděl, kterým směrem jít, neměl o čase valné představy.

 

4

 

Do budovy vkročil pár minut před zazvoněním. Nikdo se na něj podivně nekoukal, ani neukazoval, což mu přišlo jako dobré znamení, že o jeho nehodě nic neví. Klidný ale nebyl, vzpomínky na jízdu po vyprahlé dálnici byly až příliš živé a konkrétní, než aby je mohl považovat za pouhý sen. Vešel do třídy a sedl si za svou lavici u okna. Zazvonilo... Jimmy se ještě chvíli koukal na silnici za školní zahradou, kde zahlédl modré auto, které mu nebezpečně připomínalo ford.

 

„Jimmy,“ zavolala učitelka, „ty tu dnes s námi nejseš?“

 

Třída se zasmála a Jimmymu zrudly konečky uší. „Jsem,“ zabručel s očima zapíchnutýma do lavice před sebou.

 

„To jsem ráda,“ řekla učitelka. „Až nás zase budeš chtít opustit někam do tvého světa, obývaného hloupými příšerami a vlkodlaky, dej vědět.“

 

Žáci okolo Jimmyho se váleli smíchy, takže ani neslyšeli, když se dveře třídy otevřely a někdo vešel. Jimmy jen zaslechl učitelku, jak ho zdraví a říká něco ve smyslu, že je hodný. „To prasklé okno už potřebovalo vyměnit, děkujeme. Dejte pozor na žáky, hlavně na Jima. Ten je schopen vás pak doma vylíčit jako šedého mimozemšťana s laserovými pistolemi po bocích.“

 

V dalším výbuchu smíchu nebylo slyšet, jak sklenář s tabulí skla v rukou vylezl na široký parapet, ani jak mu při ztrátě rovnováhy vypadlo sklo z rukou a roztříštilo se o zem kousek od Jimmyho. Rozesmáté tváře žáků začaly tvrdnout a všichni jen zírali na to, jak se chlapcovi zařezávají odlétávající střepy do tváře a rukou. Jimmy si snažil dlaněmi zakrýt oči, ale než stihl zvednout dlaně, poslední věc, kterou levým okem zahlédl, byl dlouhý tenký střep. Celé jeho vnímání zaplavila všudypřítomná bolest. Z dálky slyšel něco jako hysterický ženský křik a vzápětí ucítil čísi ruce pod rameny. Snažil se vzepřít, ale byla to učitelka, která se jej snažila dostat ze třídy pryč. Jimmy se zdravým okem zpod učitelčina ramene podíval na sklenáře.

 

Měl na očích velké černé brýle a usmíval se.

 

Sklenáři nenosí černé brýle.


pivnik
24. 09. 2006
Dát tip
dobre, dost podobne domu rodiny Coonanovych, ale to zatim neni na skodu.. libi se mi to, askoliv horory a sci.fi moc nemusim, ale tohle si tipek zaslouzi .. ;) *

angel1
23. 09. 2004
Dát tip
joj-na dnešní ráno je těch hrůz už dost, nechám si tě zas na příště. Líbíš se mi. T

ShArKeY
21. 09. 2004
Dát tip
Dobře napsané, ale Jimmy je mrzák. To za tip nestojí

wazzup
21. 09. 2004
Dát tip
hmmm... dobrý! líbí se mi to...taková správná "magořina"! tip

fungus2
21. 09. 2004
Dát tip
To rozhodně není špatné. TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru