Zrození

ZROZENÍ

Věnováno Marry Shellyové

„Bratři trpaslíci, sešli jsme se zde ku slavnostní pří…“

„A nemělo by to začínat „bylo nebylo“?“ Ozval se přiškrcený hlas ze zadní řady.

„Minulost byla napsána a jakákoliv debata o pomíjivosti času je zbytečná. Důležité jsou jen věci jsoucí a teprve pak ty budoucí. Nezdržuj nás svými škarohlídskými poznámkami a raději mlč.“ Obořil se mluvčí trpaslíků na šťourala ve vlastních řadách a pokračoval: „Den se dnem se sešel. Uběhlo mnoho nocí, co jsme se tu naposledy setkali…“

„A vždycky zbytečně,“ zabručel známý hlas.

„Áno, zbytečně,“ durdil se hlavní trpaslík. „Ale čí to byla chyba? Pokaždé jsem Šmudlu nabádal, aby mnohem víc přikládal pod kotel, ale to on ne. Ne a ne. Nedá si říct. Má to pak nějakou cenu, všechno to kolem, všechna ta práce?“

Mezi trpaslíky se rozhostil chaos. Živě mezi sebou debatovali až les kolem dokola tlumeně šuměl.

„Už se nám nikdy nevrátí,“ začal popotahovat Stydlín. Dokonce i Dřímal se probudil.  Šmudla si jako obvykle přišlápl kus hábitu a jak dlouhý tak široký sebou žuchnul na zem.

„Tak dost,“ zakřičel Prófa. „Vidíš, Rejpale, kam vedou tvoje připomínky! Bratři trpaslíci, uklidněte se a podívejte na tu krásu, kterou se nám podařilo vytvořit díky naší společné práci.“ Seskočil z řečnického pultíku a přešel k ohromné kovové konstrukci, na níž leželo lidské tělo označené číslem IV. Trpaslíci se na okamžik uklidnili a sledovali s jakou razancí Prófa hovoří.

„Jistě si vzpomínáte, jaké potíže nastaly, když se od nás (odmlčel se) „odstěhovala“.“

„Jó, odstěhovala,“ zahučel Rejpal. „Zdrhla s tím nafintěným hezounem.“

Prófa ho už z principu ignoroval: „Nemusím vám připomínat, drazí bratři, jak to v chaloupce vypadá nyní. Sami to víte nejlíp. Polívčička bez chuti, všude samý prach, postýlky neustlané a tady Šmudlovi začíná za ušima rašit řepa. A proto se vás zeptám? A zeptám se jen jednou! Chcete takhle přežívat? Opravdu to chcete?“

Trpaslíci do jednoho kroutili hlavami a všemožně se ošívali.

„Skvěle,“ řekl Prófa. „Cítím s vámi, bratři trpaslíci.Chci vám říci,  že jsem měl vizi, přátelé. Vizi,  s kterou jste všichni, vnitřně doufám, obeznámeni. Avšak pro jistotu vám ji vyložím ještě jednou.“

„Už zase,“ ozval se známý reptal. „Nemůžeš si tenhle tyjátr odpustit?“

Bez odezvy: „Bádal jsem v mnoha knihách, přečetl jsem spousty magických svitků, když jsem hledal způsob jak ji (opět se teatrálně odmlčel) získat zpátky. Po letech úsilí jsem  konečně objevil řešení. Mapy hvězdné oblohy. Vidím to jako teď. Koukám do nich, když se mi náhle před očima objevila ta konstelace, ta, která nás teď dostane z našich trampot. Rok co rok dochází ke stejnému postavení planet. Rok co rok se nám nedařilo, ale dnes nadešel čas, kdy se nebe opět rozestoupí a našemu trápení tak učiní konec.“ Zakončil Prófa svůj proslov.

„Jenom aby,“ dodal Rejpal.

„Na místa, pánové,“ křikl divostrůjce Prófa. „Hvězdná tělesa se dala do pohybu.“

Pidimužíci se rozběhli kolem kovového stroje plného ozubených kol, na jehož vrcholu  jako třešnička na dortu čněl grandiózní pult s tělem. A Prófa si spokojeně mnul ruce: „Jak dlouho nám trvalo ho odlít a sestavit? Je to div divoucí. Ale co teprve to tělo? Kolik to dalo práce? Kombinace nad kombinaci. Opravdu precizní práce. Kolik borůvek jsme museli nasbírat, než dostala tak modré oči jako (utichl). Kolik černých pírek jsme vydrali než jsem dosáhli toho správného odstínu vlasů! A ta jemná pokožka ze srnčí kůže pečlivě sešitá k sobě nití ze sasankového lýka. Bude to nádherný pohled pokud…“

Noční obloha se rozjasnila a dala tak možnost světlu hvězd dopadat až na mrtvolná víčka umělé bytosti.

„Je to tu, bratři,“ křičel hystericky Prófa. „Konstelace nastala. Nechť jsou nám elementálové nakloněni. Přikládejte pod kotle.“

Za neutuchajícího zaklínání páně Prófovi zbylých šest trpaslíků zborcených potem přihazovalo uhlí do chřtánu železné bestie, jenž se tak zdlouhavě startovala. I Šmudla se snažil co mu síly stačily. Tentokráte to přece musí vyjít.

Kovová kola se počala pomalu protáčet, a uváděla tak do pohybu i důležitý stolec s tělem. Pár otáček ozubených kol vyvolal horizontální otočení mohutného stolu. Když oheň pozřel už většinu připraveného uhlí, tak tělo číslo IV se stolem rotovalo jako na centrifuze.

„Každý záhyb musí být patřičně ozářen hvězdným světlem,“ říkával Prófa při generální zkoušce, když se ho ostatní trpaslíci ptali, proč to všechno vlastně mají dělat.

Palivo došlo, konstelace ustoupila a rotující stroj pomalu dotáčel. Skřítci slyšely už jen pouhé cvakání železných zubů, jak do sebe zapadají, když se mechanizmus zastavil úplně.

V lese se rozhostilo dechberoucí ticho. Dokonce i Prófa mlčel.

Nic. Jenom to ticho. Ani sova nezahoukala. Zkrátka ticho.

Tělo, stále nehybné, jevilo stejné známky života jako železná deska, na které leželo.

Noc byla o to smutnější než kdy před tím.

„A je to zase v prd…“ neodpustil si Rejpal.

„Ááách,“ hrudník mtvolného těla se na stolci prohnul v prvotním nadechnutí.

„Šmudlo, žije. Ona žije!“ Křičel Prófa.

Trpaslíci se seběhli kolem oživené bytosti a v mžiku ji sňali popruhy, kterými byla poutána k centrifuze.

„Žije, ona žije,“ nevycházel z údivu Prófa.

Sněhurka s pořadovým číslem IV vytetovaným na zápěstí se posadila na okraj desky. Protřela si oči a strojovým hlasem řekla: „Teď už s vámi budu pořád. Čeká nás hodně práce…“