Skřítkovský žalář - Kap.5

Tu noc přibyl k osazenstvu Skřítkovského žaláře nový vězeň. Přivedli ho v poutech a zavřeli do jedné z cel, kterým se mezi vězni říkalo „řadovky“. Jejich správný název byl Řádovky, tedy cely pro ty, kteří se jakkoli provinili proti Řádu skřítků.

Dumín se posadil na kupku slámy, která mu příštích sedm dní měla sloužit jako postel, a bylo mu do breku. Seběhlo se to tak rychle. Ještě včera mluvil s Kateřinkou a pak soud, rozsudek a teď vězení. Kdyby se ho předtím někdo zeptal, netušil by, že ve staré králíkárně ve sklepě je žalář pro skřítky, a nikdy by si ani nepomyslel, že se sem někdy dostane. Dumínovi zakručelo v břiše. Teprve teď si uvědomil, že celý den nic nejedl.

„Máš hlad?“ ozvalo se z rohu cely.

Dumín se lekl. Není tu sám! Podíval se za hlasem a viděl, že se v šeru krčí skřítek.

„Jako vlk,“ odpověděl Dumín, „Nejedl jsem celý den.“

„Tu máš, zbyl mi kousek chleba od oběda.“ Skřítek vystoupil z tmavého rohu a podal Dumínovi chlebovou kůrku.

„Chleba? Něco lepšího by nebylo?“ zašklebil se Dumín nad kůrkou.

„Co bys ráčil?“ zeptal se skřítek podrážděně.

„Třeba med!“ vykřikl Dumín a hned si vzpomněl na sladkou chuť pampeliškového medu. Skřítek se rozchechtal, až mu z očí vytryskly slzy. „Ty jsi teda vtipálek,“ zajíkal se, „Med? Na, vezmi si chleba, protože nic lepšího nedostaneš.“ Dumínův žaludek se znovu hlasitě ozval. Vzal tedy suchou kůrku a s nechutí se do ní zakousl.