Jedna přestávka na VŠ

Otevřel jsem dveře. Má oblíbená čajovna na mě dýchla svým kouzlem a atmosférou jako už tolikrát předtím. Trošku jsem se rozkoukal po znuděných tvářích místních štamgastů. Kdykoliv jsem sem zavítal, narazil jsem na tytéž oči upřené do láhve s pivem či půlečky něčeho ostřejšího. Malinko mě zarazila skupinka studentů hašteřících se v rohovém boxu. Nějakým nedopatřením jsem doufal, že jedinou mládeží, která navštěvuje tuto hospodu, nazývající se čajovnou, budu já. Nu což, potlačil jsem chuť otočit se na podpatku a vypadnout hledat zastrčenější lokál. Ještě jsem ani neusedl do „svého“ boxu a už se přede mnou leskne půllitr černého kozlíka, kvůli kterému sem vlastně chodím. Číšnice se na mě usmívá. Hm, kdyby necenila tak ty zuby, mohla by být i docela kousek, ale takhle aby se člověk bál o parkety…co když je poškrábe? To ale přece jen není moje starost, hlavně, že mám díky jejím sympatiím jako vždy rundu bez cejchu. Z jukeboxu se rozléhá celým lokálem volání Hej, blázni, hlupci!… a já se poťouchle usmívám, neboť mi to připomíná mého praštěného bráchu. Někdy bych chtěl být tak stupidní jako on. Nemusel bych chodit na tu hloupou výšku, čekat na jednotlivé přednášky a poslouchat pohádky o věcech, které v životě nevyužiju. Pomalým pohledem se rozhlížím po svém stole a dochází mi, že už jsem vlastně taky štamgast. Baví mě ta představa, a tak vytáhnu své přednášky, předstírám čtenářský zájem o pole a algoritmy a nevím, jaké zbytečnosti a nenápadně ryju do desky stolu své iniciály. Puberťácká hračička, no a? Usmívám se. Složím přednášky, list za listem rovnám do další zbytečné složky.

Hleďme, to sem nepatří. Držím v rukou čtverečkovaný arch s nápisy Já, Ona. Co to má být? Trvá mi vteřinku než mi dojde, že tečky v souřadnicové síti a čtverečky naznačují hru známou nejen mezi námi puberťáky, ale přes síť i mezi mnohými dospělými. Loďě. Kouknu a vidím,že hráč označený jako Já neumístil své chovanky vůbec nerozumně. Naproti tomu, spousta protivníkových miláčků už se skví na dně mořském nebo alespoň papírovém.
“Teď bych zkusil B4,“ prohlásím polohlasem.
“To je dost!“ ozve se za mými zády ženský hlas. „ Máš ale smůlu. Voda. D2“
Chci se otočit do boxu za mnou, abych poznal svou protihráčku, kterou jsem o hru nepožádal a nevím, jestli ona poznala, že mluví na někoho jiného než s kým lodičky začala. Asi vycítila můj pohyb směrem k ní, protože mě zarazila v polovině otočky „Nepodváděj!“
Bleskově jsem se otočil zpátky. Přistoupil jsem na hru, stejně bych se tady u toho piva jen nudil a informatika začíná až za dvě hodiny.
“Voda,“ hlásím. „ B1“
“Zásah,“slyším skleslý hlas za svými zády. „ D8“
“Voda.“
Systematicky si vyměňujem souřadnice a slova „Voda, zásah, potopeno“. Někdy s nadšením, jindy sklesle. Hlas se mi zdá čím dál víc povědomý. Že by nějaká spolužačka? Těžko říct, ale jsem si jist, že už jsem ho slyšel. Už se těším na konec hry. Ještě dva tahy a hra je má.

Vyslovuji poslední pozici : „H3“ Vítězoslavně se usměju, protože vím, že tím je hra u konce. Nečekám na slova „zásah, potopena“ a otočím se k vedlejšímu boxu.

Úsměv mi ztuhne na tváři, když mi dojde, že se díván do očí své profesorce informatiky. Letmo zahlédnu její úšklebek a pohled k mému stolu, kde ještě stále stojí nedopitý půllitr. Slova mi váznou v hrdle, nepamatuju takový knedlík od doby mé maturity.

To už se ale naše pohledy střetnou. Úsměv mizí, je tady jen trapné ticho, které proříznou až její tichá slova.

„Roylande,“ nechápu, že si pamatuje moje příjmení, „ potopil jste mě.“ Usměju se, zdá se, že to bere statečně. Ona ale pokračuje: „ jednou potopím já Vás…“ S těmito slovy a staženými rysy plnými zloby odchází. Nevěřícně za ní koukám.

…a pak jednou…potopila…