Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Motýl

02. 10. 2004
4
0
2600
Autor
Mar_15

 

Motýl

Pepík, Jarda, Kája a Martin vyběhli ze školy a ještě naposledy se pozdravili:“Tak ve čtyři u nás“,připomenul Jarda. Byli to nerozluční kamarádi. Tři z nich se znali už od 1. třídy, Kája se letos přistěhoval a do party rychle zapadl. Pepík bydlel hned naproti škole, tak byl doma jako první. Z kuchyně to už  krásně vonělo. Přivítal se s maminkou  a těšil se na dobrý oběd. Při jídle se začal vyptávat:“Mami,a kdy budeš péct dort? A bude zase dvoupatrový? A máš svíčky?“ „Pepíku, neboj se, všechno se stihne. Nech si něco jako překvapení. Radši mi řekni, kolik kamarádů si chceš pozvat?“zeptala se maminka“Přijdou moji 3 nejlepší kamarádi.“ A to překvapení, to už ví, jaké by mělo být. Chtěl by kopačák, pravý kožený kopací míč, jako má Jarda, ale maminka říká, že je moc drahý a že také musí koupit oblečení pro jeho mladší sestřičku. Ta se právě probudila a maminka za ní odešla do dětského pokoje. Pepík dojedl oběd a šel si na chvíli číst. Musí si ale včas udělat úkoly, aby mohl odpoledne jít k Jardovi.      

Jarda už byl také po obědě, sám si ho ohřál, protože rodiče jsou v práci. Dneska nemá trénink,tak má do čtyř čas. Úkoly mu moc času nezaberou a ještě si může zahrát  hry na počítači. Na chvíli si pomyslel, jaké by to bylo hezké, kdyby se jeho tatínek mohl přijít v sobotu podívat na jeho zápas. Určitě  by dal gól. Nebo by na něj alespoň přihrál. Ale táta chodí domů z práce až večer a někdy ani v sobotu není doma.

Ve čtyři hodiny se kamarádi sešli, jak se domluvili. „Kluci, co podnikneme?“ zeptal se Kája.“Půjdeme se podívat na půdu“ ujal se slova Jarda, „můžeme to tam trochu prozkoumat.“ Bydlel v rodinném domku, ve kterém v tuto dobu kromě kluků nikdo nebyl. Všichni byli tím návrhem nadšeni.Na půdě našli nějaký starý nábytek, krabice s nepoužívaným porcelánem, zaprášené knihy a další harampádí. Pepík se sklonil a z velkého kufru, který s námahou otevřel, vytáhl zasklenou krabičku. Na půdě nebylo dobře vidět, tak všichni nedočkavě seběhli schody dolů. Když otřeli ze skla všechen prach, zjistili že uvnitř je krásný exotický motýl. „Kluci, ten je hezkej, takovýho motýla jsem nikdy neviděl,“ řekl Martin. „Můj brácha má doma atlas motýlů, tenhle tam určitě není.“ „Podívejte, tady je nějaký nápis“, všimnul si Pepík a nahlas četl:“Motýl čtyř splněných přání.Co to znamená? V pohádkách jsou vždycky 3 přání a ne 4.“ „Taky nejsme v pohádce. Hned to vyzkoušíme, jsme 4, tak si každý bude něco přát“, ozval se Jarda.“Jardo,“řekl prosebně Pepík,“já mám zítra ty narozeniny, mohl bych si přát jako první?“ „Dobře, tak řekni svoje přání, až se uvidí, jak to dopadne, budou si něco přát ostatní. Zatím si to můžeme rozmyslet.“ Pepík vzal motýla v krabičce do rukou a trochu roztřeseným hlasem, ale s nadějí odříkával:“Přeji si, abych dostal k narozeninám kopací míč.“

Druhý den byla velká oslava 10. narozenin. Sešli se všichni 4 kamarádi. Dort byl upečený, chlebíčky, jednohubky a další oblíbené dobroty byly připraveny. Pak přišla řada na dárky. Pepík chtěl prodloužit tu chvíli napětí nebo spíše ze strachu rozbaloval nejprve dárky od kluků. Letmo se na ně usmíval a poděkoval jim. Pak už všichni upřeli zrak na poslední dárek od rodičů.Pepík ho pomalu rozbaloval a za chvíli se objevil kožený kopací míč.

 „Kájo,“ ozvala se maminka z kuchyně.“Prosím tě, dojdi na nákup.“ „Ale mami, máme za chvíli sraz s klukama,“ zaprotestoval Kája. „Víš, jak se těžko chodí na nákup s Pavlínkou a Helenkou a mně dneska není moc dobře.“ „Tak  jo mami, už běžím.“ Kája popadl nákupní tašku, papírek se seznamem a peníze a vyběhl z domu. Pořád je lepší jít nakoupit, než hlídat tříletá dvojčata. A k tomu brzy přibyde ještě jedno mimino. Kdyby to byl aspoň kluk. „Chtěl bych bráchu, Martin má bráchu, proč bych ho nemohl mít já,“ pomyslel si Kája když vcházel do obchodu.

 

 

Ostatní kluci se už zatím sešli u Jardy. Pepík chtěl jít hned na půdu, kam včera odnesli toho záhadného motýla, ale Martin a Jarda trvali na tom, že počkají až přijde Kája. Když byli všichni, opatrně vyndali motýla ze skrýše. „Podívejte se,“ vykřikl Jarda. „Jedno křídlo ztratilo barvu“. Levé křídlo bylo šedivé. Krásný vzor z modré,červené, zelené a zlaté barvy byl pryč.“To vypadá divně. Nedostal se do té krabičky třeba vzduch a křídlo nevybledlo?“Přidal se Martin. Jarda obracel krabičku s motýlem a prohlížel ze všech stran, ale nenašel žádnou skulinku.“To nevadí, dneska si budu něco přát já,“ zakončil zkoumání. „Přeji si, aby táta přišel na sobotní zápas a abych já....ale ne, to už by bylo druhé přání, takže hlavně aby tam byl, aby mohl přijít. Sejdeme se tady zase v pondělí, do té doby bude motýl na svém místě.“

 

V sobotu ráno se Jarda probudil, a  jeho první kroky směřovaly do ložnice. Když zjistil, že je tam maminka sama, zklamaně se zeptal:“Mami, kde je táta?“ „Hned ráno jel něco zařídit, víš, že chodí někdy do práce i v sobotu“ „Ale včera říkal, že se přijde podívat na náš zápas.“ „Říkal, že možná přijde. Neboj se zápas je až ve 4 hodiny, tatínek to určitě zvládne,“ uklidňovala maminka Jardu.Při tréninku se Jarda nemohl soustředit a vůbec se mu nedařilo, že si ho musel trenér vzít stranou a domluvit mu. Když obě mužstva nastoupila a zápas začal, Jarda zběsile hledal mezi fanoušky svého tátu. Nemohl ho najít, ale koutkem oka zahlédl mávající ruku, byla to maminčina ruka a vedle ní stál táta. Byl to opravdu on. „Hurá! přišel. Teď už je jedno, jestli vyhrajeme, na tom nezáleží,“ pomyslel si Jarda. Ale jeho spoluhráči chtěli vyhrát. Vždyť proti nim stál jejich největší soupeř.A Jarda už byl také jako vyměněný. Všichni se velmi snažili a hráli krásný fotbal.V polovině zápasu byl stav vyrovnaný 1:1. Ve druhém poločase se naši do toho ještě více obuli a Jarda přihrál na vítězný gól. (Nejsou to 2 přání?)

Když se kluci opět sešli u Jardy, hned spěchali na půdu. V údivu zírali na krabičku s motýlem. Druhé křídlo ztratilo svoje krásné barvy. Teď bylo šedivé a nezajímavé. „Je to možné, aby motýl přišel o svoje barvy, když splní nějaké přání a udělá někomu radost?“ podivil se Jarda. „Tak to jsem proti, aby byla vyslovena další přání. Motýl by už nebyl krásný. Co s ním? Nechci aby přišel o barvy na dalších dvou křídlech.“ „Tobě se to mluví“ vpadl mu do řeči Kája, „ty už máš svoje přání splněné. Jak k tomu přijdeme my? Teď jsem na řadě já.“ „Musím si to rozmyslet. Motýl se našel na naší půdě, já o něm rozhodnu.“Nazítří se kluci neměli sejít, proto Jardu překvapilo, když otvíral dveře, od kterých se ozývalo dlouhé zvonění, udýchanému Kájovi. „Jardo, prosím tě, půjč mi toho motýla, maminka už odjela do porodnice“ Jarda se napřed na Káju nechápavě díval, ale pak ho pozval dál a Kája mu na schodech cestou na půdu prozradil svoje přání.Jarda ještě chvíli litoval dalšího motýlího křídla, ale nakonec se dal přemluvit a zasklenou krabičku podal Kájovi. „Přeji si, abych měl bráchu“vyhrknul Kája na jednou nadechnutí.“Dík, Jardo, jsi vážně kamarád. Ve škole ti řeknu, jak to dopadlo.“

Martin a jeho o 2 roky starší bratr Jirka zatím byli navštívit maminku v nemocnici. Poslední měsíc byla dost vážně nemocná a lékaři navrhovali operaci. Kluci se vždycky snažili nemocnou maminku trochu rozveselit, ale tentokrát nedokázali zakrýt údiv nad tím, jak byla pobledlá. Její oči nezářily jako dřív a nepatrný úsměv vytvořila jen s velkou námahou. Za chvíli přišla sestřička a poslala děti domů, protože maminka je zesláblá a musí odpočívat. Martin byl zamyšlený a čím dál tím smutnější a litoval, že neprosadil svoje přání jako první, přestože ihned věděl, co by si přál nejvíce ze všeho.

 

 

 

Druhý den ve škole Kája radostně vykřikoval:“Už volali,dnes v šest ráno, 53 cm, 4 kg a je to kluk, mám bráchu!“Odpoledne měli další schůzku. Když se u Jardy sešli, šli rovnou na půdu. Pepík a Martin se divili, že se tu něco odehrálo bez nich.“A jak bych si asi mohl přát, aby se narodil brácha, když už je dneska na světě?“vysvětlil Kája. Martin byl rád, protože svoje přání může vyslovit už dnes.S obavami se zadíval na Jardu, jestli nebude chtít zachránit poslední motýlovo barevné křídlo. Ten skutečně chvíli váhal, ale když mu Martin řekl o co jde, vzpomněl si, že on se vlastně jenom chtěl vytahovat a jeho přání nikomu ničím nepomohlo. I Pepík a Kája se trochu zastyděli, protože při svých přáních mysleli hlavně na sebe. „Tak už to řekni,“ vtisknul Jarda Martinovi krabičku s motýlem do ruky.“Prosím, aby se moje maminka uzdravila“, řekl Martin chvějícím se hlasem a s pohledem upřeným na poslední barevné křídlo.

 

Při další návštěvě v nemocnici tatínkovi Martina a Jirky lékaři oznámili, že maminka je v kritickém stavu. Krátké návštěvy v nemocnici se opakovaly častěji a mamince bylo stále velmi zle. Martin už přestal chodit na setkání s kluky a raději chodil za maminkou. Ostatní kluci se už přestali chodit dívat na motýla, protože věděli, že poslední přání nesplnil. Martin stále věřil, že se maminka uzdraví. Jen na chvíli zapochyboval, jestli něco nepopletl při vyslovování přání. Možná by to mohl zkusit znova, vždyť motýlí křídlo je stále ještě barevné.Jeho kamarádi přemýšleli stejně. Když se sešli u Jardy, šli se na motýla podívat.“Proč to teď nefunguje? Kluci, zopakujeme to tak, jak to řekl Martin“,vyslovil jako první Kája jejich společný nápad. Teď si všichni přáli, aby motýlí křídlo už nezářilo krásnými barvami, společně uchopili krabičku a vyslovili Martinovo přání. Pak už všichni v údivu pozorovali, jak poslední křídlo bledne a po chvíli bylo šedivé jako ta ostatní. „Posviťte sem pořádně tou baterkou, ten motýl se pohnul“, zapochyboval Jarda.„Ukaž, já nic nevidím“, ozvalo se. Někdo do někoho trochu strčil, ten to nečekal a krabička s motýlem upadla na zem a sklo se rozbilo. Motýl se pohnul  křídly a vznesl se k malému okénku ve střeše. Potom jim zmizel z dohledu. První se z leknutí vzpamatoval Kája:“Kluci, Martinově mamince už je lépe nebo už je zdravá.“ „A my jsme osvobodili toho motýla. Tím, že nám splnil naše přání, získal svobodu. Musíme jít za Martinem a říct mu to“, dodal Pepík.

Když se Martinova maminka vrátila z nemocnice, dostala od kluků obrázek motýla. Každý z nich vybarvil jedno křídlo tak, jak si ho nejlépe zapamatoval. Proto bylo každé jiné, tak jako jejich přání byla rozličná, ale celý motýl byl krásný.     

 


jenz
13. 12. 2004
Dát tip
To je ale krása, moc se mi to líbilo, má to spád, je to moc hezký.

idle
04. 10. 2004
Dát tip
Hezký příběh.

fungus2
03. 10. 2004
Dát tip
Moc líbílo. TIP

Garth
03. 10. 2004
Dát tip
„Posviťte sem pořádně tou baterkou, ten motýl se pohnul“, zapochyboval Jarda. A my jsme osvobodili toho motýla. Tím, že nám splnil naše přání, získal svobodu. Shoot me. My precious time.

vesuvanka
02. 10. 2004
Dát tip
Zaujal mě název a povídku jsem přečetla, i když je delší, "jedním dechem", moc pěkná, pohádková..... Tip

wazzup
02. 10. 2004
Dát tip
moc hezký! tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru