Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Spisovatel

08. 10. 2004
1
0
2570
Autor
Jajoch

Spisovatel

 

Bydlel v maringotce. Věděl jsem o něm jen dvě věci - že je podivín a že je génius. To první říkali lidi. To druhé mi dokázal ve svých knihách. Byly...nepopsatelné. Já byl  nervózní a nesvůj. Šel jsem za ním poprvé a hned s takovým návrhem. V podpaží jsem měl bonboniéru, abych případný havarijní stav zachránil velkolepým darem. V duchu jsem měl připravenou jisou řeč.Ach pane, již dlouho vás obdivuji pro Vaši tvorbu a snad mi tedy nebudete mít za zlé... Uviděl jsem jeho maringotku. Nervozita se rozhodla zaútočit a opět se jí povedlo prolomit brány mého klidu. V mžiku byl ten tam a já stál sto kroků od maringotky a uvažoval – Jít, či nejít? Toť otázka! Sebral jsem zbytky odvahy a šel. Zaklepal jsem na dveře a z maringotky se ozvaly nadávky a brumlání něčeho jako: „Koho to sem čerti nesou?“, načež mi otevřel podivný zjev, vysoký kolem 180 centimetrů, se šedou špičatou bradkou, orlím nosem a začínající pleší nad vysokým čelem.

„Co chceš?“ změřil si mě výhružným pohledem a automaticky mi tykal, ač mé dětsví skončilo přibližně před dvaceti lety.

„Ehm...no, já...eee...vy... Chtěl bych abyste pro mě něco napsal!“ vyhrkl jsem.

Oči se mu rozsvítily a objevil se v nich náznak něžnosti. A chtíč.

„Ano? Tak to pojďte dál.“ plynule přešel na vykání, „Je tady trochu nepořádek, toho si nevšímejte. Posaďte se někde kde je místo, chcete něco k jídlu? Podívám se jestli něco mám... A samozřejmě pití možná něco ostřejšího, že? Pijete vodku? Já ano. Víte, jsem původem Rus, takže...“  Při svém monologu mě provedl předsíní do něčeho mezi ateliérem a obývacím pokojem. Maringotka se mi zvenčí zdála mnohem menší. ‚Trochu nepořádek‘ byl opravdu nadnesený výraz. V pokoji byl, promiňte mi ten výraz, ale jinak se to nazvat nedá, nehorázný bordel. Špinavé ponožky položené vedle zaschlých zbytků jídla, křesla a otoman byly pokryty neidentifikovatelnou směsicí skvrn, asi bych se neodvážil hádat původní barvu. Stůl nebyl vidět pro vrstvu papíru, neumytých talířů, CDček, kazet a dokonce i starých LP desek, z jednolité vrstvy vyčnívaly akorát stará petrolejka a váza s uschlými karafiáty. Na zemi, mezi poházenými hadrami, oblečením, novinami a dokonce jedním květináčem s živou(!!!) africkou fialkou probleskovali kousky koberce šedé barvy. Nejspíše šedé.

„Posloucháte mě?“ ozvalo se z kuchyně.

„Ale jistě!“ odvětil jsem.

„Takže vodku nebo něco jiného?“

„Jenom čaj, děkuji.“

Sedl jsem si do jednoho zdánlivě čistého křesla a doživotně si tak na svém saku obtiskl žlutooranžovou skvrnu od hořčice. Už nikdy jsem ji nevypral.

Spisovatel přišel s tácem se sušenkami, dvěma hrnky čaje, dvěma panáky vodky a s úsměvem na tváři. Na chvíli se zamyslel, potom jednou rukou shrnul všechno ze stolu na zem, zamračil se nad tříštivým zvukem – to když se rozbila petrolejka – a opět s úsměvem se posadil a pobídl mě k jídlu a pití.

„Tak kde jsme to skončili? Chtěl jste, abych něco napsal,že?“ zeptal se.

„Víte, dostal jsem takový nápad…“

„Ano, ano nápad je nedůležitější, ale o formu jde samozřejmě taky,“ přerušil mě, „chcete, abych napsal něco hrůzostrašného, bolestného?“ Než jsem stačil odpovědět, vytáhl odkudsi čistý papír a propisku a začal cosi zuřivě škrábat na čistý arch. Dopsal a podal mi to. Četl jsem:

...věděl, že ho pronásledují. Proto utíkal a neohlížel se. Liany jej šlehaly do tváře, v rameni mu pulsovala bolest, jak ho škráblo Jejich kopí na začátku útěku. Před ním se objevil jeden z Nich. Roztáhl rty v úsměvu a odhalil tak zuby upilované do špiček. Pak zvedl ruku s kopím a hodil. Uprchlíkovi projela druhým ramenem bolest, když hrot prorazil měkkou kůži. Z obou ramen mu nyní prýtila krev. Už jí ztratil příliš mnoho. Klopýtl, vyrovnal pád, znovu klopýtl a spadl. Poslední, co uviděl byl špičatý úsměv jednoho z Nich. Poslední, co uslyšel, byl zvuk trhaného masa. Poslední, co ucítil, byla šílená bolest...

Vrátil jsem se do reality a otřásl jsem se. Sice by to uspělo tak ve 30. letech, ale v těchto prostorách to zabíralo i v 21. století. Spisovatel už psal cosi dalšího. Na chvilku zvedl hlavu jak přemýšlel. V očích měl vzdálený výraz, celý obličej připomínal posmrtnou masku, nehybnou a věčnou. Vrátil se do reality, něco přeškrtl a podal mi list.

„Nebo zoufalství? Není problém – čiré zoufalství v psané podobě přímo zde, teď a tady.“ uvedl spisovatel-kouzelník další číslo.

...bojoval z posledních sil. Parsil měl brnění na mnoha místech promáčknuté, byl unavený a bitva nekončila. Stál už sám, opěšalý, kůň pod ním padl, se vzepjal proti halapartně, která ho zasáhla do krku. Věrný(tak se oř jmenoval) už nevstal. Spatřil Galahadovu tvář, tvář nejstaršího z rytířů, který pomatoval ještě krále Artuše. Parsila se zmocnilo šílenství, máchal okolo sebe svým mečem s pozlacenou rukojetí a pokaždé, když zabil, ozvalo se nad bojištěm jméno jednoho mrtvého.

 „Galahad! Sevnir! Magnus Bijec! Slavis! Mran! Omnethor!“ 

Jméno Stenhores vyslovil jen napůl, protože to uviděl. Svou dceru, Melandris s vlasy barvy slunce, očima barvy oblohy a pletí barvy měsíce. A s obličejem pokrytým krví vytékající z rány na čele.

Údolím se rozlehl řev:

„Nnnnnnneeeeeeeeeeeeeeeeee!!!Meeeelllaaaaannndddrrriiiiiiiiiiiisss!!!“

Ozvěna vracela jméno ještě mučivějším hlasem – Melandris šeptaly stromy, Melandris šeptaly kameny, celá země v jednom okamžiku vzývala jedno jméno. Melandris.

Proti ozvěně se postavil tichý hlas, temný a úlisný:

„To já, já ji zabil. Chceš vědět jak se tvářila?Nevím, zabil jsem ji zezadu. Ale myslím, že překvapeně. A ten výraz v očích po smrti. Zajímalo by mě, jestli to bude stejné až zabiju tebe.“ Před ním stál Mordis, syn Mordredův. Parsilovi se oči podlily krví, vlasy slepené potem a krví mu zakryly oči. Ničeho už nedbal, nic neměl, nic nechtěl, všechno ztratil a teď rozdával věčnost. Odhodil štít a s mečem nad hlavou se vrhl vstříc Mordisovi. Pro slzy neviděl, v hlavě měl prázdnotu a zoufalství. Nebyl nic, byl vším. Byl smrt...

„Ech!“ podotkl jsem a pozvedl hlavu, „To snad ani není zoufalství. A připomíná mi to Tolkiena.“

„Vy jste to poznal?“ podivil se, „Ano, původní námět je z Tolkiena. Ale zbytek je můj. A garantuji vám, že toto je jedno z nejlepších zoufalství, jaká byla v posledním roce napsána.“

„Nu dobrá. Vy mi tu ale předkládáte samé tragedie. Co třeba něco pozitivního, umíte?“

Přes zářící obličej přelétla grimasa zpodobňující hnus a odpor. A snad i zděšení. Poté spisovatel ozval mírně znechuceným hlasem:

„To po mně chcete, abych psal o lásce, radosti, kráse a takových těch věcech? No dobrá, že jste to vy…ačkoliv, vlastně vás ani neznám. Já vám něco napíšu a vy mi něco řekněte o sobě.“ Aniž bych souhlasil, ztratil se ve své vlastní, psané realitě.

„Nooo...já se jmenuji Petr Arnyt a jsem zde abych...“

„Počkejte, počkejte, víte co? Buďte raději zticha, špatně se soustředím, když mluvíte.“

Tentokrát psaní trvalo mnohem delší dobu. Z čela stékaly muži naproti mně kapky potu. Napsal poslední větu a se zachmuřeným výrazem mi podal zpola popsaný papír. Na něm stálo:

...už tři noci špatně spala. Téměř nejedla, jenom pila a celé dny trávívala na rozkvetlé louce za domem. Trhala tam fialky a rozrazily a myslela na něj. Byl to on, kdo jí změnil život, proměnil ji v jediný den jen tím, že se objevil. Pro něj nejedla, nespala a žila jen proto, aby mohla myslet na něj. Napsala mu dopis a navrhla schůzku. Teď toho litovala. Po jednom letmém pohledu přece nemůže přijmout vyznání lásky a pozvání na schůzku.

„Alice?“ ozvalo se za ní.

Přišel!

„Je to divné, uznávám, ale na tohle moc nejsem, víte...ehm...jak jste říkal, že se jmenujete?“ zeptal se spisovatel, když viděl, že jsem odvrátil oči od listu.

„Petr. Petr Arnyt.“ poradil jsem mu.

„Ano, ano, vzpomínám si, už vím. Teď bych už rád přešel k tomu, proč zde vlastně jste.“ nadhodil.

Něco mě napadlo. „Ještě předtím – právě mě něco napadlo...Píšete poezii?“

„Básničky? Občas...něco bych mohl zkusit...“ našel nový čistý arch a zapálil si cigaretu:

„Nebude vám vadit, když si zapálím? Kouříte?“ nabídl mi.

„Ne a ne. Ale děkuji.“ odpověděl jsem.       

„Mhmh.“zamumlal již plně ponořen v tvorbě. Za chvíli se mi dostal do ruky ušpiněný linkovaný papír s textem:           

Drak

Nad polem se vznáší drak.

A není papírový.

Způsobí zmatek – tak jak tak

Lidé již draky neznají

Všichni již mají velký strach –

Že se to nedá popsat slovy.

Tak velký strach ti lidé mají.

 

„Řekl bych...zajímavé.“ poznamenal jsem po dočtení.

„Je to jenom taková hříčka, co člověk stihne v rychlosti. Mohla by vás zaujmout konstrukce veršů, není to žádná klasická práce ABAB nebo něco takového, ale...Dost! Už plácám. Vraťme se k původnímu tématu – proč jste tady?“

„Ano. Proč jsem tady. Víte napadla mě taková věc. Potřeboval bych poradit a myslím, že vy, jakožto spisovatel, byste mi mohl poradit.“ odmlčel jsem se a přemýšlel jak pokračovat, „Chtěl jsem najít absolutní a prvotní lež. Hádali jsme se s kamarádem, jestli něco takového existuje a já tvrdil, že ano. Proto mi navrhl sázku. Jestli najdu prvotní lež, vyhraji. Proto jdu za vámi. Četl jsem vaše knihy a myslel jsem, že byste mohl mít nějaký nápad...takže...“ zakončil jsem značně neuměle.

„Absolutní lež? Hm...absolu... Víte co? Přijďte zítra okolo čtvrté, já si to rozmyslím a zítra vám řeknu.“

Souhlasil jsem, rozloučili jsme se a já šel domů. Spisovatel byl zajímavý člověk. Svou roztržitostí si mě získal, stejně jako oním nepořádkem, kde se člověk - ač je to nepochopitelné - cítil jako doma.

 

Vyšel jsem z domu a vydal se směrem ke spisovatelově maringotce. Teď už jsem o něm věděl víc a nervozita zmizela neznámo kam. Prostě se vypařila. Těšil jsem se na toho pána, který si žil v maringotce navzdory okolnímu světu a jednou za čas rozvil nitky příběhů stejně podivuhodných jako byl on sám. Už z dálky jsem viděl, že se něco stalo. U maringotky stálo auto s nápisem ‚Policie‘ a okolo dav čumilů. Prodral jsem se skrz lidi až ke strážníkovi.

„Kde je spisovatel, co se tady stalo?“ vykřikl jsem na něj.

„Na to je uvaleno embargo – pro veřejnost. Pokud jste člen rodiny nebo blízký pří...“

„Jmenuji se Petr Arnyt,“ přerušil jsem ho,    „a pana spisovatele znám od včerejška a...“

„Petr Arnyt jste říkal?“ teď mě pro změnu přerušil policista, „Tak to pojďte se mnou, něco tady pro vás mám.“

Polekal jsem se a nervozita se vrátila, ale následoval jsem modrou uniformu. Když jsme byli tak daleko, aby nás nemohl dav slyšet, policista začal:

„Spisovatel je mrtev. Dneska okolo poledne spáchal sebevraždu. Zanechal po sobě pouze dopis adresovaný vám.“ odvyprávěl, sáhl do náprsní kapsy a podal mi zapečetěnou obálku. Roztrhl jsem ji a četl poslední slova slavného autora:

 

 

Petru Arnytovi, mému poslednímu příteli.

 

Myslím, že jsem na to přišel. Odpověď zní:

 

„ život“

 

 

Jdu to zjistit!

 

                       

 

K  O  N  E  C


Perlino
14. 10. 2004
Dát tip
To je pravda, a člověk si může domýšlet a udělat vlastní názor, to se mi líbí:))) Napiš radši něco jinýho:)))

Jajoch
11. 10. 2004
Dát tip
´bych musel napsat druhou povídku, kde se s(S)pisovatel vrátí :-) A to by to ztratilo kouzlo, ne?:-)

Perlino
08. 10. 2004
Dát tip
Velmi dobře napsané, atmosféra v maringotce mě celkem pohltila.A Spisovatel byl opravdu velmi zajímavý a jeho dílka také.Jen by mě zajímalo, kdo vyhrál tu sázku, protože závěr a odpověď mi osobně moc nesedí,i když dílku spíš sluší. Takže když to shrnu tak to je típek:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru