Romance o jedné smrti

Uprostřed parčíku náhrobní deska

rozbitý okno a mezi tím stezka

cestička života, kostřička s kosou,

na noze tenisku (druhou má bosou)

Chodí si po parku, směje se na lidi,

kdekdo se jí bojí, že je Smrt  závidí

Závidí věčnost jejího bytí,

z tý povrchnosti je mi na blití

Netuší že kostra, která tak sama je,

nemá už šanci vstoupiti do ráje

Na věky věků co se svět točí,

musí mít pro lidi přivřený oči

Všechny je zabít při narození?

Nad tenhle nápad skutečně není!

Však podle seznamu sekneš jen starší,

co už svět zničili, nyní jim straší

Nasadit úsměv a jít mezi lidi,

co jinýho zbejvá, když jí svět nudí

Až dojsou životy, tak bude bez práce,

žebrat o almužnu a to bez legrace

Už jenom kvůli ní zůstaňme živí!

Nemoh bych setřást ten pocit viny