Tobě

Ještě jednou děkuji...

Rozednívá se. Slyšíš?
Ptáci vítají právě narozený Den novým chvalozpěvem.
Velebí Úsvit - to dítě, jež jim i nám bylo kýmsi darováno a loučí se se stařenou Nocí...

Už je to dávno, co jsem naposledy naslouchala Jeho zrození.
Dítě, které svůj příchod neohlašuje pláčem...
Ví, že už za pár chvil zestárne a brzy zemře - a přesto mlčí...

Den, jak krátce žije, dává se cele světu, a pak umírá aby načerpal sílu.
Jediná jeho minuta není prázdná, dokáže svůj život naplnit a dát mu význam.
A jako stařec Soumrak umírá, aby se v tichu mohla znovuzrodit Jím tolik milovaná Noc.

Ona a On jak jsou si podobni s Fénixem povstávajícím z popela.
I Jim je předurčeno, znovu a znovu se rodit a jeden z nich umírá sotva se letmo dotknou.
A člověk? Kolikrát uvnitř nás něco zemře, aby se něco jiného mohlo narodit?

Víš můj život je někdy prázdný, zabíjím minuty nicneděláním a taky bývám k druhým hluchá.
Někdy si to však uvědomím, a pak si vážím každičkého setkání.
Jak často však zapomínám...

I Tobě chci poděkovat, přečetla jsem, cos napsal a musela pak chvíli přemýšlet...
A proto teď poprosím Tě, až přijde Soumrak, postůj chvíli a vzpomeň si na Svítání.
Dva milenci se objali jen letmo se políbili, a pak...
Ty však ještě žiješ a věřím i za Tebe, že najdeš a rozpoznáš, co Tvé srdce hledá...

---