Tajný učenec

Bylo poledne, slunce svítilo vysoko nad královstvím Desfour a ozařovalo střechy domů jež lemovali kamené cesty po nichž proudil dav občanů. Ženy pospíchali na jarmark, aby pokoupili za co nejlevnější ceny, muži pospíchali na ůřady, do pekáren, či do knihtisku. Někteří pospíchli za hradby, aby došli do nedalekého lesa, v němž budou kácet dříví a odvážet jej do pil, kde budou dále zpracovány v plnohodnotné výrobky.Někteří měli takové štěstí a zručnost, že se dostali do královských kováren, kde vyráběli kvalitní meče a kopí pro nevé rekruty. Všichni občané města Desfour byli tak zabraní svými činnostmi, že si ani nevšimli mladého panoše, důležitého posla, jež pospíchal po hlavní fialové cestě, cestě jež byla postavena z ohromného množství malých fialových a tmavě modrých kachliček, které dostávali tvaru starodávných run, jež měli znamenat sílu a starodávnost tohoto království. Posel sličné tváře a svěltých vlasů oděn v tmavě modrém hávu, pospíchal přes ohromný vodní příkop po této cestě jež vedla směrem k první bráně. Posel znaven cestou i davem, který ho v jeho běhu brzdil, byl už příliš unaven, aby vyběhl posledních sto metrů, které ho dělili od druhé brány, ale byl tajným poslem z Berchtoldu, měl své poslání, měl svůj ůkol a ten musel splnit ať to stálo cokoliv. Z posledních svých sil vstal a rozběhl se k druhé bráně. Jakmile tuto bránu proběhl stála proti němu samotně královská věž. Věž tak velká, že přesahovala jakákoliv poslova očekávání. Posel chvíli stál na místě s údivem v obličeji a hleděl na tu monstrózní a hrůzu nahánějící krásu. Celá věž byla hlavním strategický kamenem celého hradu, ovšem byla mistrovsky zdobena. Po zdech věže se plazili draci, vytesáni z vzácného severského kamene. Téměř v každém patře byla řada balkónů s krásným, složitě zdobeným zábradlím a okna dosahovali neuvěřitelných barev a různorodosti. Panoš po chvíli postoupil v před až stanul před hradní stráží. Jakmile ukázal posel dopis s pečetí hada, byl vpuštěn dovnitř, kde postupoval po složitých schodištích až téměř k vrcholu věžě a po chvíli putování stanul před obrovskými stříbrnými dveřmi jež v sobě měli zlatě vylité ornamenty královské síně. Dveře se s rachotem rozevřeli a posel vstoupil do královského sálu. Celý sál byl kulatého tvaru a musel měřit alespoň dvěstě stop. Na zdech se střídali prapory se státním erbem velkého zeleného dubu a velká okna, která byla celá poskládaná z barevného skla a s neuvěřitelnou přesností znázorňovali korunovace dávných králů. Podlaha po níchž posel s opatrností postupoval byla složena z kachličkové mozaiky na které byla znázorněna základní runová abeceda. Téměř na konci sálu stál ohromný kamenný trůn. Byl celý vytesán z jednoho kusu bílého Tyrolského kamene takže vyzařoval světlo na všechny strany místnosti, jako čerstvé jarní slunce. Trůn byl s údivem jednodušího rázu, nežli ostatní předměty kolem. Na vrcholu trůnu seděl samotný král Maximus. Panoš před něho předstoupil se skloněnou hlavou a poklekl před nohy trůnu. „Tak posel z Berchtoldu přece jen dorazil" zazněl králův hluboký hlas. „Přicházim, neboť musím doručit důležitou zprávu, jež je určena pouze vašim očím." odpovědel posel a povstal a předal dopis králi. Za celou dobu se nepodíval svému králi do tváře. Král roztrhl pečeť a ta dopadla na kamennou podlahu. Po chvíli čtení dopisu král dosedl na trůn, upustil dopis a tatáž rukou si zakryl obličej a jen polohlasem k sobě pravil. „Berchtold je dobit, nepříteli teď nikdo nebrání k postupu na královské město." Panoš slyšel králova slova dobře, ale nikdy je nikomu neprozradil.