Pan Sommer

Plaval. Mohutnými tempy rozrážel azurovou hladinu jezera a za sebou zanechával stříbrnou zpěněnou brázdu. Nejdřív plaval prsa a když se unavil, plaval naznak. Zakalenýma očima sledoval nikde nekončící obzor. Rád se vzdaloval ze světa, který nenáviděl.

Plavání ho uklidňovalo. Teprve uprostřed zčeřené hladiny si mohl oddychnout, jen tady byl svým pánem. Sem na něj nemohla. Teprve tady žil.

A tak plaval. Někdy často, jindy méně, podle toho, jakou měla náladu.

Vzali se před čtyřiceti lety. Byla to první žena, se kterou se lépe poznal. Nebyla nikterak hezká, ale to mu vůbec nevadilo. Její matka prosazovala co nejčasnější sňatek. Když ho požádala o ruku, přijal to. Vlastně mu to bylo jedno.

Za ta léta si na sebe zvykli, za ta léta ho ovládla. Dokud chodil do práce, dalo se všechno snášet, ve svých kamarádech měl velkou oporu. Pak přišel důchod. Jeho život se stal jedním dlouhým seznam, který psala jeho žena. Nebránil se. Vlastně mu to bylo jedno.

Před pěti léty mu řekla, že koupí chatu na břehu bývalé pískovny. Ohradí si kus zlatavé pláže, budou se opalovat a ona tam bude mít svou malou zahrádku. Sice neměli moc peněz, ale dost jim půjčili přátelé, však oni jim to brzy splatí. Sama vybrala patrový zděný domek s garáží. Neměli automobil, ale co kdyby. Dům měl mít růžovou fasádu. Růžovou nesnášel, ale nic nenamítal. Vlastně mu to bylo jedno.

A tak začali jezdit na chatu. Nejprve na víkendy, pak častěji. Nakonec tam strávili více času než ve svém vinohradském bytě. Neměl to tam rád, borovicový les byl plný toaletních papírů a použitých kondomů a dřevěný domek vedle vlastnil manželský pár, který nemohl vystát. Žena si říkala Edit a její muž byl Kamil. Kamil ho rád bral kolem ramen a chrochtal mu do ouška: „Jednou tu budeme bydlet napořád. Povídám ti, rybaření a pivo, to bude paráda…“ Kamil se rád škrábal v rozkroku.

A pak to přišlo. Ona rozhodla, že to tak bude. Pražský byt prodala, oni také. Za peníze splatili dluhy. Ani nezuřil. Vlastně mu to bylo jedno.

Každý den trávili s Edit a Kamilem. A její oblíbenou zábavou bylo, že ho před nimi shazovala. Kamil se tomu smál a dřel si rozkrok. Edit se decentně chichotala. Denně se opalovali na pláži, prý dokud je sluníčko. Ale do vody nikdo nešel. V půli srpna už bývá studená.

Jezero se stalo jeho útočištěm. Jeho vlastním územím. Jeho osobností. Jeho identitou. Miloval jeho azurovou barvu, plaval celé hodiny, bylo jen a jen jeho. Tři opálené postavičky na pláži si ťukaly na čelo. Ať si. Nic nechápou. Z vody vylézal plný obav, ale zato neskonale šťastný.

Během dvou roků zestárl víc než v předchozích deseti letech. Měl rakovinu tlustého střeva a jeho prostata připomínala zaťatou pěst boxera. Téměř nemohl chodit, bolela ho záda a kříž. Měl neklidné spaní. Smrt se na něj každou noc chodila koukat. Ale ještě ho nechávala být.

Probudil se do mlhavého rána. Byl podzim. Koupal se celoročně. Jabloň na jejich pozemku slibovala skvělou úrodu. Polovinu dostane Edit a Kamil, víte, můj manžel jablka nejí. Zahleděl se do studeného slunce. Do slunce, které vypadalo jako vymačkaný citron, zbavené síly a žijící ve slabém odlesku slávy horkých letních dnů. Viděl sám sebe. Naposledy přešel studený písek a vstoupil do vody.

Plaval. Mohutnými tempy rozrážel azurovou hladinu jezera a za sebou zanechával stříbrnou zpěněnou brázdu. Nejdřív plaval prsa a když se unavil, plaval naznak. Zakalenýma očima sledoval nikde nekončící obzor. Rád se vzdaloval ze světa, který nenáviděl.

Minul přístavní můstek chaty rybáře Červeného. Minul rákosí, ve kterém žily volavky. Minul i ostrov se třemi břízkami. Plaval dál. A stal se součástí jezera.