Tanec čísel se dá tančit i bez orchestru

Nedávno, když jsem se přistihl, že usínám nad matematikou, jsem se pokusil zamyslet nad čísly obecně. Co pro nás vlastně znamenají? Jakou hrají v našem životě roli? „Obrovskou,“ zněla má odpověď, když jsem za pár chvil probudil na pivem polité definici paraboly. Celý náš život prostupují čísla různých druhů, způsobů a podob. Jsou to čísla osobní. To jsou ta, která bychom si měli pamatovat, jako například číslo domu, rodné číslo, počet dětí, číslo na linku důvěry a jiné. Potom existují čísla mobilní. To jsou ta, která si chceme zapamatovat. Jako například číslo mobilu té krásné blondýny v černém, která tvrdila, že mě zná, ale já si, bohužel, nemohl vzpomenou odkud. Nebo jsou i čísla debilní. To jsou ta, která si musíme zapamatovat. Jako například 6,023 krát 10-23, což je Avogadrova konstanta, či 1378, což je rok, kdy se nějakému falckraběti Ruprechtovi narodil syn Ludvík III. Bradatý. To ale není všechno. Existují i čísla vyloženě smutná jako 3, 4, 5, pokud mají spojitost s trojicí chemie, fyzika a matika. Nebo jsou i čísla vyloženě veselá jako 10, 12, 14 a někdy i 17, když jsou to stupně a znamenají sestavu Gambrinus, Pilsner, Černá hora a Velvet. Samostatnou kapitolou jsou procenta. U nich je to všechno relativní. Například z testu z angličtiny chci mít vždy minimálně 80%, ale třeba u takové lihoviny mi bohatě stačí i procent 40%. Někdy s námi však čísla dokáží pořádně zatočit. Když se jich nakupí příliš, je z toho pořádný tanec, a to i bez orchestru. Naposled jsem to zažil, když mě oblíbený terč mého ostrovtipu, vulkánský filozof Xallivarius, zasvěcoval do tajů matematiky. „Tady to vytkneš. Tuhle podělíš. Tohle se ti vykrátí. Tamto určíš jako parametr. Nakonec částečně odmocníš a musí ti to vyjít,“ vykládal, když pomaloval skoro celou tabuli písmenky a čísílky. Chvíli jsem mlčel a pak jsem se ho váhavě zeptal, jestli by to nechtěl zkusit pomaleji a s obrázky. Na druhou stranu jsem si vzpomněl, jak jsem mu referoval o dějinách Bavorska: „To bylo takhle: Vládl tam Jindřich IV., známý jako Jindřich II. Svatý, syn Jindřicha Svárlivého. Ale pak se vlády domohl Jindřich V. Lotrinský. Později se stal pánem Bavorska Jindřich VI., známý jako Jindřich III. Jenomže toho vyhnal Jindřich VII. Lucemburský. Ale ani ten se tu příliš dlouho neohřál, protože se vrátil Jindřich VI. Potom převzal vládu Jindřich VIII., známý jako Jindřich IV., syn Jindřicha III., což byl vlastně Jindřich VI. Dál už je to poněkud nepřehledné,“ vykládal jsem nadšeně. Z výrazu jeho tváře jsem ale pochopil, že bych se to měl asi pokusit namalovat. Jak vidno, čísla nám mohou dosti pomoci, ale také s námi dovedou pořádně zatočit. Hlavní je nenechat si zamotat hlavu a hlavně si nesplést Jindřicha IV. s Jindřichem VI.