Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Metač kotrmelců

02. 11. 2004
2
0
5675
Autor
Movsar

Sledoval jsem zrovna 120 dnů Sodomy, když se rozletěly dveře a na zem s žuchnutím dopadl velký sportovní vak. Čaučauatakdál. Můj pokoj, toto království povznesených nálad, se měl změnit v království lobotomie. Nový spolubydlící se představil jako student tělocviku.

Zbytek večera se změnil ve chvíli krátkého školení organizačních záležitostí spojených s chodem příbytku a dlouhého mlčení. Bylo mi oznámeno, že se stanu obětí nákazy, neboť Lukáš (tak se spolubydlící jmenoval) právě prodělával blíže nespecifikovanou chorobu spojenou se silným kašlem. Noc pak připomínala neveselý obraz z válečného lazaretu, když se z našeho pokoje ozývalo chrčivé sípání provázené předsmrtným lapáním po dechu.

Ráno jsem Lukášovi naznačil, že žijeme v době, kdy je zdravotnictví vcelku vyspělým podnikem a jistě by mu pomohli. Podíval se na mě horečnatýma očima a sdělil, že on to “nechává na přírodě”, přičemž se rozkašlal, až se zakotrmácel na židli. Tak jsem ho nechal pokračovat v počítačové hře fotbalový manažer a odešel do školy. Když jsem večer přišel, spolubydlící seděl na svém místě, tak jak jsem ho ráno zanechal infantilní zahálce, a hrál svůj manažer (tady upozorňuji, že jde o muže ve věku dvacet čtyři let). Osmělil se a zeptal na včerejší film, který koutkem oka sledoval se mnou. Nelíbilo se mu, že se v něm nikdo neměl rád a podle něj byl bez děje, řekl mi po tom, co jsem vyjádřil spokojenost. Zeptal jsem se na oplátku, zda byl u lékaře. Tam sice nebyl, ale že si prý koupil kapky proti kašli. “Jaké?” “Ále nějakej Dusitan,” odvětil Lukáš. “Myslíš Ditustat,” vytušil jsem. “Né, Dusitan se to jmenuje!” stál si za svým jarmareční kejklíř. “Aha, Ditustat,” přehlédl krabičku.

Třetí den jsem Lukášovi vyjednal pokoj, který chtěl. Manželák, na který existují ostře sledované pořadníky. Byla to víceméně náhoda, když se kamarádka potřebovala takového pokoje zbavit a přestěhovat se jinam. Proběhla dramatická čtyřsměna a já v rámci dobrých vztahů nedal Lukášovi najevo svou radost. Za to jsem byl odměněn procítěným rozloučením. “Bylo tu fajn, ale víš, já jsem ten pokoj s mojí mladou fakt chtěl,” podával mi svou baskeťáckou ruku - v tento moment už celkem sympatický - Lukáš.

Tak jsem dal “trojku”.

 

 

 

 


pampelin
14. 11. 2004
Dát tip
viz Makča und katugiro:))

StvN
05. 11. 2004
Dát tip
Klasika.

katugiro
05. 11. 2004
Dát tip
To není Movsar! :)

malej_meuh
04. 11. 2004
Dát tip
my si ve sprše zpíváme státní hymnu... a já Pokémony... KRIZE... ale pěkné. Ftipné.

Makča
02. 11. 2004
Dát tip
vzpomínka na kolejní život, jo bylo to fajn, ale stačilo:-) chceš vyprávět, jak jsem bydlela s Maruškou Tomšíčkovou - studentkou pedagogické fakulty?měla svůj vlastní klavír a velmi ráda zpívala, byla neskonale dobrou a skromnou? takovouhle školu tolerance už člověk nejspíš nikdy nezažije (doufám):-)

Garth
02. 11. 2004
Dát tip
:)*

Movsar
02. 11. 2004
Dát tip
za tvé vyprávění budu rád, ale už z toho malého úvodu si dokážu namalovat úděsné příběhy. dobrý, moc dobrý, ráda zpívala, hehe. ZAPOMNÉLAS NA TIP!!! :))

Makča
02. 11. 2004
Dát tip
umývala po sobě každý hrníček ihned po užití a totéž nedirektivně, leč autoritativně požadovala po ostatních...co ti mám povídat, tolerance vítězství neslavila, skončilo to studenou válkou, kam se hrabou státní mocnosti:-) zpívala takový ty operní árie...ve sprše..v pozdních nočních hodinách...nepoutaně....s citem....byl by z toho vínek vzpomínek ZA TOHLE TIP???:-))

fungus2
02. 11. 2004
Dát tip
Líbilo**

zacetl jsem se...to jo ale na tebe....nevim no

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru