Nebe, peklo, sběr

 Sešit je velice užitečná věc. Dá se do něj psát a posléze si pořízený zápis z jeho útrob přečíst. To je všeobecně známo. Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že tato školákova pomůcka může mít i vlastní názor. A přece je tomu tak. Stačí, abyste ho otočili čelem k lavici a jeho jasné strohé prohlášení vás praští přes oči.

„Až dosloužím, chci do sběru!“

Je nezamlčitelnou pravdou, že na sešitech novějšího vydání budete uvedenou větu hledat jen velmi těžko. Co přimělo současné výrobce k takové cenzuře, o tom se lze jen dohadovat.

 Možná již tiskařům připadá zbytečné stále se opakovat a věří, že si sdělení budeme předávat z pokolení na pokolení jako rodinné stříbro. Nevím a pátrání po tomto problému nechávám svým následovníkům. Mě spíše vrtá hlavou, co tím chtěl básník, respektive sešit, říci.

Možností výkladu mě na padá hned několik. Věta může být například modlitbou, kterou nábožensky založený notes prosí o místo na onom světě.. Je-li tomu tak, pak je tedy sběr něco jako nebe. Co by pak ale bylo peklo? Nabízí se skládka, jelikož spočinout vedle tlejících potravin a všemožných dalších smrdutých surovin je možná horší než satanovo lože. Tento osud by si zasloužili špatnou vazbou či oslími rohy.

Ono sdělení ovšem ani v nejmenším nemusí být tak vznešené. Snad je to pouhopouhá nápověda majiteli. Ten, ocitnuvše se na vážkách, jak se věrnému pomocníkovy po skončení jeho služeb odvděčit, mohl by zakoupit třeba květinu.

Je to sice pěkná pozornost, ale uznejte, nač bude sešitu například růže notabene když nemá oči, nos, ruce a dokonce ani vázu? Aby nedošlo k takovému

faux-pass, ujišťuje člověka raději hned, bez obalu na obalu, co ho nejvíc potěší.

A stejně jako je mnoho druhů lidí, tak i každý papírový jedinec má jinou představu, čeho chce ve sběru dosáhnout.

Ten s pohodlnou povahou učinil pravděpodobně ještě v tiskárně se svými spoluvazníky dohodu, že si po šichtě dají spicha, aby si konečně užili života. Samozřejmě do té doby, než jim začne další pracovní cyklus.

Workholik si naopak pojišťuje nekonečný přísun stále nových úkolů, který neskončí s poslední popsanou stránkou.

Buddhista pak věří, že na onom posvátném místě dosáhne reinkarnace ve vznešenější bytost, třeba v kalendář.

Masochistu přitahuje vidina rozřezání na nudličky a následné potupné složení v roli záchodového papíru.

Sebevraha láká stejný osud, ovšem doufá, že se na něj zapomene, v nic jej opět nesloží a on zůstane roznudličkovaný na věky věků.

Mohla bych pokračovat dál, ale podle mého jsem dala příkladů víc než dost. Už teď mám pocit, že až budu kupovat svému dítku jeho první sešit, nezapomenu mu s tajemným výrazem pošeptat to dávnověké moudro: „Až doslouží, dej ho do sběru!“, a pak  ještě tišeji dodám:

„On by se na tebe jinak zlobil!“