Seděl tam a díval se na Nás, drželi sme se za ruce, byl krásnej kožíšek, jak z bavlny a černá ouška, na té ohromné halvě, mi připadali poněkud komicky.

Pak zařval, zvedl se a vlezl do bazénku, hrál si, plácal ploutvemi do vody, v očích se mu skrývalo zklamání, ale v obličeji byl šťastný.

Proč šťastný? ptala jsi se.

Protože nikdy v životě nepoznal co to je svoboda, vyrostl tady v zoo a i když ho občas pošlou na sex s jinou samicí někam do zahraničí, vrací se zase do toho svého starého výběhu.

Pak připlaval až k nám, kdyby tam nebylo to plexisklo, chtěl bych se ho dotknout, takhle sem si ho mohl jen vyfotit.

Byl opravdu krásnej, viděl jsem každý jeho chlup, koukal jsem se mu přímo do očí, myslím, že mne viděl, protože zpozorněl, dvakrát strčil čumákem do skla, když zjistil že se ke mně nedostane, vylezl z vody.

Chtěla si jít dál, ale já  si tě nevšiml, koukal jsem na to krásné zvířátko a říkal si: ,,Až budu velký, budu pracovat v zoo."

Tehdy mi bylo šest let, sametová revoluce na spadnutí a tobě mami bylo ještě málo.

Dnes je mi dvacet jedna, jsem ošetřovatelem ledních medvědů ale na Gastona nikdy nezapomenu.