Doutnající popel a věnec z jeřábu

rálovna noc pomalu odcházela. Její vlečka z tmavého tylu se sunula krajem, ustupujíc před mlhavým závojem rána, které jako nevěsta při svatebním obřadu zkrápělo svá ňadra rosou. Na východě už vykukovala rozčepýřená hlava slunce, když poslední hvězdy zdobící lem vlečky pohasínaly. Tráva na kopci posetá tisíci jiskřivými diamanty rosy se lehce vlnila ve větru.

Leželi v trávě a mlčeli. Poslouchala tep svého srdce. Bilo pomaleji než obvykle... Otřásla se zimou a přitáhla si provlhlý plášť až pod bradu. Konečky prstů ji zábly, u úst se tvořily obláčky páry. Může být první květnové ráno opravdu tak chladné? Poslední dubnovou nocí přeci ztratila zima nadvládu a má nastoupit jaro. Podívala se na muže, co ležel vedle ní. Jejich pohledy se setkaly.

Připadala mu, jak kdyby byla mrtvá. Husté havraní vlasy dávaly vyniknout její zsinalé tváři. Bělostný živůtek a sukně, která smutně hladila její kotníky urousanou krajkou, připomínaly šat do rakve. Vypadala, jakoby z ní dnešní noc vysála všechen život. Ještě před pár hodinami tančila s ostatními děvčaty ze vsi kolem ohně a oči jí zářily, když přeskakovala plameny. To bylo veselí! Pálili na hranici Moranu. Teď zbyl jen doutnající popel a věnec z jeřábu, co jí zdobil vlasy. Přivinul její zkřehlé tělo těsněji k sobě, aby ji trochu zahřál. Políbil ji na promodralé rty a cítil, jak se chvěje.

Ach, ten oheň! To byla noc! Stařenka jí včera pošeptala starou pověru. Přeskočí-li plameny dívka s chlapcem, brzy se vezmou. Běžela k němu, chytla ho za ruku a skočili. V tu chvíli cítila, jak plameny olízly cíp její sukně a jiskry propálily živůtek. Měla pocit, že si lačný oheň bere kousek její duše. Dál tančila, zpívala a veselila se, ale už ne s takovou vervou jako předtím. Když kostelní zvony odbíjely půlnoc, každým jejich úderem se cítila slabší, až s posledním zazvoněním klesla k zemi. Chtěla se zvednout a pokračovat v tanci, ale neměla sil. Zůstala bezvládně ležet. Nyní, když je tu on a objímá ji v první májový den, chtěla by mu nastavit růžolící tváře k políbení, ale krev jí tuhne v žilách a srdce tak pomalu tepe. Tak tiše, téměř  neslyšitelně...

„Miluji tě a přál bych si, abys byla mou ženou. Vezmeš si mě?“ zašeptal jí do ucha, ale marně čekal na odpověď. Poslední obláček páry z jejích úst nesl s sebou vzhůru i její duši.