ZOO 13/11/04

Jo sobota…dokonce sem se i vyspala, protože Petr_Pan se nikde v Praze neztratil, popř. měl jiného průvodce.

Jakmile jsem asi v půl třetí vyšla z domu, uhodil mě do tváře studenej vzduch a já uvažovala o tom, že to zatáhnu domů. Ale touha po poznání dalších písmáckých existencích zvítězila, takže jsem se se zvědavostí a s přesvědčením, že si dneska nedám ANI jednu cigaretu (stejně žádný nemám), vyrazila. Úmornou cestu tramvají zkracuji poslechem discmana, díky němuž málem zapomenu vystoupit. Po shlédnutí situace začnu propadat panice, neboť nikoho nevidím. Všechno se však obrací, když u stánku, kde jsem si původně chtěla dát panáka, nacházím swandrow, Ernesta_Gaskina  a Petra_Pana ládujícího se čímsi. Po nutném představení mi Petr dává své nové dílko a očekává patřičnou pochvalu. Swandrow závidí.

Přesouváme se k nefontánující fontáně, kde se postupně sejdem všici – jablkům s psem, o kterém tvrdí, že určitě není jeho a snaží se nás přesvědčit, že nekouše, přestože cení zuby, kde může; Pišta_Hufnágl s vlkem, který sice necení zuby, ale po čase mi s chutí olizuje obličej a já začínám mít strach, neboť „Jaký pán, takový pes“; StvN s Vespou, která vypadá úplně jinak než minule;  pozorovatel, jež začne uvažovat, zda žena za zábradlím v tramvaji ano či ne a nakonec promrzlý JiKo, který marně shání vietnamské stánky a bláhově věří Pištovi, že ve Stromovce jich bude hafo. JiKo nás nutí, ať uneseme tramvaj. Cestou do ZOO se jablkůmův pes živí koňskými koblihami a jabko ho neustále odhání, neboť má strach o zásoby. JiKo spílá sám sobě, že nekoupil ty punčocháče, co mu byly nabízeny jako náhrada za šálu, neb lepší něco než omrzliny. Dostávám se do čela výpravy, přestože vůbec netuším, kam jdu. Blížíme se k cíli. Vespa nesměle naviguje kudy dál a na otázku „jak to ví“ se pochlubí, že tam bydlí.

Před ZOO přibíráme Těhotnýho_hrocha. Zjišťujeme, že ZOO za pět minut zavírá. Nepomohou historky o tom, jak je třeba vrátit vlka do klece, ani výkřiky typu: „Já jsem přijel až ze Slovenska.“ Nastává čas pro plán B, zapadnout do vyhřáté hospůdky. Opět nás zachraňuje Vespa, když udá směr. To děvče se nezdá. Volám mamce, abych si postěžovala, ale jakmile se nám začne smát, ztrácím veškeré iluze.  Do hospody nesmějí psi…vyřešeno, Hrošice to zařídila. Nedivím se, taky se jí bojím. Odtrháváme pozorovatele od televize, protože překáží ve výhledu místním štamgastům, a usedáme do spešl salonku. Objednáváme pivo a sem tam čaj. JiKo to bere vážně a chce oboje. Pivo mizí záhadným způsobem. Petr_Pan taky zmizel. S JiKem se předháníme, kdo bude dřív zpátky ze záchoda. Nechci už nic pít, ale beru si první cigaretu, kterou mi ještě Pišta nabízí. Pak už si beru sama a strašně se stydím. Když se vracím z návštěvy WC, oznamuje mi JiKo, že mi volal přítel. Bezvýsledně hledám na mobilu „Nepřijatý hovor“, načež JiKo dodává, že to vzal. Už nikdy mi nikdo nezavolá. Pišta mi s důvěrou nechává pohlídat vlka, který mě poslouchá na „sedni, lehni, zůstaň“. Uvažuju, že to přísloví by zas nemuselo bejt tak špatný. Vaginální performace Těhotnýho_hrocha se neujaly, začínáme si navzájem posuzovat spodní prádlo. Pozorovatel projevuje zájem posoudit moje prsa a s vilným úsměvem mě láká pryč. Odolávám, pozorovatel si zklamaně sedá a pořádně si přihne ze své Kofoly. Pišta mě posílá pro nové cigarety, protože ty co měl, padly. Navzájem si věštíme z občanek a jiných karet. Došlo dokonce i na LinkinGGG Park, což mě neuvěřitelně rozčiluje, ale ostatní to baví. Biju JiKa. JiKo se urazil.