Ad infinitum, ad absurdum

Má babička zemřela,

když se její věk zkrátil

necelými hříchy všech

a mě bylo v tu chvíli

jako na pohřbech

svatých.

Osmdesát pět se sťalo

šesti a půl

a mně bylo třináct

a něco

a něco mi bylo

v tu chvíli,

dost na nic.

Můj otec seděl na divanu, já

vedle něj, trochu ukřižovaná

pohledem,

trochu opocená

děním. Syn

dávno ještě nebyl, matka naše

v křesle, špetka kaše

na bradě

skleslé

pomalu sjela o tón

níž.

Chlebíčky na místo

chleba

a kaviár místo soli,

v očích bolí,

bolí tlak

z výšky.

Ostřihala bych ti, babičko,

ty nehty sama. V koupelně bylo dusno, horká voda,

malá místnost, spousta dechů a zavřené dveře

jsem otevřela, zůstala  jsi ležet,

vedle pračky, na zemi, vedle vany,

na zemi, vedle té napuštěné odmaštěné horké a

mýdlové sračky v umyvadle

jsi zůstala ležet,

jsi zůstala nedýchat,

moje všátková

babičko,

zůstala jsi.

Na chleba kaviár

v duši přežvýkám

a rozpráším tě po kopcích,

po kolenou

mých

zbrouzdaných,

jsem tak prostá

z duše

tvojí.

Neodmočila sis nehty

a já ti je nestihla

zastřihnout,

když přijímala jsi

poslední

těsné

podobojí.

Moje těsnota už dosáhla svých mezí, má drahá

svatá,

cítím tě.