Věčná

Tmu vidim, přec světlo je,
nebeský květ v duši maluje
říkanku neuskutečnitelné touhy.
Říkanku prostou myšlenky dlouhý,
bez prožitku z doteků mračen
jimiž dnešní den je značen,
jimiž dnešní den spol krví podlit jest.
Rudá mračna v šedém temnu měst,
mam chuť je vyvrhnout, jsou samá lest.
Zničily podle každou z hvězd,
jednu severní, panensky čístou,
tu kterou jsem měl již jistou,
které dal jsem vše, světlo i jas,
však krvavý ortel přichystal čas.
Jsem prázdný teď, jsem pouhá šeď,
zhasl jsem, duše mrtvá jak nářků zeď
zborcená směsí krve, temna a slz.
Prý jsem byl málo smělý a drz.
Směji se trpce té smutné lži,
současně z rukou červená mží,
cítím jen teplo, úlevu, klid,
temno a mraky mění se v svit,
severní hvězdo čekám tě již,
cítím jak mizím, přec jsem ti blíž...

---