Ó mnohosti!

Seděl na výlisku z červeného plastu ve tvaru židle. Nad ním na stěně troje hodinové ručičky odměřovaly vteřinu za vteřinou. Tokio, New York, Praha. Seděl a tvářil se zamyšleně, aspoň si myslel, že se tváří zamyšleně. Seděl a nechtěl už nic řešit, ale myšlenky samy neustále narážely do jeho mysli.

„Možná znáte pane doktore tu povídku od Raye Bradburryho o tom Marťanovi co se promění na toho, koho milujete a postrádáte, protože je sám a poslední svého druhu, ostatní Marťani totiž vyhynuli na planý neštovice nebo příušnice, je celkem jedno, co to vlastně bylo. Jemu je strašně smutno a tak se pochopitelně na přání  metamorfuje do koho zrovna chcete. Všimněte si, že nikdo z těch dotčených trapitelů, kteří chudinku Marťánka vyždímali, jak já hubku na nádobí, protože nesnáším ten pocit, že v ní nakonec vždycky zbude troška vody, že ti bídáci si ani jeden nepředstavili boha. Lásky v boha je totiž v nás všech strašně málo. Dokonce si myslím, že lidstvo na tu skutečnou oddanost a víru v boha teprve čeká, ještě není dokonáno, ještě musíme ujít velký kus cesty.“

Psycholog chápavě pokýval hlavou. „To je vše strašně zajímavé pane Hloubavý, ale pro dnešek končíme.“ Usmál se a vyšel na chodbu, kde se stylem supermana vysvlékl z kůže, ale nestál tam superman, ale krásná Venušanka Hermína Kingová.

Pak se objevily závěrečné titulky, Lidstvo, odysea slabých, 2004. díl tohoto seriálu, který pojednává o smyšlené nesmírně hloupé a pošetilé rase lidí, kteří žijí na fiktivní planetě jménem Země.

Velký bramborovitěprůsvitnozelenýXiz se na svém kanapi znuděně protáhl. „Mámo, už to strašně natahujou, posledních sto dílů se na to nedá koukat. Nejdřív jako že ano, že to do pár let skončí a logicky poté co vynaleznou atomovou bombu, se ta zmutovaná sebranka lidí musí zákonitě poroučet do kopru, ale ne, ono to má moc velkou sledovanost, takže se těm mizernejm producentům vyplatí trošku to natáhnout přes lidský práva a podobný kraviny a celý vesmír u Kosmovize tím dokonale otrávit. Takový hezký konec to mohlo mít, a teď budou umírat na ekologický katastrofy dalších sto let. Jsou to idioti. Tak nevím kdo jsou větší idioti, ty lidi nebo ty producenti. Nakonec to ještě bude mít pokračování a nějaký archaický galaktický průkopníci objeví zpustošenou Zemi a u ní na Měsíci genetickou databanku a celej ten brajgl se pokusí dát do pořádku, snad tentokrát, protože tenhle kolotoč se pochopitelně pořád opakuje, nezprovozní toho moulu člověka, protože pak se na to vážně nedá koukat.“

Právě jsem dopsal povídku a sedím na výlisku z červeného plastu ve tvaru židle. Nade mnou na stěně troje hodinové ručičky odměřují vteřinu za vteřinou. Tokio, New York, Praha. Sedím a tvářím se zamyšleně, aspoň si myslím, že se tvářím zamyšleně. Sedím a nechci už nic řešit, ale myšlenky samy neustále narážejí do mé mysli…