Zvrhlý bibliofil

Dveře malé, potemnělé a zatuchlé místnosti se prudce rozletěly. Vstoupil muž, jehož vzezření nevypovídalo nic o způsobu, jakým zacházel s klikou. Přistoupil k mladíkovi za pultem posetým knihami stiženými stářím a učinil nabídku. Byla jí Flaubertova Citová výchova v kožených deskách. Při vědomí rázného odmítnutí rovnou navrhl směnu. Knihy v minimální hodnotě. Kramář souhlasil. Muž se nerozpakoval a počal energicky šmejdit mezi regály, jako žralok v korálovém útesu. „Vezmu si toho Huysmanse!“ napřímil ukazovák k Tam dole. „Tak to néé…,“ zamečel nespokojeně a s citelnou špetkou výsměchu v hlase prodavač. Instinkt dravce okamžitě zavelel otočit hlavu. „Leopardi!“ „Giacomo… Néé!“ kontroval vyděšeně protivník, netuše, že tak prosytil svou špeluňku životu nebezpečným napětím. Zkoušející neudělal ani krok a vítězně, bez váhání a obav z dalšího odmítnutí, zapálený jako fosfor, zvolal: „Przybyszewski… Království bolestné!!!“ „Och…,“ dostalo se mu dotčené odpovědi. Další unavené knihy svého jména ten den již slyšet neměly.

Muž, zdrcen odmítáním, přistoupil blíž ke kramáři a vší silou svých opičích paží jej udeřil Citovou výchovou do čela. Ztvrdlá kůže desek zanechala na čele nešťastného obchodníka krvavou šmouhu pomsty. Bylo pusté předměstské poledne, časoprostor stvořený pro nevázanou výměnu názorů. Úderů mělo být více než - šarlatovým lepem brzy spojených - stránek vražedného nástroje. A z rádia na poličce mezitím ironicky chrčel Joe Cocker „…we can live for a thousand years…“