ráno...(nedůvěra vůči zrdcadlům)

"Dobré ráno"

Bylo něco po šesté hodině, když se vrátil ze schůzky v čajovně 82 vůní. Trochu mu to připomělo starou dobu. Ostatně Barunka se Eli v něčem podobala. Shodil bundu ze zad a položil jí na opěradlo židle. Byl zřejmě na ubytovně sám, tedy až na správce, který seděl v přízemí a sledoval televizi. Všichni odjeli domů nebo za zábavou. Hmátl po klíčích od klubovny a chvilku spočinul zrakem na mobilu. Nakonec ho nechal ležet na stole. Přešel chodbu a po schodech se dostal do dalšího patra. Odemkl dveře, zapnul televizi a uvelebil se v křesle. Když naskočil obraz, prolistoval teletextem co budou večer dávat, ale ani jeden program ho nenadchl. Chvilku sledoval zároveň zprávy, večerníček a seriál Kobra 11, ale to ho omrzelo po slabé hodince. Večerníček už nahradili další zprávy a Kobra 11 zkončila, nade vše očekávání, happyendem. Znuděně a s troškou zklamání zmáčknul tlačítko na ovladači. Po obrazovce šlehnul záblesk a pak potemněla. Zvedl se a odkráčel zase zpátky do pokoje. Přemýšlel chvilku co si udělá k večeři, pomalu zavrhoval jednotlivé položky mentálního seznamu a pak si sedl k počítači. Svraštil trochu obočí a otočil hlavu o 90 stupňů. Zavětřil jako pes na číhané a po tváři se pomalu přeháněly udivené, zmatené nebo zamračené výrazy. Tu vůni už dlouho necítil, ale měl ji uloženou v hlavě jako v sejfu. Vždycky, když ji cítil, bylo mu moc pěkně. Vždycky. A nikdo jiný, koho znal tak nevoněl. Nesmyslně si prohlédl pokoj. Vůbec nic. Tedy, vůbec nic neobvyklého. Ale přes to všechno ji cítil. Vždycky se na chvilku dotkla jeho nosu a zase ulétla. Byla jako výsměch. Hlavou prolétalo spousty vzpomínek na tu vůni a na dobu, kdy ji měl všude kolem sebe a kdy ji cítil z polibků. Otřásl se. Teprve teď si všiml, že se v pokoji znatelně ochladilo. Vstal a došel k radiátoru. Když na něj položil ruku, neudržel ji tam dlouho. Plný výkon. Překontroloval okna a zjistil, že jedním pěkně profukuje. Nechápal jak je to možné. Nikdy takové problémy s oknem neměl. Někdy ho dokonce ještě otevíral, aby se v přetopeném pokoji dalo spát. Měl nervy napnuté k prasknutí. Z hluboka vydech. Trochu se mu levilo, ale napětí v jeho svalech stále přetrvávalo. Otevřel zásuvku nočního stolku a vyndal podlouhlý balíček vonných tyčinek. Jednu vyndal a dřívko zasunul do podstavce ze skořápky kokosového ořechu. Sám jej vyrobil a byl na něj patřičně hrdý. Povedl se. Škrtnul zápalkou o stolek a pozoroval, jak se plamen rve se sýrou a dřevem. Impozantní zápas živlů o život. Přiblížil plamen k tyčince a ta se rozžhavila do ruda. Nechal sirku dohořet a pak jí hodil do skořápky k několika dalším. Nevěděl co bude dnes večer dělat, ale bylo mu jasné že spát nepůjde. Proč? To se ptal sám sebe, ale odpověď neznal. Dvakrát nebo třikrát se mu už stalo něco podobného. Pocit jako čekání na hosta, kterého neznáte, nevíte jestli přijde, kdo nebo co to je a proč má vlastně přijít na návštěvu právě k vám. Ale čekáte. Ten pocit napětí a očekávání je jako feromon krásné dívky přítomný všude ve vzduchu. Každým nádechem je vám víc a víc jasné, že musíte čekat. Trochu se bál i otočit hlavu. Bál se toho, co by tam mohlo být. Jak už to bývá, nakonec hlavu přece jenom otočil. A jak už to bývá, nebylo tam nic. Lampička osvětlovala celý pokoj nažloutlým světlem a každý pohyb se změnil v komplikovanou stínohru na zdech. Z přehrávače se linuly Gregoriánské chorály a jistým dílem do této atmosféry posvátného čekání bez otázek vyřčených nahlas zapadaly. Zase ta vůně. Přešel kolem skříně se svými věcmi a opět si sedl ke stolku s monitorem. Tupě zíral na mléčnou plochu a myšlení probíhalo někde velice daleko v jeho mozku. Na skle okna se rýsovala celá místnost. Venkovní temnota a lampička na stolku vytvořili zrcadlo plné nejistoty a rozmazaných stínů. Chorály bratří Gregoriánského řádu splývali do jednoho proudu zvuků. Bezmyšlenkovitě pozoroval pokoj v okně a ohmatával nepřítomným zrakem odražené obrazy věcí. Přelétl skříň, stolek uprostřed místnosti, sousedovu postel, postavu stojící za jeho židlí... Polilo ho horko. Prudce se otočil. Třeštil oči na spoustu ničeho, co se nalézalo za jeho židlí. Žádná postava. Podíval se ještě jednou na odraz v okně. Nic. Nikdo mimo něho. Slyšel vlastní dech a srdce mu tlouklo až kdesi v krku. Uvědomil si liliji. Vedle ní další. A další. Zíral na koberec. Neznatelně zakroutil hlavou a zvedl ji.Vzpomínky mu jako asteroidy planetku bombardovaly mozek a nechávali po sobě krátery plné rozžhavené minulosti. Ta stékala do srdce a srážela se tam v tíhu. Znovu , trochu plaše, pohlédl na okno. Pokoj byl, samosebou mimo něho, liduprázdný. Každá sekunda byla kapka minulosti a přidávala se k mase tížící na srdci. Kdysi, když byl ještě na jednotce Lebeda, mu vyprávěl jeden svůj sen. Teď si na to jeho vyprávění vzpoměl. Zdálo semu, že drží v rukou malé dítě. Kojenec se na něj díval tváří rozšklebenou debilitou a zdálo se, že odporný škleb v jeho tváři má být úsměvem. Lebeda jej držel ve výšce svého obličeje a kolem byla tma. Stál ve světlém kruhu uprostřed tmy. Díval se na to dítě a to si idiotskýma očima osahávalo jeho tvář. Dívali se jeden na druhého. Lebeda pociťoval směsici studu, odporu, hrůzy a strachu. Pak se dítě rozječelo. Otevřelo znetvořená ústa a ječelo. Lebeda si chtěl zakrýt uši před tím hnusným zvukem, ale ruce stále držely dítě a to v odporné grimase ječelo a ječelo a ječelo. Pocit bezmoce a hnusu a protestu a hrůzy mu vehnaly do očí slzy a záda se pokryla mrazivým potem. Křičel. Křičel a snažil se svým hlasem přervat ten dětský. Pak dítě vztáhlo ruce k němu a otevřelo maniakálně lesklé oči nejvíc jak mohlo. A ruce přibližovali kvílející nemluvně k Lebedovu obličeji. Stále blíž a blíž a maska šílenství se přibližovala k jeho hrůzou zvrásněnému obličeji. Křečovitě zavřel oči a z posledních sil zařval hrůzou. V tom výkřiku bylo vše. Prosba ať jde pryč, omluva za vše co kdy spáchal, hrůza, děs a nářek. Srdce mu divoce tlouklo, když se prudce posadil na posteli a vytřeštil oči do tmy svého pokoje. Nepravidelný mělký dech vyplňoval jediným zvukem celou ložnici a rval se s tichem o místo k životu. Polkl. Sucho v ústech. Jazyk se přilepil na patro a s bolestivým stlupnutím se zase odlepil. Sevřel si hlavu do dlaní a tiše plakal. Ten večer už mu strach nedovolil usnout. Vzpoměl si na tohle Lebedovo vyprávění a přeběhl mu mráz po zádech. Vždycky se díval nedůvěřivě do zrcadel. Naháněla mu hrůzu. Očekával v odraze za svými zády postavu, která se na něj přilepí pohledem a začne ječet. Možná ukáže prstem na jeho obraz v lesklé ploše. Děsil se takové chvíle a nenáviděl všechna zrcadla. Když musel kolem některého projít, skláněl zrak, díval se jinam nebo přivíral oči. Otřásl se při přemýšlení. V místnosti byla stále zima. Nezdálo se, že by byla větší, ale nebyla ani mírnější. Pohnul rukou. Naivně očekával cokoli, ale nic se samozřejmě nestalo. Trochu si vydechl. Venku začal krákorat havran...nebo to štěkal pes? Nešlo to poznat. Vstal. Snažil se to udělat tiše a co možná nejnenápadněji. Ještě jednou se ustrašeně podíval na místo za židlí. Bylo prázdné. Hlava už trochu bolela z přestálého maratonu krajinou strachu. Už se poměrně uklidnil. Udělal dva kroky k posteli a sedl si. Pořád se mu stáčel pohled k tomu místu. Pokusil se číst knížku, ale po pár minutách si uvědomil, že jen napjatě očekává nějaký zvuk nebo pohyb. Písmenka na stránce mu splývala do šedivých řádek stereotipu. Zase knihu zavřel. Chlad. Nepokoj. Nervozita. Vzpomínky mu zase poslaly jednu upomínku. Tenkrát s Eli skoušeli regresní hypnózu. Byl to už druhý pokus, ale nemohl se dostat tak hluboko do svého podvědomí, jako při prvním. Bloumal "na hladině" a cítil jakési světlo, které mu bránilo ponořit se a sledovat dávno prožitý příběh minulého života. Občas se problesknul tvar nebo přednět. Mezi šedavými břehy se valí šedivá voda a povodeň trhá a rve vše, co se jí postaví do cesty. A zase světlo. Náhle se scéna mění. Na černém pozadí se vznáší meč. Ostří tmavě pableskuje a meč mizí. Moře líného světla. Občas se přežene temná vlna a utone v zářící záplavě. Nažloutlý svit vyzařuje lhostejnost a neoblomnost. Eli se mi snaží pomoci se dostat pod to světlo, ale marně. Pak se scéna opět mění. Vydím z ptačí perspektivy gauč v mém pokoji, na kterém právě ležím. Ale je to jiný časový úsek. Milujeme na něm s Eli. Jsem nad ní a pomalu pravidelně do ní vnikám. Drží mě za záda. Neslyším žádné zvuky. Ale nejsme v místnosti sami. Okolo Gauče stojí postavy. Černé postavy. I obličeje jsou černé. Klidně pozorují naše okamžiky a několik z nich má ruce založené na prsou. Cítím z nich mírný zájem. Asi jako když někde kdosi mluví a vy máte právě dost času si poslechnout co říká. Jeden z nich přejde k našim hlavám a poklesne v kolenou. Scéna se rozplývá jako kostka másla na slunci. Šedavá mlha, moře světla, černé vlny, lhostejnost, nezájem. Regrese končí. Později jsem se dozvěděl, že to mohlo být únavou. To, že jsem se nedostal dostatečně hluboko. Bránilo mi v tom světlo. Možná, to světlo, symbolizovalo únavu. Kdo ví. Leží na posteli a zírá do stropu. Bílá barva se mění na šedou a pak zase na bílou. Podle toho, jak moc nebo málo přimhouří oči. Po celé šířce stropu se táhne vlasová trhlina v omítce. Je jako tenká linka rtů, sevřených v trapném tichu po vyřčení nezadržitelné hlouposti. A ticho pomalu plní pohár a přetéká v zurčivý proud neslyšně ševelící prostorem a časem. Proud ticha zalije semýnko myšlenky a to začne klíčit. Klíček si razí cestu tmou a ve své němotě se omlouvá za vyrušení. Pomalu se sune vzhůru nicotou a začíná se tvořit pupen. Pupen se chvilku rozmýšlí, ale pak se odhodlává a rozvine se. Vykvete v nádherný květ zvuku. Je to táhlý zvuk. Jako dech. Vlastně...on je to dech. Jeho dech. Zmateně se probírá a uvědomuje si, že usnul. Znavený mozek nechce akceptovat návrat k bdění a pokouší se protestovat. Ostatně, má na to své fígle. Snaží se vsugerovat mu myšlenku, že probuzení je vlastně ten pravý sen. Všechno, co se děje

je jenom sen.Sen, který jako loďka pluje do podzemí snění a tam zastavuje u.... Ne! Rázně třese hlavou, jako by chtěl tu ospalost setřást. Sahá na noční stolek pro láhev se sirupem a vodou. Tekutina karmínově rudé barvy klokotá v hrdle a rozlévá se v těle do každičkého kouta. Přináší osvěžení a život. Nechává polovinu šťávy v plastikovém vězení s hrdlem a sedá si na posteli. Cítí se docela unavený. Lákavá nabídka. Zavřít oči a usnout. Zamžiká. Lákavá nabídka. Zívne. Až příliš lákavá. Lehce se zvrátí na záda a přitáhne si přikrývku přes boky. Okamžitě usíná. Spánek mu přináší na stříbrném podnose měsíce hvězdné menu snění. Vybírá si jeden veselý roztančený sen plný lesních elfů, hodování, křepčení, ohňů a divoké lehké hudby. Nechává se vtáhnout do kola tanečníků, zaklání hlavu a v eufórii se nechává vláčet kruhem v rytmu, který ku podivu zná a je jedním z těch, co jej mistrně a bravurně ovládají. Točí se s nimi a jásá a zpívá a pak padne do trávy a otevírá ústa, do kterých mu kdosi nalévá sladké kořeněné víno. Chutná jako ambrozie a oheň z něho se rozlévá do každého kousku těla. A pak se nechává opět strhnout vírem tanečníků. Krouží v divokém reji po palouku a mezi stoly a mezi elfími stolovníky. Život je tanec a tanec je oslava života. Krev pulsuje ve spáncích a její příchuť se v ústech mísí s chutí vína. Ohnivé hranice, tanečníci, louče a lucerny, stoly plné lahůdek, to všechno se mísí v omamném tajfunu barev, zvuků, vůní a chutí. Noc teprve začíná. Ruce si podávají amfory s vínem a medovinou. Zlatavý a rudý mok se mísí na bradě, stéká po tvářích a do rozesmátých úst. Jak se točí, rozstřikuje kapky do všech stran. Ohně jim propůjčují duhový záblesk a tak letí, až narazí na některého z křepčících a ten se promění v duhový záblesk. Všichni se smějí a radost je tak hmatatelná, že ji můžete vzít kolem pasu a roztočit s ní sólo ve vnitřku kruhu. Výskání se mísí ve větvích okolních stromů se zpěvem nočních ptáků a hudbou. Polka střídá valčík a valčík se přelévá v sambu a rumbu. Neviditelní hudebníci vrhají tóny jako šípy do srdcí tančících a ti se nechávají zraňovat loutnami, kytarami, houslemy, zvonky, dejorýnami, bubýnky, píšťalami, a čím více ran na svých srdcích mají, tím víc se oddávají tomu sebevražednému reji v kruzích, řadách, propletencích, chytají se za ruce, točí boky a smějí se na sebe jako by ty úsměvy měli být to poslední, co ten druhý uvidí na tomto světě. Nad hlavami jim rozkvétá ohňostroj barev. A všichni zvednou oči k nebi a tančí s rukama zaklesnutýma do sebe a křičí:" ooooh" nebo :" aaaah", to když některá barva zazáří s ostatními v jednom obrovském explodujícím oblaku. To se všichni tanečníci rozpojí a udělají otočku na oslavu živlů a jejich udatnosti, síli a krásy. A živly, jako by děkovali za tu poctu, vtrhnou do kola a tančí s elfy. Vzdušné víry vyhazují tanečníky do výšky a ti se snášejí na vzduchových polštářích se slzami smýchu v koutcích na zem. Všechno je pokryto studenými plamínky eliášova ohně a postavy vyhlížejí jako duchové, kteří na čas zapoměli, že jsou zakletí v nekonečné temnotě mezi bytím a nebytím a přišli se veselit. Ze země vytryskávají gejzírky vody, smáčejí elfům skráně a ti svlékají tunyky a zlatem vyšívané kazajky a jejich bronzová pokožka se leskne ve svitu ohňů kapkami stříbrné vody. Ze země vyrážejí pupeny květů. Pukají a na hlavy tanečníků se snášejí záplavy květinových lístků všech barev. Celou mítinou se rozlévá omamná vůně. A ta, společně s vínem, rozpálí elfí líce to ruda. Tanec je divočejší a divočejší. Dlouhé vlasy se proplétají jako větve stromoví ve větru a podobají se živým hadům, zápasícím o život. Nikdo už není střízlivý, nikdo se nebrání tomu šílenému reji. Víno, medovina a voda se slili v jedinou opojnou šťávu, která vyvěrá všude, zachytává se na stromech, pokožce, smáčí stoly i louku. A příroda, pod závojem tohoto kouzelného deště, se dává do pohybu a stromy se v tanci proplétají s elfím národem. Tráva se šikuje a vytváří kabalistické ornamenty, které tajupně světélkují a dodávají věcem nadpozemskou tvář. Smích už se slil v jediný tón s hudbou a zní jako rajské trouby u bran Edenu. Tanec je život a život je oslava tance. Mladá krev se bouří a vaří vzrušením v žilách. Mladí tanečníci líbají elfí tanečnice a ty přijímají polibky žhavé jako značkovací železo se smíchem. A v očích jim svítí touha a vzrušení. Vše se noří do barevného deště pohádkových barev květů, zlatavého moku a jiskřiček. Ohňostroj na nebi je stále barevnější a vrhá zlaté, stříbrné, zelené, modré a rudé záblesky na celou mítinu. Bál vrcholí. Nikdo netančí s nikým a všichni jsou pohlceni v kruhu. A pak, se všichni vznášejí. Tančí na vzduchových vírech. Jejich nohy jsou lehké a jakoby jim v kotnících vyrostly perutě. Přeskakují z jednoho víru na druhý, odrážejí se a padají si navzájem do náručí. Smích se mění ve zpěv štěstí a milování. Všichni spolu zpívají elfím jazykem elfí písně o štěstí, kouzlech a magii tance. Dívky se točí v piruetách a padají na silné paže svých milenců, kteří je zachytávají a na větrných vírech si je odnášejí k milování. Blíží se svítání. Poslední tanečníci se rozletí na vzduchových polštářích, živly se upokojí a příroda je opět tichá a neměnná. Když první sluneční paprsky zvědavě nakouknou mezi větvemi stromoví, je palouk prázdný. Na stéblech trávy se lesknou kapky rosy a mírný větřík je pročesává, jako pastýř vlnu svým ovcím. Bál skončil.

Probouzí se. Pomalu odkryje přikrývku a spustí nohy na zem. Už nejsou tak lehké, jako okřídlené. Odšourá se do koupelny a pustí kohoutek se studenou vodou. Omyje si obličej. Pak zastaví proud vody a otočí koulí s rudou značkou. Vyndá si holení a přejede si zkoumavě rukou po tváři. Přivře dveře. Je na nich zrcadlo. Podívá se trochu ustrašeně na jeho lesklou plochu a řekne obličeji, který se tam na něj nedůvěřivě dívá:" Dobré ráno, blázne."

M.H.