Plurál domesticus

         Náš Prďolka sedí na bobečku  a hraje si s vláčkem. Prďolka? Vlastně se jmenuje Honzík nebo chcete-li Jan. Ale odmalička posbíral už spousty jmen. Ještě se ani nenarodil a už to byl Červík a Kopáček. Pak Mrňousek, Malý tygr,  Hoprdík nebo Honýzek. Když zlobí, tak je to Loupežník, Honza a někdy i  Malej Hajzlík.  Jindy se proměňuje v  Honzulku, Jeníčka, Honzíka a někdy až v Honzíčka. V poloze Honzíček tráví asi tak 2% dne a 100% spánku. Pak je to taky naše Sluníčko, Štěstíčko, Náš hodnej chlapeček – to se tulí. Pokud je ospalý a klíží se mu víčka, tak je to Brouček. Případně Brouček medový (to je naděje, že usne brzy!). 

         Zdrobněliny mají své výhody, ale taky jednu zásadní nevýhodu. Je zarážející, že oslovení Honza (Michal, Kateřina…) se používá u dětí jen ve chvílích, kdy zlobí. Celé dětství jste Honzík a v dospělosti  vás jednoho dne  začnou oslovovat, jako když jste přinesli čtyřku z matiky.  To přeci nemůže dělat dobrotu! Všimněte si, že Honza je v mém seznamu někde na úrovni Loupežníka a Hajzlíka. Můj skotský švagr Mike, bude Mike ještě v domově důchodců. Trochu jim závidím, že se jmenují pořád stejně. Mně Míšo říkají kromě rodiny už jen známí z dětství. „Dospělýmu chlapovi přece nebude nikdo říkat Míšo“, zní argument mojí manželky. Pravda. Trochu mi to schází. Ona sama si totiž užívá svou zdrobnělinu, Jmenuje se  Vítězslava a takhle by jí neřekli doma ani za podpálení družiny. Navíc to má v naší rodině i praktický rozměr.  Pozvete-li si na návštěvu Míšu a Víťu, tak si člověk nemůže být jist, jestli nejsme spíš nějaké registrované partnerství.

         Všimnuli jste si, jak se mění oslovování s věkem? Začíná to chvílí, kdy žena je v TOM. Spíš by se mělo říkat, že TO je v ní.  Zatím bez většího citového náboje.   Trochu odosobněný vztah přetrvává i chvíli po narození. Nejlépe patrný je tento fenomén u babiček. Projevuje  se zprvu onikáním:  „ono se to na nás tak krásně směje! Ono se to pokakalo!“ Nebo nerozpoznáním některých částí kojencova těla: „čípak je to prdýlka? (nožička?  pindík?)“. 

         Jak dítě roste, tak se mění i vztah rodiny k němu.  S ním se mění i oslovení. Chtělo se mi napsat na  plurál majesticus – královské MY, ale ono to je jiné „my“.  Nechce se mi věřit, že to zatím ještě nikdo nepojmenoval. Možná plurál infantibus nebo plurál domesticus?   „My jsme se teda nabumbali a   pak jsme se pěkně vyčůrali!“, hlásí pravidelně babičky. Ale Honzík už není mrně. Musím tomu  udělat přítrž! Tak čekám na příležitost a novou tchýninu  hlášku. Zrovna přišla jedna vhodná: „My jsme si ale pořádně prdli!“ Odkládám noviny a strkám hlavu do kuchyně:  „Maminko, kdyžtak … ty SVOJE prdíky … ty mi hlásit nemusíte!“