Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Domek na venkově
datum / id15.12.2004 / 139402Vytisknout |
autorCecilka
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno946x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog
Domek na venkově

Byl nádherný den. Tak nádherný, že jsem si musela zpívat v autě. Doma mi Pavel zakazuje zpívat, aby mě neslyšeli sousedi. Docela mi to schází, hlavně při mytí nádobí a luxování, ale už jsem si zvykla poslouchat rádio, to nikoho neurazí. Ale ten den mě slunce opravdu vyprovokovalo, vypnula jsem svévolně naše nové rádio v našem novém autě a refrén „lásko má já stůňu“ jsem nesmírně protahovala, abych si užila svůj hlas a představu, že se kvůli mně nějaký bezva chlap něčeho vzdává. Frčeli jsme po dálnici směrem na Teplice, ale náš cíl byl o hodně blíž. Konkrétně „pouhých 30 km od Prahy“, jak hlásal inzerát, který jsem předešlý den stáhla z internetu.

Dozpívala jsem a zadívala se na černobílou fotografii vesnického domku. Co kdyby to vyšlo? Třeba ta nízká cena neznamená nic jiného, než že na prodej spěchají. V realitce nám v pátek večer už nikdo nezvedal telefon, tak jsme aspoň nechali vzkaz s telefonním číslem. Ale čekat jsme nevydrželi. Takový hezký domek.

Pavel nepatrně přidal rychlost. Spokojeně zaznamenal, že motor přepnul na turbo. Kolem nás proplouvala zelená krajina, pole a lesy byly žíhané od mraků, které se nad nimi proháněly.

Sehnula jsem se k rádiu, abych ho opět zapnula. Když jsem se znovu narovnala, akorát jsme míjeli ceduli a sjezd z dálnice. „Mělník, Pavle. Tam bylo napsáno Mělník.“

„Sakra, měli jsme koukat.“

„Promiň, já netušila, že nesleduješ cedule.“

„Tak si zajedem o pár kilometrů, no. Tak o třicet, čtyřicet.“

Honem listuju v mapě, jestli to není od dalšího sjezdu blíž. V duchu počítám, o kolik se nám cesta prodraží, ale ve skutečnosti mě to nezajímá. Takový krásný den.

„No, když pojedem kotárama, tak to máme asi stejně daleko, jako když to otočíme.“

„Tak to někde otočíme.“

„Ne, pojeď kotárama. Aspoň něco uvidíme.“

Lákalo mě, že jsme tak blízko Řípu, Kdyby nebyl opředen pověstmi, musel by někdo nějaké vymyslet, takovou tu byl dominantou.

Říp jsme v podstatě objeli a do Horních Pišic, nebo jak se to jmenovalo, jsme se blížili po klikaté okresce. Už zdálky bylo vidět, že nad vesnicí se netyčí Říp, jak jsem si představovala, ale mělnická elektrárna. Připadalo mi to jak v Zemanově filmu, jako vynález zkázy.

Přijeli jsme do té vesnice a začali hledat domek z fotografie. Jako na povel se zatáhlo a mně byla hrozná zima. Potkávali jsme chalupy, které byly podobné té „naší“, ale jedna měla dole o okno víc a druhá zase železná vrata místo dřevěných. V duchu jsem si říkala, že to nemá význam, stejně bych pod těmi komíny nechtěla žít a vychovávat děti, i kdyby z nich šla jen pára. Pavel to ale vzal prakticky. Zajel k policejní stanici, nechal mě v autě a šel se zeptat.

Sledovala jsem domy kolem, byly by jako mrtvé, kdyby z každého komína nešel kouř. Ze zavřeného auta jsem neslyšela zvenku žádné zvuky, nikdo nepřešel silnici, nikde nezaštěkal pes. Začalo mi být těsno, vzlínalo ve mně sklamání. Raději jsem vylezla z auta. Ovanula mě vůně sněhu, který jsem tušila v šedých mračnech nad sebou. Přestože jsem měla kabát, zachvěla jsem se zimou. Došla jsem až k policejní stanici. Přes pootevřené dveře jsem zaslechla útržky rozhovoru. „To se vám nevyplatí, za ty peníze to nestojí. To už si spíš něco postavíte.“ „Jenže za tuhle cenu koupíte sotva malý pozemek a tohle je prostorný, a ještě je tam chalupa a stodola.“ Rázně jsem do toho skočila: „Dobrý den, tak co, víme, kde to je?“ „Dobrej, právě pánovi povídám, že se tady nedávno známí dívali na něco podobnýho a prej to za to vůbec nestojí.“ „Tak to abychom jeli, ne? Stejně by se mi tu nelíbilo, u tý elektrárny.“

Policajt vylezl zpoza okýnka, ze kterého předtím vykukoval. Byl asi o hlavu menší než Pavel, šedivé vlasy, špatné zuby. Ale podle držení těla mu nebylo víc než pětačtyřicet. „Nenechte se mýlit, mladá paní. Díky tý elektrárně je obec bohatá, to fitnesscentrum vedle je obecní, taky tu maj městskou policii a bude se tu stavět bazén.“ „To je hezký,“ řekla jsem a chtěla zamířit k autu. Policajt nás ale zadržel, zapálil si cigaretu a začal házet kamínky do okna nad sebou. Po chvíli vykoukla rozcuchaná hlava nějaké ženy. Policajt jí začal ukazovat tu naší fotku, ona to zezhora neviděla, tak sešla dolů, vzala papír a šla s ním za sousedkou.

Pavel se celou dobu tvářil, že je moc rád, že nám pomáhají, ale věděla jsem, že se mu tady taky nelíbí. Policajt mezitím vyzvídal, odkud jsme, co děláme a co za to bereme. „A máte za to aspoň slušný peníze?“ zeptal se Pavla.

„Záleží na tom, čemu říkate slušný peníze.“ Mistr v kličkování.

„No, když si koupíte, co potřebujete, a nemusíte moc počítat.“

„Tak to neberu slušný peníze.“

Policajt kouknul po našem autě, které Pavel na dálku otevřel. „Běž si sednout dovnitř, Bambulko, celá se klepeš.“

„To je dobrý, tu chvilku to vydržím.“ Podívala jsem se významě na hodinky a pak za roh, kam zmizela ta ženská s neoholenýma nohama, co jí čouhaly z elasťáků, s naší fotkou. Musela jsem se usmát. Proč mi ještě na té fotce tak záleží?

„A co studujete?“ ptá se policajt.

„Žurnalistiku,“ odpovídám.

„Tak to jste jako ty, co tvrděj, že nám přidali osm tisíc? To nevím, komu to přidali, ale mně rozhodně ne.“

Taky bych ti nepřidala, pomyslela jsem si. „Ta částka je v průměru, tak si aspoň můžete spočítat, kolik přidali vašim šéfům.“

Nepochopil. „Tak si to vemte takhle,“ chystám se mu to nandat, „kolik berou učitelé? A to musej kolik let studovat.“

„Tak to vám můžu říct přesně. Žena dělá ředitelku školy. Tam je to všechno podle tabulek, po pár letech to vůbec není špatný, k tomu maj dva měsíce prázdnin…“

„A po pár letech jsou voddělaný,“ dodám. Baví mě, jak vždycky při mluvení cení ty zkažený zuby.

„To nejsou jen voni, co vy víte, jak bude tady váš pán vypadat za dvacet let?“

„To vim úplně přesně. Bude tlusťoučkej a spokojenej. Táta dělá to samý a jenom kvete.“

Sousedka v elasťácích se přihnala zpátky, skoro se z ní kouřilo. „No, my si myslíme, že je to tady za rohem. Tady najedete na hlavní a pak hned doleva. Pak nám přijeďte říct, jestli to bylo ono.“

Zabořila jsem se v autě do sedačky a přidala topení. Pro formu jsme ještě objeli blok, ale domek z fotografie jsme nepotkali. Cestou zpátky jsme zase poslouchali rádio. Když jsme přejížděli ceduli Praha, nenápadně jsem papír s fotkou zmačkala a vyhodila, i s telefonním číslem realitní kanceláře.



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.12.2004 00:00:00dát kritice tipAlojs
Svým zpusobem bez vyraznejsi nosne myslenky, bez nejakeho vetsiho pribehu, ale nastesti dobre napsane. I ja si tipnu.
15.12.2004 00:00:00dát kritice tipfungus2
No, tak to je povedené.TIP
15.12.2004 00:00:00dát kritice tipchroustjazz
8¨-)))))*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor