Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pozor, vizita

20. 12. 2004
0
0
2693
Autor
Montrealer

Tohle nemá nic společného se stejnojmenným (podle mě smutným) filmem, ve kterém hrál Rudolf Hrušínský hlavní roli pacienta - tyfového bacilonosiče. Do blázince radši nechoďte... ono je to tam horší, než si tu můžete přečíst.

Můj život pacienta. Vizita.

 

Při nástupu na pavilon mi sestry přidělily ústavní pyžamo a uložily mě v přijímacím pokoji na zem - zájem o pavilon číslo jedna byl během mého pobytu přímo nevšední a velmi častému ubytování pacientů na zemi se vznešeně říkalo "přistýlka". Na té zemi však byly aspoň matrace a měl jsem k volnému použití deku. Beztak bylo vedro - byl 18.srpen nebo už devatenáctý ? Nevím. Pak, když mi bylo trochu líp, jsem se zeptal sestry na datum a nastavil si ho na hodinkách. Den v týdnu mi hodinky neukazují a tak, když náhle nebyli v blázinci MUDři ani se nekonala ranní vizita a polovina pacientů byla na propustkách doma, jsem bystře usoudil, že je sobota či neděle.

Na první dva, tři dny pobytu v blázinci se moc nepamatuju. Bylo mi totiž opravdu blbě. Sestry mi nosily léky až k lůžku se sklenici vody, kterou jsem je zapíjel (léky, ne ty sestry). Každé ráno (mimo soboty a neděle) byla vizita na pokojích a MUDři se mě ptali, jak mi je a co cítím. Jednou se mě doktorka zeptala, zda nemám černé myšlenky.

„Co to je, mít černý myšlenky ? Já je nemívám barevný.“ namítám nesměle.

„Já mluvím o myšlenkách na sebevraždu.“ vysvětlila.

„Ty já nemám. Já jsem tu kvůli neklidu a nervozitě.“

„Nikdy nemíváte sebevražedné myšlenky ? Ani doma ne ?“

„Doma někdy, když mám deprese.“

„Už jste se někdy pokusil o sebevraždu.“

„Jednou jsem to málem zkusil. Držel jsem plnou lahvičku s Dormiphenem v ruce, myslel jsem, že ty prášky spolykám najednou, ale pak jsem raději přijel sem. Od tý doby jsem tak vážný sebevražedný choutky neměl. Myšlenky ano, to mívám, ale choutky ne. Teď už dokonce ani nemám nic, čím bych se sprovodil z tohohle pochmurnýho světa.“

„Čím vám tady tenkrát pomohli ?“ zeptala se doktorka.

„Krmili mě tady osm měsíců inhibitorem monoaminooxidázy.“

„Pamatujete si, kterým ? Existuje jich přece víc.“

„Jo, pamatuju. Musel jsem brát Parnat. Bohužel.“

„Proč říkáte "bohužel", když vám nakonec pomohl ?“

„Protože mi po něm bylo parádně blbě.“ odpověděl jsem otráveně.

„Jo, to se stává. Někteří pacienti ho nesnášejí. Má vedlejší účinky.“

„To vám tedy můžu dát písemně, že je má.“

„Tady teď berete Remood. Víte o tom ?“

„Jo. Já ho znám pod jménem Paroxetin. Bral jsem ho už ambulantně.“ odpovídám.

„A pomohl vám ?“ zajímala se.

„Na pár dní. Pak přestal úplně účinkovat, tak jsem ho vysadil.“

„Tady ho budete brát, dokud vám ho nevysadíme my.“ řekla odhodlaně.

„Co mi jinýho zbejvá ?“

„No přece, věřit nám, ksakru !“

„Už jsem tady asi po desátý, tak nevim, čemu mám ještě věřit.“

„Ale vždycky vás nakonec propustili, takže vám zdejší léčba musela dělat dobře.“

„Možná že jó, ale to už je dlouho. Deset let. Dyť já už deset let nebyl v žádnym blázinci a najednou... to je život na nic !“

„A chce se vám umřít ?“

„Nechce !“

„Říkáte to dost odhodlaně.“ konstatovala.

„Ale cejtim se blbě.“

„To přejde.“

„Nepovídejte ! Snad až naprší a uschne plus 14 dní potom.“

„Proč zrovna 14 dní ?“ předstírala zájem.

„Protože na mě začne Paroxetin působit až za 14 dní. Už jsem ho přece bral.“

„Ale svévolně jste ho vysadil. To byla možná chyba.“

„Zeptejte se psychiatra, co mě léčí, jak paradoxně reaguju na léky. Já vám na něj dám telefon. Jemu snad budete věřit, když né mně. Pacientům se u vás přece nevěří !“

„Vy to jenom dramatizujete ! Já bych se vašeho psychiatra zeptala, ale nemá on zrovna dovolenou ?“

„Má. V létě má prázdniny, protože pracuje jako kantor na Lékařský fakultě, ale mám tady jeho číslo mobilu. V republice je a letos ji nemíní opustit.“

„Jak to víte ? On vám to říkal ?“

„Jó. Už několik let v létě nikam za hranice nejezdí. Pečuje o své staré rodiče.“

„To je od něho hezké. Já ho tedy zkusím zastihnout mobilem a přeptám se na vás.“

Nakonec se ho dovolal ten "můj doktor", ale až za týden.

 

Takhle podobně vypadaly denní vizity na přijímacím pokoji. Občas mě sestry volaly na snídani, na oběd a na jiné gastronomické radovánky. Mým MUDrem byl onen doktor z Centrálního příjmu, který na pavilonu jedna sloužil a byl mnohem příjemnější než v onu Osudnou Půlnoc Přijetí.

 

Po dvou dnech pobytu v blázinci mě povýšili na řádného pacienta - dostal jsem standardní nemocniční postel. Přistýlku složili ke zdi pro případ náhlé potřeby - a také ji během mého pobytu na přijímacím pokoji několikrát použili - frekvence pacientů byla značná a snad nebyl den, kdy by na jedničku někoho nepřijali. Někdy bylo během dne i víc příjmů. Příjmy pacientů v noci také nebyly ničím neobvyklým. V té chvíli jsem ještě nepřemýšlel, jak to doktoři dělají, aby se pavilon nepřeplnil...  co se děje s "přebytečnými pacienty", kdy a proč jsou přebyteční apod. Zjistil jsem to až po několika dnech: "přebyteční" nebo nevhodní pacienti byli převáženi na jiné pavilony. Pavilon 3 (otevřené oddělení) měl dobrou pověst, pavilon 25 (uzavřené oddělení, léčebna dlouhodobě nemocných) naopak velmi špatnou. Časem jsem zjistil, že téměř vůbec nezáleží na tom, zda jsou hlavní dveře pavilonu přes den odemčeny nebo uzamčeny, jako spíš na tom, jak se chovají MUDři a sestry k pacientům a pacienti k sobě navzájem. Až příliš pozdě jsem měl přijít na to, že z hlediska pacienta "nejhorší" jsou pavilony, na nichž většina pacientů pobývá již několik měsíců - zkrátka pavilony s předpokládaným dlouhodobým pobytem, v řeči pacientů nazývané - pavilony pro chroniky !!!

 

Sestry se vyznačují modrým pláštěm a bílými kalhotkami. Jejich základní vlastností je, že jsou nesmírně tvrdohlavé. Zajímavé je, že všechny sestry kouří, i když kouřit smějí jen na sesterně, kam většinou nechodí pacienti. Naopak doktoři nekouří, protože kouření je škodlivé. Já sám jsem aspoň žádného doktora kouřit neviděl ani jsem v jejich pracovnách cigaretový kouř nikdy necítil. Jelikož jsem sám nekuřák, mám na cigaretový kouř dobře vyvinutý čich. Z toho plyne, že povolání sester na psychiatriích je psychicky hodně náročné. Zřejmě náročnější než u doktorů, protože ti nejsou ve styku s pacienty trvale.

Na pavilonu číslo jedna byly všechny sestry hezké, poměrně mladé, dobře geograficky vyvinuté a vypadaly velice sebevědomě, zejména když byly oblečeny v civilu (při nástupu a konci služby). Téměř nikdy nebyly nervózní. Jaký mají plat, to jsem se jich neptal, ale asi by mi to neřekly.

 

Zajímavým úkonem na uzavřeném oddělení bylo předávání služeb. Sestry mají dvanáctihodinové služby (denní a noční). Během předávání služeb se provádí pečlivé sčítání pacientů, aby se nade vši pochybnost zjistilo, jestli během předchozí sestří služby nějaký pacient neutekl. Sestry kvůli tomu prohlížejí i záchody.

Sestry to vůbec mají těžké. Přestože jednička je uzavřený pavilon, doktoři tam slouží jenom ve dne. Ani nedělní služby neexistují. Pokud se některému pacientovi něco přihodí, musí zaskočit doktor z Centrálního příjmu, kde je služba nepřetržitá. Nepřetržitou službu má i internista na pavilonu 24, protože náhlé příhody (břišní a jiné) se prostě stávají. Psychiatrická léčebna Bohnice má 33 pavilonů a na každém z nich je v průměru 50 pacientů. Na jedničce bylo 25 mužů a asi stejný počet žen. S pacientkami jsme sdíleli jen jídelnu (nikdy ne současně !) a oplocený výběh před pavilonem. Pacientky na jedničce měly vlastní sestry a MUDry, zkrátka to bylo "oddělení na oddělení". Na otevřených pavilonech pacienti a pacientky tak striktně oddělováni nebyli, byly pouze mužské a ženské pokoje, koupelny a záchody. Vše ostatní bylo pro pacienty a pacientky společné...  takže společné byly jídelny, společenské místnosti, sestry a MUDři. V zásadě měl každý MUDr "svůj" okruh pacientů/~tek, ale jelikož MUDři hodně cestovali a brali si dovolené (bylo léto, horké léto, tak jak léto má být), tak se to samozřejmě striktně nedodržovalo.


Montrealer
21. 12. 2004
Dát tip
Rád bych vás poslechl, zejméne když mně tak dobře radíte, ale Reportáž se jako druh literárního díla na Pýsmákovy nevyskytuje a proto tam nemůžu nic zařadit. Prostě se nic podobného v rozbalovacím seznamu nenabízí...

Zbyhoň
21. 12. 2004
Dát tip
Tak povídky...já vím, že to je jakoby celek s těma předchozíma dílama a hlavně ten druhej byl dost fejetonovitej, jenže když celek, tak i formálně. Že tady občas chybí v nabídce hafo témat, o tom není sporu, ale zas tam máš tu vyplnitelnou kolonku, tož tam prostě napiš reportáž :o)

Montrealer
21. 12. 2004
Dát tip
vyplnitelnou kolonku... přímo v hlavičce ? reportáž se mi taky nenabízí... takže asi myslíš tu hlavičku - já ji moc do úvahy neberu. stejně ty dílka z blázince a o blázinci přstávaj lidi bavit

Sunmoon
20. 12. 2004
Dát tip
viz předchozí...

Zbyhoň
20. 12. 2004
Dát tip
Taky si myslím. (to abys ty dva nepokládal za osamocené.)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru