Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

NA LOVU ( divadelní báchorka s ptákem kiwi)

23. 12. 2004
6
0
2309
Autor
tkadlec

další vyjádření k mýtům

Na lovu

( divadelní povídka s ptákem Kiwi)

 

 

  

" Františku !" nese se radostně hájem.

Mezi cypřiši se objevují první postavy. Slunce se kýve a vrhá stíny na všechny strany, až to vypadá, že se lesem blíží celý roj bůžků a démonů. Jsme v Řecku. Z divadelních fondů byl coby rekvizita najat a za bezový keř schován živý drak, který svým dechem halí výše načrtnutou scénu  do jemného oparu. Podobně jako sfumatto na obrazech Leonarda da Vinci, ale jinak.

Vtom kolem proběhne bakchantka. Draku se zatají dech, Slunce se zajíkne polární září a přestane se kývat. Obraz se uklidní a z háje vystoupí tři lidé.

Pan Kolman jde první. Nese dvě pušky a nedívá se za sebe. Za panem Kolmanem jde paní Albína s panem Moravcem, za chůze se líbají, jdou pomalu. Pan Kolman má červené uši.

Po nějaké chvíli se celá výprava zastaví, pan Kolman složí pušky a zamilovaný pár si pohlédne do očí.

MORAVEC: Tady se utáboříme.

Paní Albína se mu stále dívá do očí a pomalu se červená.

MORAVEC: Ano, tady se utáboříme !

Paní Albína už je červená jak rak, nemluvě o uších pana Kolmana.

MORAVEC (šibalsky): Vy se rdíte!

A začíná se rdít jakbysmet. V jednu chvíli jsou všichni tři červení tak, že se všecka kolemjdoucí zvěř začne zastavovat, jako před semaforem.

ALBÍNA ( zarděná): Mohu si odskočit ?

Pan Moravec ji s obdivem chytne za růžové ruce.

MORAVEC ( nadšeně): Odskočte si !

Paní Albína se mu jemně vysmykne, políbí pana Moravce na tvář a ztratí se mezi stromy.

MORAVEC (k panu Kolmanovi): Není hezká ?

KOLMAN ( svíraje křečovitě klopu svého loveckého kabátku): Je krásná..

MORAVEC (upozorní): Moje.

Chvíli jen stojí a pozorují chvění cypřišů.

MORAVEC: A viděl jste, jak si odskočila ?

KOLMAN: Nádhera! Myslím, že by jste ji měl - až se vrátí - požádat, aby nám to předvedla ještě jednou.

MORAVEC: Myslíte ?

KOLMAN: Ale možná až později, teď bychom se měli připravit na lov.

MORAVEC: Máte pravdu! Skoro bych zapomněl.. Ale později bych jí poprosit mohl, že ano..?

KOLMAN: Určitě.

MORAVEC: Třeba po obědě..

KOLMAN: Určitě.

Oba lovci se začínají protahovat. Nejprve svaly příčně pruhované, poté třísla. Nakonec se dávají do cvičení svalů prsních zpěvem. Samým zpěvem a cvičením rudnou ještě víc a zvířat zastavujících se na kraji lesa přibývá.

" Františku.. " nesou se krajem jejich mocné basy, ale zrovna v nejlepším je přeruší příchod paní Albíny. Je celá rozrušená a ve vlasech má jehličí.

ALBÍNA (vystrašeně):  Odešla jsem si odskočit.. ( oba lovci jen nadšeně přikyvují, pan Moravec o něco nadšeněji).. ale byla jsem zaskočena. Myslím, že jsem ve křoví uviděla draka!

Pan Moravec se okamžitě chytá pušky, ale je zastaven panem Kolmanem.

KOLMAN: Vyloučeno. Drak je bytost z mýtů, tudíž není. Patrně jste viděla nějaký druh leguána. Podobná zvířata jsem viděl při své návštěvě Nového Zélandu.

Paní Albína i její milenec se na pana Kolmana dívají s obdivem.

MORAVEC: Kolmane ! Co bychom si počali bez vaší moudrosti !

ALBÍNA ( s úctou): Ano..

KOLMAN (jemuž znovu rudnou uši): Ále.. na Novém Zélandě jsem byl několikrát svědkem lovu těchto zvířat. Ještěři jsou poměrně pomalí a liboví. Mohla by to být příjemná rozcvička pro náš lov, co myslíte, Moravče ?

MORAVEC (bojovně se chápe pušky): Ano !

ALBÍNA (okouzlena): Ano..

Vtom kolem proběhne faun. Drak skrčený za bezovým keřem se poleká a kýchne. Najednou je všude spousta kouře. Slunce se znovu rozkýve poryvem vykýchnutého vzduchu a cypřišům se rozutečou stíny. V nastalém zmatku začne Albína volat o pomoc a padá do mdlob. Pan Moravec začne volat Albínu a naslepo pálí do chuchvalců mlhy. Pan Kolman, který je zkušeným lovcem, pana Moravce zadrží. Společně se pak schovávají za blízký cypřiš a čekají.

Zmatek v háji sílí. Zvířata vyplašená kouřem a pobíhajícími stíny běhají nazdařbůh lesem a vrážejí do těch, která stále stojí čekaje na zelenou na okraji scény.

Nakonec musí zakročit režisér. Nařizuje kulisákům, aby odvedli zmatečného draka a sundali rozkývané slunce. Kulisáci režisérovy příkazy vyplní a po háji se rozprostře tma.

Ve tmě se nesouvisle ozývají první hlasy.

MORAVEC: Chcete-li ušetřit za drahé vůně, namočte hadr..

KOLMAN (ve snaze zachránit trapnou situaci): Vím, že nám teď není nejlépe, ale na Novém Zélandě, například, žije pták kiwi. A ten má těžký život! Nejenže se jmenuje jako druh chlupatého ovoce, které se nemá jíst bez omytí, ale on tak- dokonce!- i vypadá! Proti tomu je, například, naše situace úplná malichernost. Považte..

MORAVEC (stále zmaten): Jako co ?

KOLMAN (ze tmy, nejistě): Co?

MORAVEC (snaží se chytit):  Jako co vypadá ?

KOLMAN (na pokraji zhroucení): Kdo ?

MORAVEC: Ten pták, o němž jste mluvil, kiwi..

KOLMAN( pochopil): Jako kiwi..

Ve tmě se rozhostí kyselé ticho. Zvířata na kraji lesa začínají nejistě přešlapovat, protože nevidí ani červenou ani zelenou.

KOLMAN (pokusí se ještě jednou): A také vůbec neumí létat !

MORAVEC: Necháme toho.

Oba lovci sedí ve tmě s hlavami v dlaních. Režisér, který také sedí s hlavou v dlaních, prosí tiše rekvizitáře, aby tam přimontoval cokoliv, co bude svítit a nebude se hýbat. A rychle.

KOLMAN ( nemůže vydržet napjaté ticho): Na Novém Zélandě se o jeho aviatické nezručnosti vypráví zajímavý příběh.

Moravec odevzdaně mlčí.

KOLMAN (odhodlaně): Tak teda: byla prý doba, kdy duše Země mluvila všemi tvory a lidé a zvířata si rozuměli. Stávalo se tehdy často, že se muž zamiloval do srny, žena do hada, zaječice koketovaly s orly, lekníny sváděly vážky a podobně. Nebylo tehdy ještě moc měst a v noci hladila milence opravdová tma, všichni tenkrát chodili nazí, lásce se nedávaly jména, ani nebyla věcí rozhodnutí.. To bylo hned. Zůstatky toho pradávného mísení jsou prý dodnes vidět třeba na lidech s orlími nosy nebo na motýlech. Maorský stvořitel se na ten zmatek nemohl dívat a rozhodl se živé tvory rozdělit. I sebral jim společný jazyk. Jenomže, jak si přestali rozumět, stali se zvířata i lidé osamělými. V temnotách lesů pak ze samoty vzešel strach a se strachem přišla nenávist. Po Zemi najednou bylo ještě víc zmatku než předtím. Oblaka ztěžkla jako hory a vlci se naučili cenit zuby. Stvořitel, když spatřil, co způsobil, začal se smutný toulat krajem. Při jedné ze svých toulek uviděl na nějaké louce zvláštní slavnost. Muži křepčili v ptačích maskách a ženy tiše zpívaly, sypaje si do vlasů zrní. Když vyšel měsíc, ženy se svlékly a ulehly do trávy. Najednou se kolem vyrojili ptáci. Zobali ženám zrní z hlav a z každého vlasu, který nechtěně vytrhli, se stala žížala a zalezla do měkké hlíny. Nakonec začli ptáci zpívat. Tak krásně, že muži přestali křepčit kolem a ulehli ke svým ženám. Společně se zpívajícím ptactvem se jich pod měsícem zmocňovali až do rána. To viděl stvořitel a radoval se, že přetrvalo něco ze starých časů. Tak si zamiloval ptáky, že se rozhodl dát jim veliký dar. Létat. Sám pak se proměnil v jednoho z nich. Jenomže ptáci na nebi brzo zpychli a zapomněli na lidi i na lásku. Roztrpčený a zoufalý stvořitel slétl nad moře. Zvedla se veliká vlna. Stvořitel, který už nevěřil ničemu z toho, co stvořil, nechal se sedm let vláčet vodou, živil se jenom chaluhami a nic si už nepřál. Po sedmi letech ho moře vydechlo na Novém Zélandu. Z velkého stvořitele, z mocného pána draků a orlů nezbylo skoro nic. Na pláži ležel malý, obtloustlý, legrační ptáček, omletý mořskými proudy. Zalykal se krví a solí. Bylo to ráno a v moři se zrovna koupalo několik maorských dívek. Jedna z nich, něžná jako opar nad vodopádem, ptáčka našla a odnesla si ho do chýše. Třicet dní ho léčila a když se trochu zotavil, odnesla ho hluboko do lesů, aby si našel vlastní život. Když se stvořitel probudil, neviděl nic než tvář té maořanky. Chtěl ji hned letět hledat, ale vzpomněl si na pýchu ptáků a přísahal si, že už sám nikdy létat nebude. Nejistě vykročil. Několika kroky prý rozesmál celý les.. taková hloupá historka, představa stvořitele, který se na nemotorných ptačích nožkách plácá po ostrově a až do konce věků hledá nějakou ženu, kterou stejně nemůže získat, pro nás Evropany je to dost směšné, myslím, ale..

Kolmanovo vyprávění nevyvolá žádnou odezvu. Po několika dalších trapných minutách se ozve procitnuvší Albína.

ALBÍNA (třaslavě): Co to bylo ?

KOLMAN: Stará maorská legenda..

ALBÍNA: Myslím, co to kolem nás proběhlo ?

MORAVEC: Vypadalo to jako faun..pálil jsem.. myslím, že je mrtvý.

KOLMAN: Vyloučeno. Faun je bytost z mýtů. Tudíž není. A co není, nemohlo proběhnout kolem nás a způsobit paní Albíně mdloby.

MORAVEC (trochu nasupeně): A jak nám vysvětlíte ty kozlí nohy a kopyta? Co?

KOLMAN: Genetická porucha. Vrozená deformace. Na novém Zélandu jsem se setkal s kmenem, kde průměrná výška muže nepřesahovala 130 cm. Tamější náčelník si ode mě koupil cylindr, aby zvýšil svou erotickou přitažlivost u místních žen. Podobné hříčky přírody jsou celkem časté.

MORAVEC (nejistě): Myslíte ?

KOLMAN: Vím !

ALBÍNA (obdivně, šeptem): Ano..

MORAVEC (zamyšlen): Ale to by znamenalo..jestli jsem to pochopil.. že jsem zde právě zastřelil člověka..

KOLMAN (rozhodně): Nesmysl! Nemohl jste přece zastřelit člověka. To by byl zločin a vy jste čestný muž.

MOARAVEC: Ale co jsem to potom zastřelil ?

KOLMAN: Zkontrolujme Vaši zbraň !

Oba lovci začnou potmě šmátrat po odhozené zbrani. Najde ji pan Moravec, ale pan Kolman mu ji vytrhne a začne zkoumat zásobník.

KOLMAN: Vidíte ? Zásobník je prázdný. Zbraň nemá náboje tudíž není schopna střelby. To je logické. Nevystřelil jste.

MORAVEC: A co ty rány ?

KOLMAN ( vyrovnaně): Rány stejně jako celkové potemnění způsobila náhlá meteorologická změna. Na Novém Zélandě jsem zažil podobných bouří tucty.

ALBÍNA: A jakto, že neprší ?

KOLMAN (trochu zaskočen): Jedná se o takzvanou , suchou bouři '  paní Albíno.

MORAVEC: Stejně si nejsem jistý. Postaráte se mi o Albínu, Kolmane ? půjdu se raději přesvědčit, jestli v okolí neleží nějaká mrtvola..

Pan Moravec po čtyřech odplazí mezi cypřiše. Ze tmy se ozve rozechvělý hlas paní Albíny.

ALBÍNA: Mohu si přisednout k vám, pane Kolmane ? Mám strach.

KOLMAN: Samozřejmě..

Albína se nemotorně připlazí tmou k panu Kolmanovi a jemně do něj vrazí.

ALBÍNA: Promiňte.. Poslouchala jsem, když jste vyprávěl o kiwim. Jste moc moudrý..

KOLMAN (jenom špitne): Děkuju.

ALBÍNA (třese se): Mohu vás o něco poprosit ?

KOLMAN (šťasten jak blecha): Mě? O cokoliv !

ALBÍNA (přisune se ještě blíž): Přála bych si.. (chytne pana Kolmana za ruku).. abyste mě naučil podepsat se.

KOLMAN (trochu zklamaně): Beze všeho. Jen sebou nemám své psací náčiní.A beze světla toho stejně moc nenapíšeme..

ALBÍNA (vesele): Můžete mi psát prstem na záda !

A svléká si šaty. Pan Kolman si vyhrnuje rukávy a píše. Je tak rozrušen, že se mu málokteré písmeno podaří napoprvé,musí se často opravovat. Když dopíše, je požádán paní Albínuou, aby odložil svůj lovecký kabátek a umožnil jí tak vlastní procvičení.

Paní Albína píše jemnými prsty po zpocených zádech pana Kolmana a občas zavadí nehtíkem o bradavici.

KOLMAN: Zde by to ' í ' mělo být měkčí..

ALBÍNA (stydlivě): Promiňte..

KOLMA: Neomlouvejte se! Nemůžete přece za to, že vám rodiče vybrali tak složité jméno.

ALBÍNA (šibalsky): Mohla bych si ho změnit.

Pan Kolman trne.

ALBÍNA: Jak by se psalo..  ' paní Kolmanová ' ?

Paní Albína hledí zpříma do očí panu Kolmanovi. Ale protože se v té tmě nevidí, začínají se líbat.

V tu chvíli se rozsvítí světlo. Rekvizitář pověřený panem režisérem připevnil na jeden z cypřišů vánoční světýlka. Z lesa se vynořuje pan Moravec, přes rameno má hozeného skoleného fauna.

MORAVEC ( hlasitě): Tak jsem ho přece--

Nedomluví. Zůstane stát na kraji háje a zírá na objetí pana Kolmana s paní Albínou. Náhle je zelený jak sedma. Bohužel, dříve než stačí cokoliv říct, všimnou si jeho neobvyklé zelenosti, kterou jen zvýrazňuje vánoční osvětlení, zvířata čekající na okraji lesa. Radostně se rozeběhnou po scéně. Tisíce zvířat. Přeběhnou po překvapených milencích, po panu Moravcovi s faunem, odnesou i režiséra s kulisáky. Poslední v řadě se, daleko za všemi ostatními, kolíbá malý tlustý ptáček kiwi.

 

 

 

 


overflow
23. 12. 2005
Dát tip
je to tu /před rokem/ fajn* a hezky barevný /gaugin by o tom namaloval obraz prstem na záda:)/

papouch
17. 01. 2005
Dát tip
tož konečně jsem se k tomu dostal... Docela jsem se u toho bavil, ale vůůůbec si nedokážu představit skutečnou realizaci na prknech... Bráno jako čtivo je to dobře srandovní. Místama je to hlušší, ale skutečně jen místečkama. Hodně to připomíná surrealistickodadaistické hříčky z počátku šedesátých let. Papouškoj se to líbí velmi a výtisk si ponechá a založí do knihovničky (což je velmi vysoká pocta, to se jen tak nějakému dílu nepodaří :-)) Budeš psát další dramata?

tkadlec
17. 01. 2005
Dát tip
jedno mám v plánu moc (a několik dalších v záloze) ( a několik dalších, delších na papíře- ale kdo se s tim má přepisovat..)- jenomže na prózu to chce mít čas a odhodlání, v tomhle je poezie rozhodně vstřícnější :)

papouch
17. 01. 2005
Dát tip
tož až bude čas a chuť... těším se na další .)

papouch
23. 12. 2004
Dát tip
to si vytisknu

(G)eorge
23. 12. 2004
Dát tip
´jů to je konečně něco! hurá hurá...smáljsem se strašně hrozně moc... ten konec je možná moc rychlej a odbytější ale jinak paráda! (G)***

ysalamiri
23. 12. 2004
Dát tip
tak tohle je absolutně skvělé...ten jazyk je skvělý a dodává všudypřítomné ironii takvou zvláštní patinu, dialogy jsou skvělé - svižné, humorné a samozřejmě ironické a příběh je skvělý - originalita na entou...opravdu skvělé :o)

Pája
23. 12. 2004
Dát tip
:-))* půvabné ;-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru